Stalo se tak s příchodem léta, v jednadevadesáti vskutku požehnaných letech. Jeho nejbližší i široká uměnímilovná veřejnost se s ním rozloučila v pátek 23. června 2017 ve Velké obřadní síni strašnického krematoria. V záplavě květin a věnců nechyběly kondolence jak od Ministerstva kultury ČR, které Olbrama Zoubka v roce 2015 poctilo titulem Rytíř české kultury, ani poslední sbohem od Umělecké besedy, našeho nejstaršího spolku, založeného roku 1864, jehož byl Olbram Zoubek po obnovení v 90. letech minulého století též starostou.
Autoři následující vzpomínky na Mistra patří mezi poslední novináře, kteří s Olbramem Zoubkem dělali rozhovor.
O muži, který nechtěl být sochařem
Jako již po několikáté jsme se opřeli v pražské Salmovské ulici o zvonek Zoubkova rozsáhlého ateliéru, kterému by se spíše seděl příměr „umělecká manufaktura“. Ve společnosti své pravé ruky, tajemnice, sekretářky a manželky v jedné osobě, paní Marie, nám nabídl židli a sklenku životabudiče jménem slivovice.
„To je ten důvod vaší dlouhověkosti?“ hledáme klíček k rozhovoru.
„Jeden z mnoha,“ blýskne mezi štěrbinami víček očí bystrý pohled. „A ženy a práce...“ dodá jaksi mimochodem.
Máme před sebou stárnoucího chlapa hemingweyovského typu s hranatým obličejem a tvrdou bradou. Široká ramena a svalnaté paže s mocným předloktím svědčí o tom, že je to muž práce. Jak by ne, vždyť restaurátořina budov a sochařina je pěkná dřina, dvojnásob, když se dělá poctivě. A to Olbram Zoubek jinak ani neumí. Naposledy jsme se viděli na jeho defilé kumštu při retrospektivní výstavě na Prašném mostě, před třemi roky. Od té doby ho zdravotní potíže čím díl více tlačí do pojízdného křesla. O to víc rád vzpomíná.
Žižkovák tělem i duší
Debatovat s člověkem, který je dlouhé roky v hledáčku mediálního zájmu není jednoduché. Vše už bylo řečeno, vše už bylo napsáno. Stačí si otevřít internet. Ale i tak málo kdo ví, že mladý Olbram Zoubek (* 21. dubna 1926), který již na reálce ochotničil ve studentském spolku, chtěl být prapůvodně hercem. Mohl být také třeba dobrým zedníkem či truhlářem, neboť vždycky rád pracoval rukama. Osud však rozhodl za něho a nalinkoval mu cestu výtvarného umělce. Obecnou školu navštěvoval na rodném Žižkově v letech 1932 až 1937 v Palackého ulici, reálku pak na Sladkovském náměstí v letech 1937 až 1945. Jako dobrý vtip se poslouchá historka o tom, že měl v prvním ročníku gymnázia z kreslení trojku - z milosti, usmívá se při vzpomínce. V druhém ročníku přišel nový učitel kreslení, profesor Miroslav Kužel, sám vystudovaný sochař z UMPRUM, který rozpoznal Zoubkův talent. Pod jeho vedením se brzy z trojky na vysvědčení stala jednička. Z robustních tahů žáka profesor vycítil jeho pevnou ruku a po roce přemlouvání se Olbram Zoubek přihlásil do hodin modelování, které na škole Miroslav Kužel zavedl.
„A sochařina si mě chytla,“ vypráví sám o osobě. “Pak profesor Kužel navrhl rodičům, že mě připraví na zkoušky na Akademii, čímž rozhodl o mém osudu.“
Ctitel ženské krásy
Dnes by jistě byl pan učitel na svého pilného žáka pyšný. Na svém autorském kontě má na tisíc děl, především ženských postav. Od malých komorních plastik, reliéfních až k monumentálním. Zdobí soukromé i státní sbírky, zlidšťují nejrůznější banky, foaye i prosvěcují nejedno náměstí či jiná veřejná prostranství. Portréty, busty či hlavy osobností ať již ze světa politiky, kultury nebo sportu prakticky Olbram Zoubek nedělá. Až na legendární posmrtný odlitek Palachovy tváře. Během svého politického angažmá v čase bourání železné opony a demontáže socialismu si na krátký čas vysloužil přídomek „hradní sochař“ a to díky přátelství s Václavem Havlem, v jehož okruhu se pohyboval, a zakázkám, které z toho vyplynuly.
Protože je, vlastními slovy „po tatínkovi relativně úřednický a organizačně nadaný“, byl činný kromě jiného i při budování nového výtvarného svazu – Unie výtvarných umění. V jeho ateliéru se konala spousta schůzí a pracovních setkání, včetně těch znovuobnovujících nejstarší český spolek Uměleckou besedu, jejíž byl po dvě volební období starostou a dodnes je velkým spolkovým mecenášem. K tomu je třeba dodat, že mistr má srdce na dlaní a pomáhá potřebným, jak může, každoročně věnuje některé ze svých děl do charitativních akcí, jako je kupříkladu aukce výtvarného umění Konta Bariéry.
Roku 1990 obdržel Olbram Zoubek Národní cenu ČR a v roce 1996 byl poctěn státním vyznamenáním Medailí Za zásluhy I. stupně. Prestižní je i Evropská cena Trebbia. Zapomenout nemůžeme ani cenu Artis Bohemia Amicis za šíření dobrého jména české kultury nejenom doma, ale i v zahraničí.
„Světská sláva, polní tráva,“ skromně mává rukou Mistr, který si přál neskromně ke svým devadesátinám kámen mudrců, elixír života a vyrovnanou smrt. „Jen umění přežije svého tvůrce věky, jako kupříkladu řecké, které je mi celoživotním velkým vzorem a inspirací. Stejnou inspirací mi je řecká mytologie a ženská krása.“
Z počátku padesátých let minulého století Olbram Zoubek tvořil v ateliéru na Židovských pecí (kde žil se svojí první ženou, sochařkou Evou Kmentovou), hlavní část své tvorby pak odvedl v dílně vnitrobloku Salmovské ulice, kde pracoval půl století.
Místo je to legendární, svého času tady působil italský kameník Ciani, který dodával mramor na stavbu Národního divadla.
„Po něm mi zbyl i tenhle sarkofág,“ ukazuje Olbram Zoubek za sebe. „Žádný odlitek, ale originál, sto let po Kristu. Jeden ze čtyř kousků, které jsou v republice. Je ale nějaký malý, myslíte, že bych se do něho vešel?“ vtipkuje. Černý humor má rád a se životem je, jak říká, dávno srovnaný.
„Kterou že ze svých soch máte nejraději? Tu se zlatýma vlasama?“ obracíme raději list zpět k jeho tvorbě.
„Ále, to už jsem říkal novinářům mockrát…raději si to přečtěte...“ dostáváme darem jeho autobiografii, kterou před časem svižnou formou rozhovoru napsala Dora Čechová.
Roky na restaurátorském lešení
Cesta za výtvarným umění ani u tak velkého talentu, kterým Olbram Zoubek byl, nebyla lehká. Svého času se hlásil na AVU v Praze, ale nebyl přijat. Nenechal se však odradit a absolvoval kamenosochařskou praxi u sochaře Otakara Velinského. V letech 1945 až 1952, po úspěšném složení zkoušek, studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Josefa Wagnera. Pod jeho vedením se ponořil i do tajů restaurátorských prací a specializoval se na renesanční sgrafito a kamennou plastiku. To se mu náramně hodilo v časech, kdy měl pro své občanské postoje problémy se zakázkami a vystavováním a živil se jako restaurátor. Velký kus života, celých dvacet sezón, strávil na restaurátorském lešení při práci na renesančním zámku v Litomyšli, kde kromě jiného zachránil statiku historického domu U rytíře na náměstí.
Půvabné městečko se mu stalo osudovým. Bylo i jeho druhým domovem se stálou expozicí, domem i ateliérem a čestným občanstvím. A tak dlouhý čas cestoval Olbram Zoubek mezi Prahou a Litomyšlí, k čemuž nám při našem posledním setkání řekl s otevřeností jemu vlastní: „Jsem jednou nohou v Litomyšli a druhou v Praze. Pendluji mezi těmito městy a nevím, kde mám zemřít, na které posteli. Ale už to mám vymyšlené, že až umřu, nechám se zpopelnit. A chci, aby byl můj popel rozdělen na dvě hromádky. Jednu nechť rozptýlí v Praze a druhou v Litomyšli...“
O tom, že jeho přání bude splněno, nepochybujeme.
Autor: Ivan Černý
Snímky Jana Parkmana
Další rozhovory si na webu Putování za uměním můžete přečíst zde nebo na facebooku ArcusGallery