Publicista a spisovatel Jiří Vlastník se setkal při svých literárních cestách s mnoha pozoruhodnými osobnostmi, a to nejenom ze světa kultury. U některých z nich čistě pracovní zájem přerostl do vztahu, který by se dal nazvat přátelstvím. V tom případě se rozhovory stáčejí na jinou úroveň, káva, sklenka vína či koňaku dostávají tak říkajíc „jiný buket“. Tyto osobnosti toho mnoho prožily a hodně toho znají – autor proto rád nechá ochutnat i čtenáře webu Putování za uměním. Dnes s básníkem Karlem Sýsem.
Pominu-li nadmíru příjemné posezení na výroční slavnosti znojemského vína 2017, setkal jsem se posledně s Karlem na křtu dalšího dílu z jeho specifické řady knih, tato má titul Bordel na kvadrát.
Karel Sýs je především básník, toto je ovšem próza, ke všemu veškeré poetice na hony vzdálená – jedná se o strohou publicistiku. Autor v ní velice kriticky, fundovaně, bez poplatnosti tomu či jinému, (čímž si zručně dokáže vyrobit hromadu nepřátel), hodnotí osobnosti a jevy jak ze zcela žhavé současnosti, tak i z řádně zaprášených časů minulých. Činí tak, přestože je básníkem, a nebo právě proto, že jím skutečně je a není pouhým veršotepecem. Při současném evidentním úpadku našeho mediálního světa, který se často dostává na úroveň podbízivého, prvoplánového bulváru, dává Karel Sýs vzpomenout na velké osobnosti publicistiky, které prošly naší historií. A tak, když jsme si povídali o veršování, nebylo to vlastně jen o něm.
Narodil se 26. července 1946 v Rychnově nad Kněžnou, na Vysoké škole ekonomické vystudoval zahraniční obchod. Pracoval v Art Centru, poté v Tvorbě a její literární příloze. Od roku 1988 do prosince 1989 byl šéfredaktorem literárního týdeníku Kmen. Na jaře 1989 byl jmenován zasloužilým umělcem. Vydal přes dvě desítky básnických sbírek, množství bibliofilií, studií, esejí, pozoruhodné historické prózy až třeba po knihy kuchařské. Překládal Apollinaira, Préverta, Éluarda, Rimbauda, Verlaina, Jarryho, markýze de Sada. Spolupracoval s malířem Kamilem Lhotákem, výsledkem je kromě jiného knížka Nadechni se a leť. Jeho poému Stroj času a další verše recitují na dlouhohrající desce za doprovodu kytary Štěpána Raka Viktor Preiss a Pavel Soukup...
„Tak co básník Sýs? Jak se daří?“ Samozřejmě jsem si tuto parafrázovanou důvěrnost jen vypůjčil z poémy Stroj času, pozoruhodné mozaiky rozličných nápadů a neuvěřitelné invence. Napsal jsi ji někdy před třiceti lety. Daří se zachovat si onu jiskřivou invenci nebo už nastal čas dobře zvládnutého řemesla, rutiny?
V poezii rutina neexistuje. Naopak – čím déle člověk píše, tím větší pociťuje ostych, snad i strach, že už mu to tak nejde. Kdyby nasadil rutinu, jak to běžně praktikují veršotepci, samozřejmě by se neměl čeho bát. Prostě by básně sekal jako Baťa cvičky. Baťovy cvičky jsem nezažil, ale asi byly stejné jako ty ze Svitu – moc dlouho nevydržely. Do psaní je třeba se vpravit, ale předtím musí básník prožít útok inspirace. Dochází k němu na nejnemožnějších místech, kde se tělo společně s duší pohybuje – v metru, v autobusu, ve vlaku, a většinou když je největší nával. Kolem plno kamenných tváří, které však odloží dnes všeobecnou infekční lhostejnost k druhým tvářím, sotva spatří, že si nějaký blázen něco píše do notýsku. Ten citovaný verš, pokud se pamatuji (po sobě už nic nečtu), pokračuje: „Tak co pero, spouští?“ Takže pořád ještě spouští.
Tvoji tvorbu není snadno uchopit, nevejde se celá do dlaně. Jednou je to drsnější poezie, kam s oblibou vkládáš zcela nepoetické předměty, a najednou je tu třeba Kniha přísloví s často až něžnými a velice důvěrnými výpověďmi o Tvém domácím dvorku. Prožil jsi mládí v Písku, když tam přijedu já, padá na mě Šrámek. Co tam tenkrát padalo na tebe?
Tak nejdřív k tomu slovníku. Básník má k dispozici stejné množství stejných písmen a vlastně i stejné množství stejných slov jako hrubián i sentimentální vzdychálek. Neexistují nepoetické předměty ani nepoetické výrazy, všechny věci a všechny stavy a tedy i všechna slova, stavební kameny básně, jsou společná. Rozhoduje výběr a řazení. Dítě do čtyř let mimoděk řekne metaforu nebo i celou báseň, než zapadne do všednosti. Básník totéž dělá do smrti. Chápu, že když se řekne Písek, napadne Tě Šrámek. Jenže Šrámek měl Písku plné zuby a i já ho mám až po krk a po smrti maminky mě do tohoto nevděčného města nic netáhne. Radši mám město dětství Kostelec nad Orlicí; je sice taky nevděčný, ale menší. Když se ptáš na pády, na mne v Písku padl Rimbaud. V maličké knížečce v žlutohnědé kůži na zahradě kamaráda v ulici Na houpačkách čp. 1285.
Měli jsme nepochybně společnou lásku – růžolící Becky Thatcherovou, kterou nám ovšem přebral Tom Sawyer. Seznámil ses s autorem ilustrací oné knížky, Kamilem Lhotákem. (Což ukrutně závidím). Co pro Tebe znamenala vaše spolupráce? Nakazil jsi láskou k oněm báječným mužům na všech možných strojích Ty jeho nebo naopak?
Řekl bych, že jsme oba trpěli stejnou vášní. Vždy se trpí, když předmět vášně již zmizel. Do časů se lze propadnout pouze v duchu a snad je to dobře. Sice bych se chtěl projít Stromovkou při Jubilejní výstavě 1891, ale časový paradox by mne možná zklamal. Snít s otevřenýma očima, za bdění, to je oč tu běží. Kamil Lhoták byl poslední a snad i první český surrealista. Do ničeho se nenutil, neobíral se teoriemi a nepáral se s dogmaty, on setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole dnes a denně pozoroval, prožíval a vychutnával. Na obraze nesměl chybět aspoň červený míček, který se sem nezatoulal za hry, nýbrž z jiné dimenze – a to je právě setkání třetího druhu, které si Štyrský, Toyen, Breton a spol. jen cucali z prstů.
Do svých básní tu a tam vpašuješ jméno svých kolegů – Jiřího Žáčka, Petra Skarlanta a asi i dalších. V jaké básnické skupině jsi se vlastně nejraději pohyboval. Byl jsi také načichlý Montmartrem?
Já jsem se nikdy nechtěl pohybovat v nějaké skupině, nechtěl jsem cvičit na povel, ani na spartakiádě, ani na sletu, ani při milování, ani na vojně, ani v jakékoli organizaci... Když někdo agilní rozkázal „Děcka, teď budeme hrát volejbal!“, ukryl jsem se na bezpečném místě. Kamarádství ovšem není „skupina“. Ke generaci přijdete jako slepý k houslím, kamarády získáváte – zdánlivě náhodou, ale přece jen to kdosi nahoře diriguje. Naše tzv. generace se rozpadla po listopadu 1989. Kam kdo odpadl a dopadl, to si každý srovná sám se sebou. Staří kamarádi se vytratili a přišli noví. Ale v psaní jsme stejně každý sám a samotka je proti tomu Václavák! Montmartre, samozřejmě! Hledal jsem tam Rimbauda, impresionisty, Picassa, tedy něco, co tam už dávno nebylo, ale přece se to dalo vyvolat. Nikoli zaříkáváním, ale nekonečně vyšší magií poezie.
Tuším je to z poémy Dlouhé sbohem – „Kdo by měl lépe rozumět ženám než básníci?“ Tvůj poněkud drsný styl erotiky v poezii je pověstný. Jak jsi k němu dospěl?
Já bych neřekl drsný. Běžní sprosťáčci a nadsamci užívají drsný jazyk, takový chlapácký. Vždy se má užít jazyk patřičný, který k situaci sedí nebo naopak nesedí, aby vzniklo napětí a přeskočila jiskra. Erotika není neškodná hračka, napětí i intenzita dosahují nebezpečných hodnot.
Kdyby ses mohl na onom „stroji času“ přesunout do nějaké epochy Tvojí tak pestré tvorby a tam ukázat – ano, tyto básně je ten pravý Karel Sýs, kterého mám nejraději, kam by to bylo?
Upřímně řečeno, nechtěl bych ještě jednou začínat, ale pořád chovám v koutku srdce básníka Newtona za neúrody jablek. První knížka už nikdy nebude druhá!
Nevím už, v kterém Tvém díle se praví: „Svět je hrozný, ale proč my básníci to máme vylizovat!“ Byl a jistě jsi považován za levicového básníka.
Především básník nemůže zůstat nestranný. Chce-li básník stranit blátu, ve které se dnešní svět mění, nebo těm, kteří ho tlačí k propasti, je to jeho věc. Každý si píšeme vysvědčení, visačku kvality, chcete-li. Instituce básníka byla vymyšlena proto, aby byl na světě někdo, kdo obhájí a ochrání uražené a ponížené. Kdo to nepochopí, stane se apartní figurou ve voskovém panoptiku.
Jaký je Tvůj vztah k meziválečné avantgardě, Nezvalovi. A k S. K. Neumannovi a dalším poněkud zapomínaným. Jak jsi působil v období beatnické poezie let šedesátých?
V letech šedesátých jsem v beatnické poezii nepůsobil, stejně jako jsem nepůsobil v žádné odnoži poezie, jen v té své. To není žádná domýšlivost, prostě, jak už jsem řekl výše, škatulky nejsou nic pro mne. Nezval je jako Mozart, nevyslovitelně nepřekonatelný, i když úkolem básníků není překonávat se navzájem! S. K. Neumann patřil k básníkům, jejichž verše jsem četl bezmála jako první verše vůbec, takže mne nemohl neovlivnit. Bezedný rok a Zamořená léta – to je poezie na nejvyšší míru očištěná od okují, něco jako pozdní Holan nebo Brecht.
Bylo by toho jistě ještě mnoho, o čem by se dalo diskutovat s básníkem, nicméně není asi lepšího epilogu, než alespoň pár řádek z jeho díla…
Orwile Wright
Jsme vpiti do země
jak tajné sdělení do pijavého papíru
Většině z nás sudičky řeknou:
dýchej a kráčej
Ale jen jednomu řeknou:
nadechni se a leť!
Takový člověk pak chodí po zemi
jako po plátech pece
a kdesi v mozku mu raší
rudiment křídel
Jejich tlukot ho vzrušuje víc
než tlukot milenčina srdce
A tak se i s bratrem odebere do pustiny
Severní Karoliny k místu Kitty Hawk
kde slídí pouze bělmo moře
většinou roku oslepené pískem
a 17. prosince 1903
se vznese do vzduchu
přistane a opět vzlétne
zase přistane a vzlétne do třetice
Jeho úděl už mu neuteče
Opasek poprvé utažený kolem pasu gravitace
měří 163 metrů
Co mi dává jaro
Mé tělo se raduje jak struna
kterou hubičkuje kalafuna
Když je rozechvěna pravým hráčem
tu se stává dobrovolným spáčem
sníc o zaměstnání v masožravé rostlině
jež by spočívala dívkám na klíně
A kde byl jen pytel hluchých nul
zpívá teď sloup odhodlaných molekul
Lidské divadlo
(nad grafickými listy Vladimíra Suchánka)
Prolog
Jaký začátek takový konec
Já slyším zvonění! Já slyším zvonec!
Samota
Samota hřeje samota je plodná
Samota je láhev nedopitá do dna
Mlčení
Slova se rozutekla po zahrádce
Jazyk vlezl za zuby a spí sladce
Tajemství
Před zdí je veselo ptáčkové nebíčko brázdí
květinky voní... Řekni mi co je za zdí!
***
Až já budu umírat
já se budu držet života
jako svlačec
který se popíná
po prsou slečen
Projdu kabinou poezie
a předstoupím svlečen
Autor :Jiří Vlastník
Snímky: Autor a archív
Další rozhovory ze seriálu U kávy a sauvignonu si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery
Všechny rozhovory, které na webu Putování za uměním vyšly, najdete zde