Recenze, články, rozhovory a reportáže pražského publicisty a spisovatele Ivana Černého se na stránkách webu Putování za uměním objevují celkem pravidelně. Kromě jiného jsme také uveřejnili i několik ukázek z jeho připravované knihy Po stopách českých sklářů. To je také téma našeho dnešního rozhovoru...
Především nás zajímá námět sám, jak se zrodil?
Posledních několik let jsem řídil redakci populárně-odborného dvouměsíčníku pro turistický ruch Krásy (nejen) Česka, vysvětluje Ivan Černý. Cestovní ruch je totiž jednou z hlavních parket mojí publicistické činnosti. Ve jmenovaném časopise jsme měli i rubriky se spoustou nejrůznějších tipů na výlety, včetně zážitkové turistiky. V roce 2013 vzniklo v České republice téměř bez povšimnutí médií významné sdružení České umění skla (Czech Art of Glass), která má za úkol nejenom podpořit export našeho ručního skla, ale toto historické řemeslo, v němž naši předci vynikali, popularizovat. V neposlední řadě si sdružení vytklo i další cíl, a to uvést do života nový turistický produkt, jakým jsou cílené poznávací cesty po vybraných sklárnách, kde si mohou výletníci v rámci řízené návštěvy či exkurze vyzkoušet tuto tvůrčí práci osobně. To mne velmi zaujalo a hned při první tiskové konferenci sdružení jsem oslovil předsedu Czech Art of Glass Jiřího Říhu s návrhem spolupráce. Na základě jeho výběru a doporučení jsem začal pracovat na redakčním reportážním seriálu, aniž by mne tenkrát napadlo, že by z toho jednou mohla být netradičně turistická rukojeť. Na samotném rukopisu knihy Po stopách českých sklářů pracuji intenzivně od listopadu 2017 a v polovině letošního roku by měla tato publikace spatřit světlo světa v nakladatelství Grada. Velkou ctí je pro mne fakt, že se napsání úvodu zhostil sám Jiří Říha, dnes již emeritní prezident tohoto ctihodného sdružení.
Jaká byla v našem sklářství situace po roce 1989?
Divoká privatizace poškodila celý sklářský průmysl u náss, včetně odvětví ruční výroby užitného a dekorativního skla, lustrů i skleněné bižuterie. Celá zavedená a prosperující struktura se povážlivě otřásala vinou honby za penězi, neodborností a minimálního vztahu nových majitelů k významu a skvělé historii českých skláren s ruční výrobou. V propadlišti dějin skončilo monoho výborných tradičních skláren, jako třeba Chlum u Třeboně, Lenora, Vrbno, Včelička nebo Chřibská na Šluknovsku, sklárna s nepřetržitou výrobou od 1414, ve které je dnes pneuservis! Rozpadly se Jihlavské sklárny, zkrachoval Crystalex Nový Bor, Sklo Bohemia Světlá nad Sázavou nebo i Bohemia Poděbrady.
Po těžkých časech se ale blýská na lepší časy...
Tři velké sklárny Crystalex Nový Bor i Bohemia Světlá nad Sázavou a Crystal Bohemia Poděbrady nabraly dech s novými majiteli a obnovily výrobu po složitých peripetiích a za velkých finančních půjček. Těžké chvíle si prožily i tradiční sklárny, jako je Moser Karlovy Vary, Egermann Nový Bor, Rückl Crystal Nižbor, Harrachovská sklárna a další, ale přežily a dnes jsou z nejhoršího venku. Sklárny po turbolentní etapě postupně začaly oživovat, na tempu nabrala jak ruční výroba skla, tak skla lisovaného a strojně vyráběného a české sklo znovu patří do čela světového sklářského peletonu.
Vznikly i nějaké nové firmy?
A dokonce velký počet. Jedná se o malé rodinné hutě, zabývající se ruční prací a uměleckým sklem. Prsty na obou rukou nestačí k jejich vypočítání: Šípkovo Ajeto, Pačinkova manufaktura v Lindavě u Cvikova, Florianova huť v Častolovicích, Nenačovice u Berouna, novoborská Slávia nebo třeba Art Glass profesora Svobody či sklářské šperkařské studio čtyř děvčat Natělo...
Jakou skladbu má Vaše kniha?
Rukopis má dvě části. První obsahuje dvě desítky tipů na výlet s návštěvou hutě, kde při exkurzi turisté vidí na vlastní oči práci u sklářské pece, broušení, rytí i malování skla a alespoň částečně pochopí tajemství výroby této křehké krásy. Na vlastní kůži cítí horko, které sálá z vnitřků pecí, kde se vaří sklovina a vidí, jak ji sklář nabírá na píšťalu a formuje základní tvar. Zajímavé je sledovat, jak se pod rukama brusiče pod brusným kotoučem smáčeného pramínkem vody rodí krásné dekory. Neméně zajímavá je i práce rytce, který milimetr po milimetru vyrývá do povrchu výrobku třeba hlavu lva nebo Poslední večeři Páně.
Druhá část knihy je pak věnována neméně specifickým tipům na poznávací turistiku, a to návštěvám v deseti předních českých sklářských muzeích a skanzenech, které podrobně mapují historii našeho sklářství po celých jeho 800 let trvání.
České sklo tvoří nedílnou součást kulturního a průmyslového dědictví naší země...
Bezesporu se jedná o takzvané rodinné stříbro, které si zasluhuje nejenom naše uznání, ale i podporu ze strany státu. Jako laika mne proto během mých návštěv hutí a provozů šokovaly stesky mnoha sklářů, kteří marně připomínají, že příslušná ministerstva dostatečně nechrání jejich práci. Už jenom fakt, že sklářství je tzv. volná živnost, a proto je možné si bez jakéhokoliv sklářského vzdělání, praxe a odbornosti na živnostenském úřadě otevřít firmu, zabývající se sklářskou činností, je neuvěřitelný. Stejně tak je neuvěřitelná i skutečnost, že domácí skláři musejí dodržovat tvrdé atesty kvality výroby, což ale není vyžadováno u dováženého skla, zejména z Rumunska a Turecka, které je nekvalitní a dokonce často i zdraví škodlivé. Pozná se podle toho, že sklo v myčce časem šedne a sklenky nezvoní – hlavně, že je o polovinu lacinější. Šokující je obsah chemických škodlivin v tomto skle, které se při delším popíjení ze skla uvolňují do úst a těla konzumenta... To by ale bylo na jinou reportáž...
Co Vás při práci na knize zaujalo nejvíce?
To nelze jednoznačně říci. Co reportáž, to velmi zajímavé povídání. Kapitoly mají jednotnou šablonu či mustr: historie, současnost, exkurze, zajímavosti. Co návštěva, to vždycky něco nového a jiného, i když by se snad na první pohled mohlo zdát, že je to všude stejné. Opak je pravdou. Kupříkladu mne nadchnul příběh majitele Florianovy hutě v Častolovicích. Petr Červený je srdcař, sklář tělem i duší, amatérský historik, který všechny své síly a životní energii zasvětil po roce 1990 záchraně tradiční ruční výrobě českého skla. Po krachu jedné z ohromných novoborských skláren se rozhodl zkusit to v rodné chalupě. Během tří desítek let zažil ledacos, ale dnes jeho sklo s logem sv. Floriánka, jak světci zdrobněle říká, znají a odebírají leckde ve světě, včetně Nizozemska, Belgie či USA. Jako velké dobrodružství se poslouchá jeho příběh o tom, jak zachránil čtyři desítky objemných foliantů vzorníků, prastarých dokumentů nesmírné historické hodnoty krachující sklárny v Koštanech na Teplicku, které by jinak skončily ve sběrně. Získal tak jakousi sklářskou kuchařku z časů přelomu 19. a 20. století, z níž dnes vaří takříkajíc každý den.
V neposlední řadě jsem během svých návštěv ve sklárnách s blokem v ruce zjistil, co všechno musejí tito mistři svého řemesla znát a umět. Na to, aby snad měl člověk vystudovanou vysokou chemicko-technologickou školu! Ale ne, svého času na to stačil tříletý učební obor v nejstarší sklářské škole na světě v Kamenickém Šenově, nebo v Novém Boru, plus specializovaná nástavba. Vzhledem k tomu, co ale musejí skláři znát a ovládat, je pak jisté, že lidé z tohoto oboru patří k nejvzdělanějším v dělnických profesích a jsou bezesporu jistou elitou.
Zažil jste při své práci i nějaké zklamání?
Nic až tak závažného, aby to stálo za řeč. Snad jen epizodka, která mne spíše pobavila, než namíchla. Jeden z majitelů velké sklárny, ředitel úspěšné firmy v Polabí, vyvážející do celého světa, se mne po prohlídce celého provozu, kdy se mi ochotně osobně věnoval, při loučení zeptal: „A kdo tu Vaši knížku bude vlastně číst?“ Opáčil jsem otázkou: „A kdo vlastně kupuje to Vaše sklo?“
Vraťme se však k podstatě knihy, ke sklářské tradici a turistice. Jak se to rýmuje?
Mnoho českých skláren po kotrmelcích v prvním desetiletí nového milénia pochopilo, že dnešní zákazník je velmi náročný. Že na trhu vládne tvrdá konkurence a svět se díky moderním technologiím nebývale propojil a že jejich výrobky prostě musejí být vidět, mají-li obstát. Proto mnoho skláren nyní nabízí návštěvu hutě s prohlídkou výroby. Některé sklárny mají dokonce i vlastní muzeum, ukazující minulost a současnost firmy, a přímo ve sklárně bývají i galerie tohoto umění. Dokonce vznikají i sklářské skanzeny, doplňující kamenná sklářská muzea. Na mne kupříkladu udělala velký dojem návštěva nového interaktivního sklářského muzea v Anníně u Sušice. Až do druhé světové války v okolí fungovala více jak stovka dobových hutí, dnes ani jediná. I proto tady založil a zbudoval obdivuhodný nadšenec, mistr podmaleb na sklo Karel Baron, s příhraniční pomocí bavorských kolegů unikátní areál Rajský Dvůr, kde v takříkajíc kapesním sklářském skanzenu rád seznamuje širokou veřejnost se zdejší bohatou, leč ukončenou tradicí sklářské výroby. Současně s prohlídkou muzea a fungující brusičské dílny i zrestaurovaného sklářského kostelíka či procházky po sklářské poznávací stezce areál zároveň nabízí turistům stylové ubytování ve staré romantické šumavské dřevěnici za velmi vstřícné ceny. Tím Karel Baron zároveň v rámci zážitkové turistiky sleduje velký úkol: Zvýšení zájmu výletníků o atraktivity tohoto regionu.
Závěrem: Nepíšete ale o moravských sklářích. Vy jste na ně zanevřel?
Nikoli. Těmi se budu, ještě spolu s několika dalšími českými, kteří se již do této knihy nevešli, zabývat v zamýšleném druhém svazku, připravovaném k vydání zkraje roku 2019.
Curriculum vitae
Ivan Černý (* 1949 v Praze) studoval začátkem osmdesátých let minulého století Fakultu žurnalistiky UK, studium však nedokončil. Do literatury vstoupil v roce 1975. Z jeho vydaných titulů jmenujme alespoň První kolo, Obyčejná dobrodružství, Přístav bez lodí nebo Byl jednou jeden Vlasta. Vydal též sérii knih z prostředí kriminalistiky nebo triptych mezilidských vztahů pod souborným názvem Bilance citů. Rovněž mu vyšlo literární zpracování filmového scénáře veselohry z vinařského prostředí 2Bobule. Během své novinářské praxe působil jako reportér v novinách a časopisech (kupříkladu Práce, Československý voják, Ahoj na sobotu, Pražské příběhy kriminální, Sondy a další). Po listopadu 1989 se pohyboval v šéfredaktorských funkcích (kupříkladu World Business, Český klub, Hobby magazín, Antique).
Dlouhodobě se Ivan Černý věnuje publicistice cestovního ruchu. S žurnalistou Jiřím Bartošem napsal knižního průvodce Bulharskem, s kolegyní novinářkou Ivanou Masákovou pak publikaci Turistická rukojeť. V této tvůrčí dvojici připravuje Gastroturistiku Středomoří. Ivan Černý dvě volební období působil jako prezident České asociace novinářů cestovního ruchu. Do tisku kromě vzpomínané publikace Po stopách českých sklářů připravuje knihu Oblíbenec smrti, ve které se vrací k občanské válce ve Španělsku před osmdesáti lety.
V současné době je publicista a spisovatel Ivan Černý šéfredaktorem listu pro výtvarné umění a kulturu Art Mozaika a dopisuje monografii do prezentačního katalogu současné české královny vitráže Jitky Kantové.
Autor: MiM
Ilustrační snímky Miroslava Feszanicze
Další rozhovory o knihách u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku antikvariátu U Skleněné kašny