Publicista a spisovatel Jiří Vlastník se setkal při svých literárních cestách s mnoha pozoruhodnými osobnostmi, a to nejenom ze světa kultury. U některých z nich čistě pracovní zájem přerostl do vztahu, který by se dal nazvat přátelstvím. V tom případě se rozhovory stáčejí na jinou úroveň, káva, sklenka vína či koňaku dostávají tak říkajíc „jiný buket“. Tyto osobnosti toho mnoho prožily a hodně toho znají – autor proto rád nechá ochutnat i čtenáře webu Putování za uměním. Dnes s básníkem Jiřím Žáčkem.
Nedomnívám se, nevím ovšem nakolik oprávněně, že by dosti konzumně zaměřená doba po roce 1989 přála poezii. Mám doma slušnou sbírku této literatury, která svého času vycházela i v několika desetitisícových nákladech, a byla i kupována a čtena.
Napadlo mě tedy posedět se současnými básníky, zjistit, zda a jak veršují, jak v těchto časech žijí. Moje představa byla ovšem značně romantická – domníval jsem se, že navštívím zatuchlá podkroví domků na Kampě, Malé Straně a zde při sklenkách absintu či laciného vína, o suchém chlebu budu naslouchat rozervaným poetům o jejich vzrušujícím a rozervaném žití. Ovšem čas Villonů i Holanů je asi pryč – dostavila se jen otázka – k čemu je dnes básník a co je poezie?
„Pro mě je poezie především způsobem myšlení, myšlením hlavou i srdcem. Koncentrovaným vnímáním, bez něhož bych světu rozuměl jen chabě a fragmentárně,“ odpověděl mi můj soused a člověk nadmíru povolaný, básník Jiří Žáček. Nesetkali jsme se ovšem v mansardě nad malostranskými střechami, ale v mém velkém, pohodlném obývacím pokoji v Praze - Podolí u kávy a pozdním sběru dobré značky. Ostatně – v současné době náš zřejmě nejúspěšnější a nejoblíbenější básník možná ani mezi ty „pražské Villony“ nikdy nepatřil. Narodil se 6. listopadu 1945 v Chomutově a stával původně u rýsovacího prkna jako stavební inženýr.
„Studoval jsem průmyslovku, žádnej gympl. Potom techniku, žádnou filosofii. A tak mezi těmi smečkami kavárenských literátů, kteří si hráli na genie, jsem nikdy nebyl,“ zklamal mě poněkud hned na začátku. Jeho básnická tvorba je ale možná právě proto tak velice sdělná, často provázená humorem, který bych označil jiskřivým. Prostě hrnec mého, a pevně věřím, že i vašeho čaje. Ovšem abych upřesnil, i Jiří Žáček má za sebou bouřlivé mládí pražských vinárniček a probdělých nocí poetických let šedesátých.
Ostatně, řekni sám, jaký jsi to vlastně básník?
Nevím, ale Rusové – jo, to jsou ti praví básníci a trochu i herci, komedianti. Už od Puškina, Majakovského, Jevtušenka. Vždy dokázali s velkým třeskem končit kariéru ať už kulkou z revolveru či někde v souboji. To je opravdu mužnej odchod ze života. Ale já už se vlastně nepovažuji za básníka, i když verše občas stále píšu. Člověk, kterému je kolem sedmdesátky ani nemá právo cítit se jako básník. Ale poezií jsem byl praštěný už od střední školy, takže jsem inženýrskou profesi bral jako provizorium, snad i omyl. Jenže ze stavební průmyslovky bych se na filosofii nebo novinařinu těžko dostával, a tak jsem šel na pražskou stavební fakultu. Pro mě bylo tenkrát nejdůležitější vypadnout z ospalého jihočeského maloměsta (Strakonic) do toho úžasného pupku světa jménem Praha, kde se žilo na sto padesát procent a kde se děly zázraky.
Vstupoval jsi do české literatury někdy na konci šedesátých let minulého století. Které Múzy vás tehdy líbaly?
To je klam a mam, že básníky líbají Múzy - Pegas je kope do hlavy. Ale první básničky, povídky a aforismy jsem publikoval už od roku 1965 v časopise Student, v Plameni, v Hostu do domu a hlavně v polooficiálním bulletinu Divoké víno, časopísku pro literární greenhorny. Díky tomu, že byl vlastně klubovým periodikem, nebyl tolik pod dohledem kulturních revizorů.
Bylo to v období slavných majálesů, jehož králem v roce 1968 byl Allan Ginsberg a vládla beatnická poezie. Také jsi načichl?
Ginsberg nebyl zrovna můj idol, považoval jsem ho za exhibicionistu a šoumena, estrádního básníka, jako byl v Rusku Jevtušenko, zatímco mě zajímala spíše česká a francouzská avantgarda. Miloval jsem třeba Čapkovy překlady francouzské poezie – myslím, že po něm už to nikdo lépe nepřeložil. Americké beatniky jsme samozřejmě četli, ale v Čechách tehdy mladí básníci pěstovali kult Vladimíra Holana. Jediný český beatnik, co vím, byl Václav Hrabě, avšak tehdejší kritika ho suverénně přehlížela; začal být slavný až dlouho po své smrti. Ani Holan a vlastně ani Hrabě nebyl můj guru a nepatřil jsem ani do žádné literární skupiny, leda snad do party začínajících literátů, kteří pořádali text-appealy na svých domovských strahovských kolejích. Popravdě jsem literaturu nebral zase tak vážně, byla to pro mě spíš zábavná hra než osudové určení. Teprve začátkem sedmdesátých let jsem využil nabídky a stal jsem se nakladatelským redaktorem. Ale ta sedmdesátá léta byla jinak dosti ponurá. Já jsem patřil do skupiny mladých, která tady zbyla po těch čistkách.
Jaký vztah jsi míval v toku času k Nezvalovi a meziválečné avantgardě?
Na Nezvalovi jsem se vyučil řemeslu. On je magnetická hora české poezie, ať si jeho nepřátelé říkají, co chtějí. Samozřejmě vydal i hodně slabších básní a často byl příliš naivní. Ale je to jeden z mála básníků, z jejichž díla vyzařuje radost.
Jaký je nyní svět českých poetů? Kde hledají inspiraci? Stává se ještě, že básník vyjde do luk, někoho tam potká a napíše o tom, nebo už krásnému slovu a poezii řeklo se sbohem a šáteček?
Poezie se píše a čte mnohem víc než kdy předtím, ale je mediálně utajená. Každý den vychází nejméně jedna knížka básní, ale hlavním prostorem pro poezii se stal internet. Devadesát procent básní z internetu je naprosto amatérských, ale já je nezavrhuji. I ti nejhorší amatéři dokážou udělat svým nejbližším radost, když jim věnují básničku z lásky, a to je možná úctyhodnější než Nobelova cena za literaturu. Tržní vztahy v básnictví rozhodně nevládnou - většina autorů si musí své verše vydat sama. To já mám větší kliku, nakladatelé mi za vydání platí honoráře a dokonce se dokážu psaním uživit. Ale vyjít si do luk jako Šrámek? Vsadil bych se, že anarchista Fráňa Šrámek svůj erbovní verš „Chtěl bych tě potkati v lukách“ napsal pěkně v kavárně nad skleničkou vína či absintu.
Hovořili jsme při kávě spíše o smutných i rozverných okolnostech současného života kolem nás, o jeho kráse a půvabech žen, což je pro nás chlapce v onom životě možná podstatnější než umělecká sláva. Nicméně bych asi měl připomenout, že Jiří Žáček patří k žijícím legendám naší literatury, a i když se „za básníka už nepovažuje“, stále i přes nepříjemné onemocnění pilně tvoří.
Ale pochlub se sám...
Možná bych mohl připomenout, že jsem autorem úspěšného slabikáře pro prvňáčky, který vychází už téměř třicet let. Kuriózně může vypadat i můj další ediční počin - Encyklopedie pro žáčky, což je opravdová encyklopedie pro děti. A když tak občas slýchám, že nejprodávanější český spisovatel je Viewegh, říkám si, že to jsem možná spíš já než on. Koneckonců mé knížky se rozběhly po světě v počtu téměř dva milióny výtisků. (Jen se ptám, kam se poděly všecky ty honoráře...) Jinak mě v posledních letech živily především pohádky, například Sedmero pohádek na dobrou noc (pro nejmenší), převyprávěný večerníček Krysáci, dále Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky a Čarodějné pohádky pro malé kouzelníky.
Čím bych tak malé povídání zakončil?
Básník musí být svým způsobem naivní. Musí věřit, že se mu dřív nebo později podaří vyslovit nevýslovné. Přestože skeptikové vědí, že vše už bylo řečeno. Psát je vždycky zároveň i troufalost, i nerozum, ale i východisko. To ovšem bohužel ne já, to jsou slova Jiřího Žáčka, které jsem si půjčil ze sbírky Můj přítel Yeti z roku 2005.
Káva je dopita, snad jako zákusek pár veršů…
Jasná noci! Temná noci!
Šaty sklouznou ze tvých zad,
nahá vběhneš do řeky.
Nevadí nám noční chlad,
zahřejí nás doteky.
A hvězdy jasné svítí do dáli,
luštíme spolu jejich signály.
Unikáš mi ke hvězdám,
i když ležíš vedle mě.
Možná nejsem, jen se zdám,
propadám se do země.
A hvězdy jasné hoří jako líh,
signály světů dávno vyhaslých.
Těla zkřehnou únavou,
Stíny padnou na řeku.
Jasná noci nad hlavou,
temná noci v člověku.
A hvězdy jasné, z kterých čiší mráz,
zapadnou, zhasnou v tobě, ve mně, v nás.
Má vlast
Ta země, která rodí kacíře
a uhrančivě krásné zlatovlásky,
kde všichni věří jen své nevíře
a gramofony chrčí Škoda lásky,
kde místo zlata třpytí se jen kyz,
kde příliš často radost hořkne v hoře,
odvěká kořist hrabošů a krys,
kde všechny cesty vedou k Bílé hoře,
kde sprostá lež se veze v kočáře
a pravda s láskou táhnou cestou pěší,
dědičná země kata Mydláře,
kde mřít je těžko a žit ještě těžší -
a přece jsi jí čím dál blíž, i když ji zapřeš, nemáš na vybranou.
Neseš ji v sobě, věčný křiž - svou zemi krásnou, zemi milovanou.
Báseň
Báseň je omyl se zárukou
báseň je dívka která sní
že prudce rozkvete z tvých rukou
že něžně vejde do básní
Divoké zvíře poezie
lačně ji pozře bezbrannou
divoké zvíře které vyje
ódy jež po ní zůstanou
Tužka
Záleží hlavně na tuze
jestli text dojme nebo raní.
Tvrdá nám škrtá iluze
a měkká píše něžná psaní.
Text a snímky: Jiří Vlastník
Další rozhovory ze seriálu U kávy a sauvignonu si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery
Všechny rozhovory, které na webu Putování za uměním vyšly, najdete zde