V Dačického domě v Kutné Hoře se ve středu 27. března 2019 uskutečnil 35. pořad z cyklu Kutnohorské podvečery. Pořadatelem byl Vladimír Císař spolu s Nadací Kutná Hora – UNESCO. Pořad byl věnován knížce kutnohorského autora Jana Pospíšila Z pošťákovy brašny a proběhl s jeho účastí. Pro široký okruh kamarádů a známých je samozřejmě Honzou nebo také „Pošťákem“, což je Honzova přezdívka už od dětství. Je to přezdívka, kterou přijal a kterou vtělil i do názvu knihy. Byla patrně odvozena náhodně, z jeho příjmení, ale to není důležité. Mnohem důležitější je, že nabývá stále většího významu, neboť Honzu vlastně vystihuje. On je skutečně poslem dobrých zpráv, ačkoliv by mohl mít to největší právo jím nebýt.
Jan Pospíšil je vystudovaný zemědělský inženýr. Jeho život byl a stále je formován skautingem a také sportem (vodáctvím, běháním na delší trasy, vysokohorskou i jinou turistikou), angažováním ve veřejném životě (je například jednatelem Klubu rodáku a přátel Kutné Hory), vírou v Boha, poutnictvím, ale už deset let také vážnou, nevyléčitelnou chorobou, která ho několikrát zatlačila na hranici života a smrti. Tohle vše, kromě jiného, hrálo roli při vzniku zmíněné knihy.
Dvěstěpadesátistránková knížka Z pošťákovy brašny vypráví o jeho pěším putování z Lurd do Santiaga de Compostela a z Prahy do Říma. Nutno dodat, že Honza těch poutí absolvoval v životě víc.
Knížka se zpočátku jeví jen jako jakýsi deníkový záznam, který si pořídil jeden z těch odhodlaných, kteří zmíněné putování podstoupili. Jenže vnímavý čtenář velmi brzy pochopí, že má v ruce něco mnohem, mnohem závažnějšího. Hlavních témat je více. Knížka může být o věčné snaze člověka vtisknout svému životu ten skutečný, pravý smysl. V Honzově případě tento smysl spočívá v pokoře, skromnosti, otevřenosti vůči světu i lidem, v setkávání s lidmi, komunikaci s nimi, ve sdílení, v hledání toho dobrého v člověku, i když žádný člověk není prost chyb a selhání. Knihu lze také chápat jako zápas člověka se svými nedostatky, se svojí namyšleností, se zdánlivými fyzickými limity a dalšími překážkami. A jistě – také jako záznam cesty k Bohu. Mimochodem, jako pomůcka při náboženské výchově je, myslím, tento text skvělý, přičemž ateista to jako přítěž nepocítí. Jsou zde pasáže rexlefívní, vyprávěné, popisné, ale vše je propojeno přirozeně, nenásilně a také často s dávkou humoru.
Knížka může být čtivým bedekrem, trochu dobrodružným vyprávěním o vyrovnávání se se strastmi cesty a také třeba průvodcem po krásách krajiny, přírody i architektury, a to hlavně té nenápadné. Bylo by zajisté vděčné zamýšlet se nad mnoha důležitými motivy, byť se někdy jedná o zdánlivé detaily. Svoji důležitou roli zde hraje motiv nebe, počasí, rukou i nohou, květů, skromného, ale důstojně pojmenovávaného jídla, dveří poutnických ubytoven a bran klášterů, jež jsou většinou otevřené jako lidská srdce. A také by šlo přemýšlet o motivech vody, kašen, pramenů, starých mostů... A samozřejmě hlavně o motivu, ba tématu cesty, jež je metaforou mnohého, především však života. Cesty jsou to klikaté, blátivé, prašné i nádherné, vedou po rovině i do kopce, jde se po nich v slunečním svitu i ve strašné bouři. Ano, toť život, a to v souladu se známým Kerouackovým heslem: „Cesta je cíl“.
Knížka je také o nutnosti každodenních rituálů, byť se jedná o něco tak samozřejmého, jako je jídlo či očista těla. Čtenář ocení na jedné straně bohatost jazyka, jeho obraznost, na druhé straně však také neupovídanost. Jan Pospíšil se dokáže vyjádřit lapidárně, dovede jen naznačit a čtoucí pochopí. Kniha by se sice dala číst krásně plynule – tak je napsána, ale vzhledem ke svému obsahu přivádí čtenáře nenásilně každou chvíli k tomu, že přestane číst a přemýšlí. Ke chvále autora!
Tento Kutnohorský podvečer se nesl právě v duchu témat a motivů, které byly zmíněny. Nebylo sice možné a ani záhodné vypudit z něj téma Honzova zhoubného myelomu krve, ale díky Honzovi, jeho neuvěřitelné síle a vyrovnanosti, to nebylo jen téma destruktivní a depresívní. Prostě atmosféra Podvečera byla skvělá. V programu byl promítnut krátký dokument o Honzovi, dále jeho fotografická a hudební počítačová prezentace cesty, dostalo se i na otázky a odpovědi, ke slovu přišly i čtené ukázky z knihy. Důležitým obohacením tohoto Kutnohorského podvečera byla obvyklá hudební a pěvecká vystoupení. Tentokrát mohl zaplněný přednáškový sál Dačického domu obdivovat umění Šárky Tyrkasové a dvou hudebníků mladé generace, též z Nových Dvorů, tedy Viktora Fialy a Romana Šauera.
Příští, 36. Kutnohorský podvečer se uskuteční ve středu 17. dubna 2019 a bude pojat jako vzpomínka na manžele Lajkepovy. Bude to pocta těm, jejichž knížka Postav dům, zasaď strom stála u zrodu Podvečerů. A také to bude vzpomínka na Kutnohořana tělem i duší a též autora knížek, Jiřího Davida.
Autor: Vladimír Císař
Snímky: Lenka Císařová a archív autora
Další reportáže ze světa knih najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku Antikvariátu U Skleněné kašny
O dalších Kutnohorských podvečerech si můžete na webu Putování za uměním přečíst zde nebo na facebooku Urbem Argentum