O nesnázích kolem MeToo...
Stále se mi honí hlavou ten skandál kolem Plácida Dominga, kdo nic neví, tak je to o tom, že nějaká paní, vysloužilá zpěvačka, po třiceti letech oznámila, že s ní pan Domingo něco měl... no víte co, že ano. A ta paní si teď vzpomněla, že vlastně tím nesmírně trpěla a pan Domingo že je padouch a že nesmí do žádného divadla, koncertně zpívat už vůbec ne a že na něj musí všichni zapomenout a on by ji měl nějak odškodnit, nejlépe finančně a to zřejmě hodně...
Když si uvědomím, kolik té paní dneska je, a že možná sežene ještě nějakou podobnou kredenciózní čarodějnici, po které už pes neštěkne, natož divadlo nezavadí a udělají spolu organizaci na Domingovo zničení, tak si myslím, že si to pan Domingo nezaslouží. Prožil jsem u divadla hodně dlouhou dobu a kdybych měl vyprávět... Herečky a zpěvačky, většinou ty ne úplně dobré, vždycky potřebovaly nějakého sponzora, nejlépe dirigenta, režiséra, ředitel divadla také nebyl špatný a udělaly pro něj všechno, co mu na očích viděly. Samozřejmě čekaly protislužbu.
Nakonec si říkám, že my, co nejsme slavní, máme výhodu. Protože, kdybychom slavní byli, to by bylo žalob. A vidíte, takhle máme klid a říkám si, ještě že nemusím létat od soudu k soudu.
Kdysi se to řešilo jinak. V Národním, krátce po první světové válce, při jedné z hlavních zkoušek na operu, začal šéf opery ošklivě křičet na sólistku, nebudu ji jmenovat, byla to někdejší múza Leoše Janáčka. Bylo jí to nepříjemné, a jelikož byla od přírody kurážná, stoupla si na rampu a před orchestrem a sborem a ostatními kolegy panu šéfdirigentovi velkým jasným znělým hlasem oznámila: "Pane šéfe! Ten, kdo mne třeba jen jedenkrát mrdinkal, a to mizerně, už na mne nikdy v životě řvát nebude, na to pozor, prosím." Od souboru sklidila aplaus na otevřené scéně, pana šéfa odnesli se srdeční slabostí a zpěvačka měla klid.
A tak bych panu Domingovi poradil: "Pane Domingo, nesmírně si Vás vážím a teď ještě víc, řekněte těm paním, že na tyhle věci musejí být vždycky alespoň dva, a že ty paní Vám, pokud nelžou, do postele lezly samy. A řekněte jim, že ty, které jste alespoň jednou v životě mrdinkal, si na Vás nebudou otvírat svá nevymáchaná ústa, ale budou až do konce života vzpomínat na to, že jste byl ochotný s nimi něco mít. Protože já, kdybych byl ženská (což asi už nebudu...) bych si to pokládal za čest!"
Autor: Jaromír Janák
Ilustrační snímek Tomáše Koloce
Zdroj: kulturni-noviny.cz
Další fejetony si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery