Vazební věznice. Rozhovor dvou mužů – vraha a novináře. Tak zněl úvod k prvotině Artura Janouška, který doprovázel jeho Sklep. Knihu vydala Moba v roce 2016. S poměrně dlouhým odstupem se nyní ke čtenářům dostává Sochař.
Vychází pod křídly Kalibru, tedy Euromedie, má úžasnou obálku, kvalitní nápad i obsazení, jen trochu přitaženou pointu. Ta ovšem neublíží. Jen si neumím představit, že by se něco podobného v lokálním prostředí odehrálo na pozadí církevních restitucí. Na straně druhé uznávám, že člověk by nikdy neměl říkat nikdy.
Mezi paneláky na periferii města se jedné noci zjeví socha ženy. Září do tmy a kolem stojí lahve alkoholu jako při vernisáži. Ukáže se, že jde o zavražděnou profesorku umění, kterou vrah stylizoval do podoby uměleckého díla.
Důkazy jasně ukazují na studenta, jenž je obviněn, že se šíleným způsobem pomstil za neúspěch při státní zkoušce. „Nikoho jsem nezabil!,“ brání se zoufalý student. Jenže všechno na něj sedí dokonale. Až příliš dokonale. A právě to kriminalistu Daniela Krafta znepokojuje.
Příběh začíná představením několika postav. Vzhledem k tomu, že jsou velmi plastické, se vám nebudou plést. Seznámíte se se sochařem, který prošustroval, co mohl, s novinářem, jehož syn nemá 150 korun na kino, protože rodina je vyloženě chudá a potom taky s kriminalistou a jeho partnerkou. Zapomenout nesmím ani na zavražděnou kantorku.
První třetina knihy svěžím způsobem vodí „divákovu“ pozornost a autor dokonce zachytí velmi povedenou scénu mučení. Ta mě vyloženě překvapila a potěšila. Další část románu už nabírá směr, kterým se odhaluje motiv.
Pátrání neprobíhá jen na území naší vlasti, čímž Artur Janoušek opět obohatil dějovou linii.
Všechno se vlastně točí kolem miliard z církevních restitucí. Ty peníze jsou skutečně vypláceny a řadu let ještě budou.
V tomto ohledu nemám výtek. Postavy mi dávají smysl, logické kroky taky, pohnutky jakbysmet. Jediné, s čím nesouhlasím, je úplný závěr. Budu se držet jen okraje, abych nevyzrazoval. Když už víte, jak se všechno stalo, přichází na řadu jakási konfrontace. Neúmyslná. Strůjce všeho zla si zkrátka popovídá s policistou. Že by ale tento zlosyn všechno vybalil, o tom pochybuji. To jediné mě bouchlo do očí.
Co následovalo, je naopak zcela objektivní. Místo vyšetřování zlosyna dojde k jeho „povýšení“, místo plácání po ramenou policisty dochází k jeho „degradaci“. Deziluze. Zde zmíním snad jen dvě jména kriminalistů: Karel Tichý a Helena Kahnová.
Román Sochař je jinak nadprůměrný počin. Oceňuji především první třetinu, ta mě vyloženě bavila. Trochu mi vadil, jak jsem ostatně napsal, závěr. Dialogy byly věcné a jasné, motivy pochopitelné, současně cynické, chladné a syrové. Román určitě doporučím, žádné zklamání nebo nudu od něj nečekejte.
Autor: Zdeněk Svoboda
Zdroj: krajskelisty.cz
Zdroj snímku: Krajské listy
Další knižní a audioknižní recenze si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku antikvariátu U Skleněné kašny