O tom co se (mi) hodí a co nehodí ke jménu Lidice...
V mládí se mi tam moc nechtělo. Měl jsem zkažený dojem různými Anežkami Hodinovými-Spurnými a Mariemi Kabrhelovými, které si v padesátých letech účastí na všelidových lidických demonstracích upevňovaly kariéru. Kamarádi si mysleli, že jsem se zbláznil, když jsem je zval na výlet zrovna do Lidic a věřte mi, ani kamarádky, které jinak tolerovaly mé pitomé nápady, jsem na Lidice nenalákal.
Až teď po letech.
„Když chceš někam na výlet, tak pojeď do Lidic. Je to kousek a je hezky,“ navrhl jsem manželce. Čekal jsem zuřivý odpor, ale vyrazili jsme.
Jede se jako na Kladno, kousek před ním ale odbočíte na parkoviště, kde prodávají buřty a zmrzlinu a jste tam. Výlet jako každý jiný, řekl jsem si.
Brzy mne to přešlo.
Hned za vstupní branou bylo muzeum. „Jen tam nakouknem a pak se půjdeme projít,“ navrhl jsem.
Koupili jsme si lístky a vešli do strohé betonové budovy. Velký prostor byl rozdělen hrubými betonovými stěnami a hned na začátku, hned jak vejdete, je na jedné stěně řada fotek lidických dětí, tehdy ještě nic netušících, s panem učitelem a s panem farářem. Pod fotkami jména. Asi tam byl špatný vzduch, začal se mi stahovat krk a suchem jsem nemohl polknout. Také jsem měl divné brejle, jako by mi začaly slzet oči – a vidíte, teď, když o tom píšu, zase se to vrací. Ty děti odvezli Němci tátům, které zabili a děti, počkejte, kolik jich bylo, osmdesát tři? odvezli do koncentráku. Viděl jsem tam dopisy, kde neumělým písmem ty děti psaly mrtvým otcům, jak se jim stýská, a prosily, aby jim poslali třeba jen kůrky chleba a něco teplého na sebe.
Ty děti potom Němci naložili do náklaďáků a kouř z výfuku zavedli do utěsněné korby. Zabili je.
Vyšli jsme ven, prošli jsme pěkným růžovým sadem, paní zahradnice dala Zlatce ustřiženou růži. Došli jsme až k sousoší, hodně se o něm psalo, před ním se vesele fotili turisté a ty děti, ty jim dělaly pozadí. Pak jsme přešli potůček a dívali se na krásnou krajinu. Stál tam kříž s trnovou korunou.
Svítilo slunce a bylo ticho, ticho až divné. Chvilku jsem poslouchal a najednou jsem snad slyšel cinkání zvonců krav, které se vracely z pastvy, veselé volání dětí a zvuk varhan z neexistujícího kostela.
„Slyšelas´ to taky?“ zeptal jsem se manželky. Udiveně se ke mně otočila.
„Ty jsi něco slyšel? Já ne, já myslím na ty děti,“ řekla a podívala se na mne ubrečenýma očima.
Až tam také někdy pojedete, neberte si sebou kola. A přenosné grily také ne. Nějak se to nehodí.
Autor: Jaromír Janák
Zdroj: kulturni-noviny.cz
Další fejetony si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery