Po stopách minulého století ve století dnešním...
"Hele vole, nemáš volnou pajsku na cíga, bitte?" zeptal se mne zdvořile chlapík, který se odtrhl od skupinky podobných zálesáků, sedících na lavičce v parku před poděbradským nádražím a s chutí sajících z třílitrového krabičáku víno, jako tele krávě mléko z vemene.
Nikdy jsem neměl problémy se socializací a tak jsem neváhal a laskavě odpověděl a zároveň zahájil průzkum.
"Vole, nemám, já jsem důchodce a zrovna jsem přijel zlevněným rychlíkem z Prahy."
"Sem myslel, že jste Němci," prozradil mi zálesák a nabídl mi loka z ještě nedopité vinné krabice.
"Dej napít i těm ostatním," navrhl mi z jakési kolegiality a nezištně a ukázal na naši skupinku spolužáků z jedenáctiletky v Poděbradech. Sešli jsme se před nádražím, abychom se prošli, dokud to ještě jde, po stopách mládí.
"Nemáš cígo?" pokračoval jsem ve svém sociologickém průzkumu.
"Nemám, kemo, to bych musel jít dělat," odpověděl mi s prostou nezáludností a vlastně měl pravdu. Měl by sice cigára, ale posezení na lavičce v rozkvetlých Poděbradech to nenahradí.
Něco ho napadlo.
"No ale počkej, počkej chvilku," řekl a šel ke skupině kámošů, kteří načínali další krabičák a něco vyjednával. Za chvilku se vrátil a přinesl docela dlouhý kousek vajgla z drahé ameriky, určitě lahůdku pro kuřáky, tedy pokud vám nevadí otisk pneumatiky luxusního kola některého z bikerů, kteří kolem nás občas přefrčeli.
Nějak jsem v sobě nenašel sílu ho o tu dobrotu připravit a tak jsem poděkoval, půjčil si zapalovač a zapálil mu.
Rozloučil jsem se.
"Přijď zas pokecat, i když nejsi Němec, kámo, auf vídrzén," rozloučil se i můj nový kamarád.
"Jo, já se stavím, tak čau,"
Myslel jsem to vážně.
Potom jsme se únosným způsobem prošli po místech našeho mládí a pro některé i prvních milostných zážitků.
Zašli jsme k Labi a kolem zámku do překrásného poděbradského muzea a poslouchali zasvěcený výklad naší spolužačky Jany, chodící encyklopedie, a to nejen poděbradské.
Vlak zpátky do Prahy mi jel ve 13.54 a tak mi zbyla ještě chvilka času. Koupil jsem krabičku vyhlášených amerik značky Camel a vyrazil za novými kámoši na lavičku u nádraží.
Už tam nebyli.
Na lavičce seděly dvě mladé maminky, v jedné ruce zapálenou cigaretu a druhou rukou cpaly do upatlaných pus svých ratolestí pribiňák.
"Nechcete cigarety?" zeptal jsem se jich a vytáhl z kapsy krabičku camelek.
"To jste se přecenil, dědku, takhle se seznamovat," řekla mi rozhořčeně jedna maminka a otočila dítě, aby na mě nevidělo.
Do pusy mu strčila místo lžičky s pribináčkem dlouhou ameriku s filtrem.
Dítě se blaženě usmálo.
Vlak ve 13.54 přijel na minutu přesně.
Cigarety jsem nabídl manželce, která nekouří, a těšila se, že přivezu lázeňské oplatky.
Tak příště, sorry jako.
Autor: Jaromír Janák
Zdroj: kulturni-noviny.cz
Další fejetony si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery