"Staří Řekové tomu říkali Kalokagathia. Hudba, poslouchat ji a provádět - šlechtí duši, sport zase tělo. Jistě, že jsem měla období, kdy bylo blíže k jednomu, jindy k druhému, ale když jsem od jednoho či druhého utekla až příliš mnoho, chybělo mi to. Zkrátka buď strádalo tělo, nebo duše. Je pro mě důležitý i ten pocit – štíhlé a lehce vysportované tělo vypadá v koncertních šatech lépe, než tělo přetékající," říká pěvkyně Vanda Březinová-Kadeřábková.
Je lépe být v dobré fyzické kondici, než bez ní
„A nejednou se mi hodilo, když na scéně umím udělat gymnastickou hvězdu. Kamkoliv jsem jela na zájezd, nechyběly mi vedle koncertních šatů i běžecké svršky. Když to nebyl zrovna zájezd typu autobus-hotel-koncert, bylo trochu volného času a mí sboroví kolegové jej trávili povětšinou prolézáním obchodů, poznala jsem řadu zajímavých míst – za aktivního pohybu. Když jsem měla kupříkladu vystoupení v rámci Atletického večera u příležitosti Mezinárodního běžeckého desetiboje, kde jsem též startovala, odběhla jsem si doslova na zkoušku s korepetitorkou mezi starty na 3000 a 800 metrů. V místním divadle, již v klidu, by na mě nikdo nepoznal, že jsem se před pár hodinami proháněla na dráze. Líbí se mi ty proměny z dresu do koncertní róby, z funění ke koloraturám a zpátky,“ usmívá se talentovaná umělkyně.
Nyní si již ale běhá spíše pro pohodu, za medailemi se nahonila dost a už téměř neví, kam je věšet. Při rekreačním pohybu si vyčistí hlavu, přebere nápady a pročistí plíce.
„Ostatně nejsem jediná – s několika lidmi podobného ražení jsem se také potkala. Jsme tak nějak více vnitřně bohatí. Harmonie ducha a těla je i mým životním krédem,“ opakuje sopranistka Vanda Březinová - Kadeřábková (* 1973 Praha), kterou mnozí znají nejenom z koncertů po celé ČR, ale i z atletické dráhy nebo maratónských závodů, kterých má za sebou rovných patnáct.
Žačka Boženy Effenberkové
Hudba ji provázela prakticky od malička. Dětství strávila po pěveckých sborech, nějaký čas hrála také na klavír a na flétnu. Své první sólo zpívala v osmi letech na pražském Žofíně, tehdy s jedním z přípravných oddělení Blanky Kulínské.
„To jsem ani nevěděla, co je to tréma – to přišlo mnohem později, zato pořádně. Takže pak uplynulo mnoho let, kdy jsem se klepala snad i v tom sboru, stejně jako později třeba u zkoušek na medicínu. Snad i proto mi více vyhovoval sport, který mne provázel dalších několik let. Jenže hudba mi chyběla, a tak jsem to zkusila v jednom z pražských chrámových sborů. Nepoužívaný hlas mi to ale tenkrát dal znát, a tak mé kroky tehdy vedly do jedné z pražských ZUŠek, kde jsem se začala věnovat sólovému zpěvu. Neměla jsem žádné jiné ambice, než znovu získat nějakou základní techniku, abych se v tom sboru takzvaně neukřikla. Jenže paní učitelka brzy objevila zaprášený talent, a přesvědčila mne, že by stálo za to na tom dále pracovat. Pan ředitel umožnil, abych mohla mít hodinu dvakrát, později i třikrát týdně, a tak se mé cíle po čase začaly měnit. Měla jsem díky tomu prakticky podmínky jako na konzervatoři, včetně možností korepetic a moc ráda na tuto životní etapu vzpomínám.“
V té době již začínala jezdit na koncertní zájezdy do zahraničí s různými sbory. Tam se Vanda setkala s Boženou Effenberkovou, královnou koloratury, u níž se učila dalších několik let.
„Zpívala jsem tehdy rovněž sólově v menších komorních souborech. Zejména s italským basbarytonistou Eziem Bertolou jsme bavili publikum známými áriemi a duety se scénickými prvky. Koncerty jsem v té době i sama organizovala. Pak se ale narodily děti, přičemž s tím prvním jsme byli neustále po doktorech - a do zpěvu mi nebylo. Trojnásobné mateřství si vyžádalo své. Dala jsem si tenkrát raději pauzu, nemám ve zvyku dělat něco napůl. A tak jsem vystupovala v mozartovském či händelovském duchu na Benešovsku, kde bydlíme.“
Návrat na koncertní scénu
V současné době se o umění Vandy Březinové-Kadeřábkové opět začíná mluvit, všímají si jí i média. Navazuje zpřetrhané kontakty, působí v oboru, který je známý velkou konkurencí i nepříliš tučnými honoráři a vítá každou příležitost k vystoupení.
„Na rozdíl od houslí či flétny, které si v mnohých skladbách vystačí samy, bez doprovodu to nejde. Nejvíce sehrané jsme s vynikající klavíristkou a cembalistkou Barbarou Kürstenovou. Nemusíme být tedy závislé jen na tom, aby v místě našeho vystoupení měli klavír. Cembalo dá dokonale vyniknout staré hudbě, s níž je nerozlučně spjato. Na violoncello s námi hraje mistr svého oboru Pavel Verner. Duchovní hudba či koncert v kostele zase potřebují varhany. Za další skvělou spolupráci vděčím harfenistce Pavle Vondráčkové-Jahodové, z jejíž dcery Eliany vyrůstá velmi dobrá flétnistka. V těchto dnech se zpoza velké louže vrací i houslistka Lucie Carlson, skvělá kamarádka a spolužačka ještě ze základní školy. Když nebyla právě na cestách, koncerty s ní byly skvělým zážitkem.“
A tak opět stojí Vanda Březinová-Kadeřábková na pódiu. Má pestrý repertoár hudby čtyř století, světské i duchovní, od lidových písní po árie z oper a oratorií, pro každou příležitost, v různých délkách programu i rozličném obsazení.
„Může mne doprovodit klavír, harfa, cembalo i menší orchestr,“ přikyvuje. „Zpívám ráda nejenom v koncertních síních či kostelích, ale třeba i na vernisážích, neboť výtvarné umění, stejně jako hudbu, miluji.“
Autor: art-tour.cz
Snímky: Archív
Další rozhovory si můžete na webu Putování za uměním přečíst zde nebo na facebooku ArcusGallery
Více informací o sopranistce Vandě Březinové-Kadeřábkové najdete zde