Nakladatelství Globus International se věnuje ve své specializované edici Tempus in Immortalibus Lapidibus vydávání uměleckých nástěnných kalendářů, které patří ke špičce těch, které u nás vycházejí. Jest to především zásluhou výběru autorů z našich předních výtvarníků i perfektním zpracováním tiskárny Label na Horách Kutných. Edici založil a řídí Miroslav Moravec, který s oslovenými kumštýři luxusní kalendáře spoluvytváří. Vznikají tak víc než jen líbivé měsíční přehledy ročního koloběhu, ale především sběrateli vyhledávané kolekce uměleckých reprodukcí, často sloužící k pozdějšímu zapaspartování či zarámování vybraných děl do nejrůznějších interiérů.

Má-li člověk tu čest psát o kalendářích, je to vlastně dost výsostná literární výzva. A jsou-li ty kalendáře v takové kvalitě, ve které je produkuje a nabízí specializovaná edice Tempus in Immortalibus Lapidibus, je to i autorské potěšení.

Slovo kalendář je běžně užívaným pojmem, stejně jako artefakt sám. V dnešních dnech se (kvůli covid pandemii), na rozdíl od let minulých nekupí kalendáře na stáncích ani za výlohami knihkupectví či jiných obchodů. Škoda. Ta škála od letadel po vesmírné fotografie, od květin po recepty, od dětí, pejsků a kočiček po akty, zarámovaná třiceti a jednatřiceti dny (až na únor) předznamenávala budoucí rok, nesla v sobě naději budoucího času i jeho neúprosný běh, který určuje a odměřuje život každého z nás.

Kniha Paní má se má, paměti countrymana je biografií hudebníka Tomáše Linky. Jeho kariéra je spojená především s kapelami White Stars, Greenhorns (Zelenáči), Fešáci, Kanafas a Přímá linka. Protože se na profesionální hudební scéně pohybuje od roku 1972, má témat k vyprávění víc než dost.

Kniha Česká kameramanská škola, která vyšla ke stému výročí vzniku první české kameramanské organizace, Klubu Českých Kino Fotografů, k jehož tradici se hlásí i dnešní Asociace českých kameramanů, je na první pohled velkoryse pojatá.

Každý máme občas pocit, že bychom potřebovali slyšet něco hezkého, povzbudivého, dostat nečekaně dobrou radu. Pro podobné chvíle ztracenosti můžete číst Dopisy od Boha.

Na českých jevištích měla divadelní verze filmu Ingmara Bergmana Podzimní sonáta premiéru v roce 2003 v Divadle Na zábradlí, ovšem v produkci Studia DVA. Po sedmnácti letech se (po jednom brněnském nastudování) komorní drama vrátilo do Prahy. Ve Vršovickém divadle MANA ho s Danou Batulkovou a Lucií Štěpánkovou v hlavních rolích nastudoval Ondřej Zajíc, jenž se s Bergmanem poprvé setkal taktéž v roce 2003. Pro Dejvické divadlo tenkrát připravil jeho nejznámější opus Scény z manželského života.

Letos v březnu zesnulý americký scenárista a dramatik Terrence McNally (* 3. listopadu 1938; + 24. března 2020) napsal v roce 1995 hru Mistrovská lekce, v níž světová sopranistka Maria Callasová během veřejné mistrovské lekce adeptům operního zpěvu odhaluje své životní krize i svět operního umění. V české premiéře hry v roce 1997 v pražské Viole ztvárnila Marii Callasovou Eliška Balzerová.

Festival Divadlo, který každoročně v září přiváží do Plzně výběr z nejlepších domácích i zahraničních inscenací, byl letos z důvodů koronavirových omezení výrazně český. Ze zahraničí se v hlavním programu představilo jen Slovenské národné divadlo a francouzská inscenace Triumf lásky, vytvořená roku 2019 v koprodukci několika scén pro festival v Avignonu.

Přestože od vydání předešlého alba Maratonika k aktuálnímu Kráska a zvířený prach uplynulo sedm let, nic na první pohled zásadního se v hudební řeči Dana Bárty a skupiny Illustratosphere nezměnilo. V poklidu navázali tam, kde skončili, a mimoděk potvrdili směr, kterým vyrazili před dvaceti lety, kdy vydali prvotinu.

FOK svůj letošní (2019) cyklus staré hudby zahájil vystoupením souboru L’Arpeggiata, který v plejádě uskupení zaměřených na historicky poučenou interpretaci u nás zatím chyběl. Jeho domovskou zemí se stala Paříž, jakkoli pod vedením Christiny Pluhar, rakouské rodačky a hráčky na theorbu, loutnu, kytaru nebo harfu, která jej v roce 2000 založila, v něm působí nebo jím prošli hráči a zpěváci z mnoha zemí.

Kantáta Schweigt stille, plaudert nicht, zvaná též Kávová kantáta, patří k nejznámějším světským dílům klasika evropského baroka J. S. Bacha. Často se stává podnětem i ke scénickým zpracováním. Jako Balet o kávě ji uvedl mezinárodní hudební festival Letní slavnosti staré hudby ve středu 17. července 2019 v pražském Divadle ABC.

Italský režisér a scenárista Matteo Garrone (Gomora, Dogman) si od svých realisticky syrových a krutých dramat odskočil do světa fantasy příběhů již v roce 2015, když natočil Pohádku pohádek (která ale byla také realisticky syrová a krutá). V podobném duchu se nyní rozhodl zpracovat i adaptaci Pinocchiových dobrodružství, italské dětské literární klasiky, která byla zfilmována již mnohokrát, přičemž nejznámější verzí je doposud ta animovaná od Disneyho z roku 1940. Matteo Garrone se však rozhodl být slavné knižní předloze podstatně věrnější.

Film Žaluji režiséra Romana Polanského (Rosemary má děťátko, Pianista) se zabývá Dreyfusovou aférou, známým politickým skandálem týkajícím se francouzského židovského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl v roce 1894 na základě falešných důkazů nespravedlivě obviněn vojenským soudem ze špionáže pro tehdejší Německé císařství. Název snímku odkazuje na stejnojmenný otevřený dopis spisovatele Émila Zoly francouzskému prezidentovi, jenž byl publikován v novinách, díky čemuž se podařilo dostat detaily celé aféry na veřejnost.

Třicet let starou a dodnes hojně hranou písničku Michala Horáčka, Petra Hapky a Richarda Müllera Štěstí je krásná věc dostala do názvu komedie, kterou podle scénáře Jaroslava Sauera (Špindl, Pepa, Špindl 2) natočil jako svůj celovečerní debut režisér Jiří Diarmaid Novák. Do kin vstupuje ve čtvrtek 27. srpna 2020 a Richard Müller v ní svůj starý song a také jeden nový zpívá.

Výstava „85“ Život, která trvá v pražské Malostranské besedě do úterý 30. června 2020, vznikla u příležitosti nedávných pětaosmdesátých narozenin fotografa Jana Saudka. Obsahuje jak klasické a mnohdy již viděné práce, tak snímky vystavené premiérově. Kromě toho by měla vyjít i objemná a výpravná publikace s pětaosmdesáti autorovými fotografiemi.

Stárnoucí muž v baloňáku, s rádiovkou na hlavě a cigaretou zapíchlou v zamračených ústech kráčí podél vysoké zdi. Zachycuje ho fotografie, která vznikla v estonském Tallinnu roku 1982, ale podobně nakvašeného chodce se skloněnou hlavou nebylo v té době těžké potkat kdekoli ve východním bloku, jak se říkalo zemím pod "patronátem" Sovětského svazu.

Ve foyer čáslavského Dusíkova divadla trvá do úterý 31. prosince 2019 výstava Průměty do ženské postavy. Jde o pomyslný dialog, možná i duel, dvou autorů, Terezy z Davle a Hynka Čermáka.

Tenhle komiks je ve svém žánru nejoceňovanější knihou posledních let. Posbíral mnoho cen a chválu na něj pějí čtenáři i literární vědci. Zároveň je knihou, kterou zakázali ve spoustě amerických knihoven kvůli její otevřenosti v sexu. Neříkejte, že už tohle není důvod, abyste po ní dychtivě sáhli?

Po více jak 55 letech u nás poprvé knižně vychází Barbarella, kultovní komiks, který svého času provokoval a posouval zažité hranice. Kultovní komiks dnes působí tak trochu jako muzejní kousek, což ovšem nic nemění na tom, že už od první stránky čtenář cítí, proč Barbarella vešla do historie. "Jestliže filmová adaptace platila za tehdy odvážnou, proti předloze je Jane Fondová jeptiška," píše v recenzi Jarda Konáš.