Mezi populární turistické cíle patří i technické památky nebo prohlídky zajímavých dílen, kde kvete jedinečné umělecké řemeslo. Co může být zajímavějšího, než kupříkladu sledovat na vlastní oči, jak se rodí z bubliny žhavé skleněné hmoty na sklářské píšťale umělecký artefakt? Tento velký zážitek nabízí jedinečná sklárna v dřevěnici mistra Jiřího Pačinka na Novoborsku.
Pozvánka na jedinečnou exkurzi
Po rychlostní silnici z Prahy přes Českou Lípu a Nový Bor, se snadno dostaneme do Lindavy u Cvikova. Kol kolem jsou hluboké lesy a údolí, sevřené kopci a vrchy. Lindava je malá obec v nejsevernějších Čechách se čtyřmi stovkami stálých obyvatel a řadou rekreačních objektů, ve které se časem změnily jedinečné domy s podstávkou, unikátní reprezentanti speciální lidové architektury. Nedaleko leží CHKO Labské pískovce a NP České Švýcarsko. Ideální místo pro pěší turistiku či cyklistiku.
Příslovečnou třešničkou na dortu výletů zdejším krajem je návštěva zmíněné sklárny s prohlídkou provozu i prodejní galerií úžasného uměleckého skla.
Curriculum vitae
V současné době stěží najdeme většího sklářského mistra, než je právě Jiří Pačinek (* 3. července 1972 v Litoměřicích). Tento talentovaný kumštýř svými díly uchvacuje nejednoho milovníka sklářského umění. Svou kariéru započal v roce 1990, kdy nastoupil do sklárny Chřibská 1414. Poté následovala dlouholetá praxe ve sklárně slavného Bořka Šípka Ajeto, kde svůj talent Jiří Pačinek rozvíjel na dílech pro takové osobnosti světového umění a designu, jakými kupříkladu jsou René Roubíček, Leon Applebaum, Louis Sakalovski a mnozí další. Nezapomínal však ani na vlastní návrhy, které realizoval ve svém volném čase. Sklárna Ajeto mu poskytla jedinečné místo pro vyprofilování osobitého stylu tvorby a práce. Ten nakonec uplatnil ve vlastní sklárně, kterou zbudoval přestavbou velké dřevěnice v Lindavě roku 2007. Tady už více jak deset let vytváří technicky náročné dekorativní plastiky spolu s čistě užitkovými skleněnými objekty, jako jsou vázy, mísy a dalších předměty. Jeho díla jsou součástí soukromých uměleckých sbírek i kolekcí designových firem a galerií.
Koncert pro jednu sklářskou píšťalu a šest rukou
Při tak fyzicky namáhavé práci není příliš času na řeči. Tiše tedy v koutě na lavici „pro hosty“ sledujeme, jak se rodí krása. Dnes je to dívčí hlava mořské panny či víly, jejíž představa a podoba existuje pouze v hlavě autorově. Mistr Pačinek tvoří bez náčrtů či poznámek ve skicáku, z hlavy a zdá se, že o políbení múz nemá nouzi. V dílně jsou čtyři pece, hlavní tavicí, pak „ohřívací“, zásobní pícka s připravenými polotovary a nakonec chladicí pec, kdy hotový artefakt pomalu chladne déle jak třicet hodin.
Ale my jsme teprve na začátku. Na „place“ je zadák v roli podavače a pomocníka, foukač, a bez mistra to nejde. Petr Janecký spolu s Honzou Baštýřem a Jirkou Pačinkem jsou sehraná parta. Vedro je tady náramné, i když jsou dokořán otevřena všechna okna i dveře manufaktury. Jak by ne, když hlavní pec sála svých patnáct set stupňů Celsiových, při kterých je skleněná hmota tvárná a poddajná, kdy reaguje na každé fouknutí do sklářské píšťaly. Je až neuvěřitelné, jak původně malá baňka či bubliny žhnoucího skla foukáním mění rozměry a rostou a rostou, jako pověstná pohádková krupicová kaše. Bezesporu to připomíná nafukování pouťového balónku.
Zanedlouho se již začíná rýsovat základní tvar hlavy, a na scénu přichází mistr. Hladí a tvaruje hmotu štosem novin, namáčených ve vodě, aby nechytly. Jak říká Jiří Pačinek, mokré noviny mu zaručují cit v ruce, na rozdíl od dřevěné formy či jiného leštítka na hrubší tvarování. Ale nářadí se tak jako tak střídá dle potřeby. Plastika je bílá, což je důležité pro kontrast s vlasy. Ty budou brzy tvořit skleněné mořské mušle a škeble, které samy o osobě by byly žádaným zbožím. Po chvíli přijde čas na americký fígl, na vrcholku hlavy se odstřihuje otvor, kterým se plastika modeluje zevnitř. Záhy má hlava již svou podobu, přibývají oči, nos, obočí i rty, vše ze skleněných válečků, které se zručně lepí a odstřihují od nanášecích kleští.
Práce pomalu gradují, tanec mezi pecemi tří mužů je čím dál rychlejší. Hodiny letí a začíná na nich býti vidět únava, trička smáčí pot. S přidáváním materiálu na dekorativní prvky je žhavá plastika stále těží, v závěru prací má dobrých dvacet kilogramů a práce s ní vyžaduje náramnou kondici.
Ve sklárně je ticho, občas rušené stručnými příkazy mistra: „...přesně takhle... volněji... dobrý... toč, toč!“
Co má člověk dělat, by z toho našinec asi mnoho nevyrozuměl. Skláři však dobře vědí, co a jak i když šetří slovy. Nakonec pomahač podává ze zásobní pícky připravené, atraktivně zbarvené mušle. Velkou, která bude připomínat vlasy vyčesané do drdolu a několik menších, kterými bude dívčí, po „pačinkovsku“ elipsovitě protažená hlava, obsypaná. Mistr vše usazuje dle svých představ a přichází poslední práce. Obkroužit krk plastiky v roli podstavce posledním proužkem žhavé hmoty, aby byla zajištěna stabilita díla a uložit artefakt do chladicí pece. Letmý pohled na hodinky říká, že napínavé představení trvalo čtyři hodiny. Ze sklářů jen leje, je čas na převléknutí a posezení u pivka či kávy s debatou o průběhu zdařilé práce.
Styl Pačinek
Je třeba závěrem říci, že Jiří Pačinek nic nekopíruje, nikoho nenapodobuje, jde svou cestou a proto je bez nadsázky světový. Díky tomu se do Lindavy sjíždějí nejrůznější osobnosti uměleckého světa, včetně módní návrhářky Blanky Madragi, pro kterou v současnosti dle jejích nákresů tvoří Jiří Pačinek již druhý originální mnohoramenný velký křišťálový lustr.
Autor: Ivan Černý
Snímky Miroslava Feszanicze
Na další návštěvy ateliérů se můžete s webem Putování za uměním vydat zde nebo na facebooku ArcusGallery