Z mládí divadelníka 60. let 20. století.
Na gymnáziu, tehdy Jedenáctileté střední škole, založila učitelka dějepisu, která chtěla, abychom jí říkali Chuana, dramatický kroužek. Jak už to bývá, přihlásila se spousta děvčat a pár kluků. Paní profesorka nás kluky pozvala jedno pozdní odpoledne do třídy, rozdala cigarety značky Lipa a prohlásila, že umění záleží na tom, co pro něj dokážou muži obětovat. Ve svitu oharků cigaret za nastalého šera rozdávala úlohy. Mně byla přidělena pěkná báseň Langstona Hughese Na teplých ňadrech tvých s očima zavřenýma chtěl bych teď spočinout a na nic nemyslet. Langston Hughes tehdejší politické situaci vyhovoval, byl to sice Američan, ale především černoch. Pikantní je, že jeho dědeček byl bílý otrokář a babička černá otrokyně, básník sám měl pověst homosexuála, což jiní popírali s tím, že je bisexuál a pak byl vyhodnocen jako asexuál. Takže každý si mohl vybrat.
Moc mi to nešlo, recitoval jsem, jako když předčítám školní řád, a profesorka Chuana mi navrhla, že po zkoušce zajedeme k ní do Nymburka, to je kousek od Poděbrad, a tam to vypilujem. Po několikátém pilování jsem pochopil, proč ten název Chuana. Asi za týden prohlásila, že už jsem schopen báseň veřejně předvést.
Před nečetným publikem s Chuanou v první řadě jsem v tmavomodré konfekci vylezl bledý a roztřesený na podium. Recitoval jsem to zase jako školní řád. Zoufale jsem se podíval na Chuanu. Tolik bych potřeboval, abych to mohl předvést tak, jak jsme to dělali v Nymburce, ale krutá Chuana pro naprostou nevhodnost chvíle razantním zakroucením hlavy odmítla mé toužebné návrhy. Na dalším vystoupení jsem už nerecitoval. Chuana si našla jiného chlapce, který měl doma vycházky také povoleny do jedenácti hodin, a tudíž byl schopen plnit náročné umělecké úkoly v Nymburce, kde ho po večerech pečlivě školila.
Po vystoupení dramatického kroužku mi byla pro příští akci byla nabídnuta raději pěvecká exhibice. Nastudoval jsem spirituály, ještě dnes umím Hlubokou řeku a Vozíčku ke mně leť. Tehdy jsem ještě netušil, že takové to něco černé, položené uprostřed notové osnovy, je pauza, a tak jsem pravidelně končil skladbu dřív, než klavíristka, která měla kupodivu ještě něco k dohrávání a přitom nepřestávala vrtět hlavou a obracela oči v sloup. Dopadlo to ale skvěle – i přes mou vzrůstající popularitu po recitačním večeru na koncert nikdo nepřišel.
Poděbrady mi začínaly být pro můj umělecký růst malé, a tak jsem se po předchozím školení u profesora Berlíka přihlásil na pěvecké oddělení Státní konzervatoře. Dodnes si pamatuji cenné rady, které mi pan profesor dal: „Hodně řvi, ať vidějí, že máš materiál. A měj vyčištěné boty.“ To jsem udělal, a proto jsem byl zcela logicky přijat.
Studium probíhalo normálně, některé věci jsem, například harmonii, nikdy úplně nepochopil, ale kupodivu jsem to nepostrádal. Jednoho dne mi pan profesor Karenin, o kterém jsem vám už vyprávěl, oznámil, že bych mohl veřejně vystupovat, ale musím si udělat kvalifikační zkoušku na PKS. Kvalifikačky byly postrachem nejen nás začátečníků, ale i národních umělců. Traduje se, že jeden národní umělec zvučného jména na dotaz, proč stále ještě není členem KSČ, odpověděl znělým basem, že to není dost dobře možné, neboť ještě nikdo oficiálně neukončil jeho členství v Lize proti bolševizmu.
Tehdy jsem uměl jedinou árii: Adoro Te, summe Deus od J. J. Ryby, kterou jsem zpíval po pražských kostelích. Ideově tedy nevhodný repertoár, ale zachránila mne slečna konferenciérka, která oznámila porotě, že zazpívám populární Rybovu píseň Miluji tě víc než Boha, což porota uznala jako protestsong proti rozmáhajícímu se klerikalismu. Pak následoval politický pohovor, tam vévodil porotě z nedostatku jiných kšeftů zpěvák Jan Soumar, který nás zachraňoval dotazem „Jak se jmenuje bulharský ministr kultury?“ Stačilo říct nějaké jméno, končící na -ov a porota, která shodně s námi nic nevěděla, souhlasně zakývala šedými hlavami.
Jednou to prý ale Soumarovi nevyšlo, jenže nevím, jestli je to pravda. Když adept ze sebe nedokázal vypravit ani slovo, napadl pana Soumara spásný nápad: „Jak se jmenuje největší vůdce světového proletariátu?“
Umělec hleděl do země a marně přemýšlel. Zoufalý Soumar na něj zařval:
„Lenin!“
Adept vstal a odcházel.
„Člověče, ježíšmarjá, kam jdete?“
„Já myslel, že voláte dalšího,“ odpověděl polohlasem umělec.
Tak takové byly mé umělecké začátky.
Autor: Jaromír Janák
Zdroj: kulturni-noviny.cz
Další fejetony si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery