Nedávné oslavy 100. výročí založení Československé republiky doprovázelo velké množství kulturních akcí. Jednou z významných byl i loňský říjnový koncert předního pěveckého amatérského tělesa Emauzského sboru a orchestru v Praze, jehož dirigent v úvodu slavnostního večera posluchačům připoměl současnou společenskou situaci, ve které se ztrácejí ideály a národ vlastní vinou postrádá duchovní jistoty. Kdy vlastenectví a projev národní hrdosti jaksi vymizely z našeho života. A když se objeví, tak v nebezpečně pokřiveném zrcadle přítomnosti, jako jsme tomu například byli nedávno svědky v nesmyslných diskuzích, při uměle vyvolaném sporu o délku a novou podobu státní hymny.
Kapelmajstr v této souvislosti připomněl historku, jak byl svého času Bedřich Smetana vybídnut, aby napsal píseň, která by mohla nahradit hymnu z pera Františka Jana Škroupa. Smetana tehdá prohlásil: „Žádný nový nápěv skládati nebudu, poněvadž by to byla práce marná. Kterou píseň lid sám na svou hymnu povznesl, ta hymnou zůstane!“
Jak známo, František Jan Škroup (* 3. června 1801; + 7. února 1862) byl českým hudebníkem a skladatelem. Nesmrtelnost mu zajistila hudba k frašce Josefa Kajetána Tyla (* 4. února 1808; + 11. července 1856) Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, ve které při premiéře 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle poprvé zazněla píseň slepého žebráka Mareše Kde domov můj, která se později stala českou hymnou a je jí dodnes, navzdory čas od času se objevujícím negativním aktivitám o jejím předělání, či dokonce nahrazení textem „moderním“ nebo „výstižnějším“.
Při posledním loňském pokusu hymnu, především její hudbu, poněkud „natáhnout“, aby si vítězní čeští sportovci mohli o trochu více vychutnat pár minut pomíjivé slávy na stupních vítězů při mezinárodních bojích o zlato, stříbro či bronz, se vzepřela sama široká veřejnost a onen veskrze špatný nápad byl naštěstí smeten ze stolu.
Připomeňme si však při této příležitosti, že Škroupova nehynoucí píseň má s originálem celkem třináct podob. Čas od času někdo ješitný pocítil povinnost pokusit se o novou verzi.
Tak kupříkladu Tylův přítel V. J. Picek navrhoval: Kde domov můj, kde domov můj? / Tam, kde věnčí modré hory / Tisíc hradů svými bory / S Krkonošem Šumava / S Labem jásá Vltava / Tam jest otců země krásná / Vlast rekovná, domov můj!
O pár let později zase vyrukoval se svým textem brněnský kněz a novinář F. M. Klácel: Kde domov můj, kde domov můj? / Kde slovanský duch okřívá / Vlastenecký duch se ozývá / Po městech a dědinách / Ve školách a našich hrách / Na Moravě staroslavné / Na Moravě domov můj.
Známe i další verze, třeba slovenských studentů, nebo i tzv. „Telčskou verzi“, ve které se říká: Kde domov můj, kde domov můj? / Tam kde mladá Dyje plyne / Lučinou se tiše vine / Slavný hrad ze Slavatských / Pánů z Růže, Podstatských / Tam jsou hory v věnec spjaty / A v údolí domov můj.
Je třeba říci, že ve všech oněch zmíněných třinácti podobách hymny byly myšlenky a tvůrčí cíle autorů vedeny vlastenecky, poctivě a od srdce, a je již jedno, zda si připomeneme texty zpívané na Jičínsku nebo třeba Podkrkonošskou verzi.
Dnes ale již úsměvně nám zní ironická verze „revoluční“: Zákony kde píše vláda / Národu holí na záda / Přirozené právo kde / Četníkům explicíruje / Tam, ach, tam je krásná vlast má / Mám v tom ráji domov můj!
Ještě kurióznější je ale verze hymny „válečné“: Kde domov můj, kde domov můj? / Tam, kde řádí Čechů vrazi / Předáky nám v žalář sází / A kde úpí věrný Čech / Zakovaný v okovech / Ta nešťastná krásná země / Země česká domov můj / Kde domov můj? /U nás v nejistoty muce / Zraje símě revoluce / A čeká se s nadějí / Bratři že nám přispějí / Na věky pak bude volná / Země česká, domov můj!
A do třináctice všeho nejlepšího - geniální žurnalista, povídkář a fejetonista Jan Neruda, se svým známým smyslem pro humor, potěšil nejenom lid pražský, ale i štamgasty všech vyhlášených náleven, verzí touto: Kde domov můj? / Tam, kde pivovary strmí / a kde pivovarské husy krmí / kde mělnické vinice lidem dělají opice / jež malínský křen zas spraví / mezi křeny domov můj!
Co dodat, když vše bylo řečeno? Snad jen si povzdechnout o stavu naší mládeže, kdy podle průzkumu veřejného mínění agentury STEM/MARK čtvrtina českých dětí chce žít jinde, než ve své vlasti, doma, kde se narodily. A co více, jak 15 % školáků řádně neumí slova národní hmyny, natož pak jí zazpívat. Kdo za to asi může? Rodiče, škola, politici, média, EU?
Zkusme si odpovědět alespoň v duchu...
Autor: Ivan Černý
Zdroj snímků: Archív
Další fejetony si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery