Jeden z našich nejúspěšnějších současných malířů, též přezdívaný Portrétista Prahy, je klasikem v pravém slova smyslu. Poctivou malbu se nesnaží nahradit samoúčelnou hrou barev či abstrakcí. Cestu k úspěchu nehledá v nejrůznějších -ismech či počítačových kouzlech nebo tzv. aranžeringu, který se možná hodí za výkladní skříně obchodního domu, ale rozhodně ne do umění.
Za to, že jeho plátna skutečně voní pryskyřicí a borovicovým jehličím nestojí nějaký reklamní trik, který by měl zvýšit zájem o jeho dílo, ale poctivý terpentýn, kterým si, jak staří mistři dělávali, ředí vlastnoručně vyrobené barvy.
František Leták
(* 1949 v Ústí nad Labem) žije a tvoří v Praze. Po studiu sklářské školy se specializací malba, absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. Hlásí se ke skupině volných umělců z oborů sklář, keramik, výtvarník i fotograf, kteří si říkají Poznamenaní, a se kterými absolvoval během let desítku společných prezentací. Jedná se o partu, která spolu s Letákem prožila 60. leta minulého století na sklářské UMPRUM v Kamenickém Šenově. Velmi nadaná generace: Jana Drvotová, Jaroslav Staněk, Dáša Chladilová, Lenka Jelínková, Milan Brodský, Jiří Rádl a Alena Šinková – co jméno, to současný výtvarný pojem.
Samostatných výstav má Leták doma i v zahraničí celou řadu. Mimo Evropu úspěšně a pravidelně vystavuje v Japonsku. Jeho kouzlu doslova propadl, takže na terase svého ateliéru nad Břevnovem má bonsaje a japonskou zahradu. Nechybí zde ani jezírko se zlatými kapry.
Ačkoli František Leták rád chodí v kimonu a tradičních japonských dřevácích, u malířského stojanu přece jen stojí v praktických džínách a vestě. Pokud pracuje na velkoplošné noční panoramatické Praze, jak se stalo v čase naší návštěvy, útočí na plátno výpady štětce, připomínající Pissarovy bodové doteky, kterými tento slavný impresionista maloval. V té chvíli připomíná šermíře s kordem, trénujícího základní sestavu – tercii. Přirovnání nikterak nepokulhává, neboť v mládí František Leták skutečně sportovně šermoval.
Obrazy s náladou
Milovníci výtvarného umění jsou jeho díly nadšeni. Odborní žurnalisté ho přezdívají podle jeho nejmilejšího námětu, jak jsme se již shora zmínili, Portrétistou Prahy, a hovoří se o něm jako o Slavíčkově nástupci. O jeho obrazy, na rozdíl od tvorby mnoha současných malířů, je zájem. Jeho umění zdobí salony sběratelů i pracovny podnikatelů, jeho plátna jsou jak v soukromých sbírkách, tak i ve státních galeriích. Není divu, protože se jedná o poctivý kumšt a zručnou malbu, která zdařile navazuje na notu novodobé české výtvarné tradice.
Zvláště dobrý je František Leták v okamžicích, kdy se vyjadřuje až schikanederovským šerosvitem při práci na námětech pražských ulic a uliček, zákoutí i nábřeží. Pokud začne hovořit o Praze, oči se mu zas a znovu horečně lesknou. Je do ní i po letech tvorby zamilovaný jako sedmnáctiletý student do slečny. Dvoří se jí po svém. Maluje ji v nedbalkách i večerní róbě, rozesmátou v letním odpoledni i uplakanou za podzimních plískanic. Jeho Portréty Prahy jsou stejně magické, jako Matka měst sama. Jakmile se na ně pozorně zadíváte, zjistíte, že není snadné se od nich odpoutat. Zvláště pak od velkoformátových. Koho by napadlo, co se za nimi skrývá hodin přípravných prací? Fotografování celého panoramatu ve dne i večer, pozorování za soumraku či svítání, nechybí detailní znalost ulic a jednotlivých domů. Žádný blok či činžák nechybí, ani nepřebývá. Většinou dokonce souhlasí i počet oken, o čemž svědčí kuriózní výčitka jednoho ze znalců staré Prahy, který konstatoval, že u jejich domu na nábřeží umělec opomněl namalovat – balkón...
Víno, ženy a Japonsko
František Leták je rozený krajinář. Ale má i další oblíbené náměty. Především nejrůznější zátiší, včetně klasických s květinami, ovocem či moravským uzeným a cibulí, rád maluje vinohrad, hrozny i rozpité láhve a poloplné skleničky s červeným.
Jako každý malíř rovněž obdivuje ženskou krásu. U něžného pohlaví ho ale zvláště přitahují oči, zrcadla duše, jak říkají Japonci.
Oduševnělá krása něžného pohlaví není dle jeho slov ohraničena věkem, a je na ženách bezesporu to nejkrásnější. Jinak i to nejhezčí tělo je jen prázdná nádoba, zamýšlí se František Leták u obrazu mladé dámy.
Jedna z jeho největších životních kapitol je ale jeho tvorba pro japonské galeristy.
Jak se říká, štěstí přeje připraveným. Je to zhruba dvacet let, kdy vystavoval v Mladé Boleslavi, „spolu s bratry Mánesovými a Preislerem“, usmívá se vzpomínkou.
Abychom čtenáře nepletli, obrazy Mánesů a Preislera byly v hlavní části galerie, plátna Františka Letáka v horní části výstavních prostor. Ty zde objevil japonský galerista, kterého osud dovedl do města automobilů cestou po republice a ihned byl Letákovými obrazy nadšen. Je třeba říci, že se značně od klasické japonské tvorby liší námětově i zpracováním, ač mají společný perfekcionalistický přístup k malbě a vztah k detailu až miniatuře. Navíc Japonce zajímá nejenom vše z české hudby, ale též i naše sklo a výtvarné umění. A tak došlo k první koupi a pozvání na čtrnáctidenní pobyt v Tokiu. Dnes František Leták v Japonsku pravidelně vystavuje ve dvouletých cyklech, z obchodních partnerů se stali přátelé. Díky jim poznal většinu z nejdůležitějších míst této ostrovní říše, uznává jejich tradice a obdivuje je. Japonští galeristé mu pak zase oficiálně vzdali hold a dík, když na rozdíl od kompletní výpravy České filharmonie při pobytu za katastrofy tsunami, při havárii jaderné elektrárny, odmítl na rozdíl od muzikantů odletět domů do bezpečí.
Epilog
Protože je lepší jednou vidět, než desetkrát slyšet nebo číst, zveme čtenáře do Kutné Hory, kde se František Leták prezentuje s několika dalšími předními umělci na téma veskrze příjemné: vinná réva. Komorní výstavu Divinum Vinum, nebo-li Božské víno, je možné shlédnout, jak jinak, než v prostorách oblíbené Vinárny U Sv. Barbory v historickém centru města, nedaleko legendární Kamenné kašny.
P.S. Ještě k tomu terpentýnu v úvodu. Malíři po celém světě mají drahně staletí k dispozici francouzský nebo ruský. Prvně jmenovaný je nepříjemně páchnoucí chemikálie na bázi petroleje, ten druhý se vyrábí macerováním smrkových či borových větviček s jehličím s přísadou pryskyřic. Nejenom, že nepáchne, ale libě voní přírodou, navíc neleptá mozkové buňky. O tom by mohli vyprávět „démonem“ posedlí pařížští malíři, u kterých se předpokládalo, že jejich šílenství má na svědomí nadměrné požívání absintu, ale zdá se, všechno bylo jinak a mozek jim ničily výpary terpentýnu...
Autor: Ivan Černý
Snímky Jana Parkmana
Na další návštěvy ateliérů se můžete s webem Putování za uměním vydat zde nebo na facebooku ArcusGallery