Stébla se jmenuje nová sbírka veršů básníka, narozeného v Čelákovicích v roce 1943. Při čtení, na poezii rozsáhlé, publikace jsem si opět připomněl, jak naivní byla má někdejší snaha nahlédnout v pouhém jednom článku do rozečteného života (abych použil titul jiné jeho sbírky) tohoto pilného autora. Michal Černík působil jako pedagog, redaktor i předseda Svazu českých spisovatelů, získal plným právem titul zasloužilý umělec. Napsal přes čtyřicet publikací. Jeho verše a knížky pro děti byly přeloženy do slovenčiny, polštiny, němčiny, angličtiny, francouzštiny, ruštiny, arménštiny, estonštiny, ukrajinštiny, bulharštiny, vietnamštiny, italštiny, slovinštiny. A i jako důchodce tvoří stále...
Termín – poezie všedního dne – lze nepochybně považovat za jednu z kategorií literární tvorby. I v ní existují netalentovaní psavci, nadšení amatéři a mistři, kteří vědí o čem psát, proč a jak. K nim patří jistě i Michal Černík, básník neobyčejně sdělný, nevolící provokující, stylizované formy verše, provokující výrazy i situace. A přesto jeho verše někdy až agresivně provokujícími jsou. Básník zcela jasně a srozumitelně pojmenovává věci a jevy kolem nás a právě tou sdělnou přímočarostí nás nutí zamyslet se, kam jsme se to občas dostali, na jak bahnité dno občas klesli. Je to tím, že Michal Černík ono prostředí skutečně poznal, ohmatal si je, viz třeba jeho knížka prózy s názvem Kniha dní.
Michal Černík je ovšem, a možná především, básníkem pro nejmenší čtenáře. A přináší jim verše tolik vzdálené tomu, čemu jsou děti vystaveny nejen na pokleslé agresívní televizní obrazovce. A dětmi je Černíkova poezie čtena a milována – snad to tedy s námi není tak zlé. Výše uvedené řádky by měly být tedy recenzí jeho nové knížky s názvem Stébla. Možná stébla, kterého by se mohli mnozí zachytit a zůstat nad hladinou, pod kterou je moře kýče, bezduchosti, adrenalínových prostoduchých útoků na myšlení a city čtenářů.
Ale o slovo k jeho novému dílu, a vlastně nejen k němu, jsme požádali i samotného autora...
Moje nová knížka se jmenuje Stébla, vydalo ji nakladatelství Kmen. Jsou to čtyřverší a osmiverší ve vázaném i ve volném verši, asi 550 básniček. Považuji je za prosté a koncizní, dělal jsem si návrh obálky a dal tam pár svých ilustrací. Více jak polovinu veršů jsem napsal v poslední době a nebyly nikde knižně publikovány. Jsou to verše velice prosté, srozumitelné, alespoň si to myslím, a svou metaforickou a filozofickou výpovědí se na pozadí často přírodních motivů dotýkají především otázek lidského bytí, lidského konání a údělu. V mnohých básních se vyjadřuji k současnému neutěšenému stavu světa a dnešní doby.
Vašich verších je patrný vcelku jasný názor na svět kolem, názor, který si umělec buduje někdy i delší čas. Stát se spisovatelem jste se rozhodl dosti záhy. Co Vás k tomu vedlo? Dopsal jste svou „prvotinu“ Trosečníci na ostrově?
Trosečníky na ostrově jsem začal psát ve dvanácti letech, když jsem doma ležel s anginou. Byl jsem tehdy velkým čtenářem verneovek. Po více jak dvaceti letech jsem své první literární pokusy začal pálit v kotli, ale maminka je zachránila. Takže Trosečníky na ostrově mám dodnes, jsou to tři sešity. Ale zároveň mne už tehdy uhranula Erbenova Kytice a já si řekl, že stejně tak zrýmuju Staré pověsti české. Popsal jsem celý sešit a sbírku pojmenoval Perličky. Snil jsem o tom, že budu jednou stejně tak slavný jako Petr Bezruč a že se před fotografem budu moci schovat pod stůl jako on.
V jedné encyklopedii je uvedeno, že velký vliv na Vaši tvorbu měl i Váš táta, jehož osud ovšem byl dosti smutný...
Mé veršování tatínka moc nezajímalo. Jeho osud se spíš promítl do mých básní. Rád jsem klukům ukazoval jeho válečná vyznamenání, zvláště pak od maršála Tita Partyzánskou zvezdu. Vyznamenání dostal za odbojovou činnost a za to, že se mu podařilo s druhou skupinou sovětských důstojníků utéct z Buchenwaldu a pak partyzánštili. Tatínek byl svobodovec, s generálem Svobodou se znali ještě z první republiky, pak po válce u něho sloužil na generálním štábu. Ale v roce 1949, když nastaly první politické procesy, položil stranickou legitimaci. Odevšad ho vyhazovali a skončil na Kladně, kde rubal uhlí. Osud mého tatínka se promítl i do osudu celé naší rodiny, měli jsme s bratrem zakázáno studovat. Ale otec na národním výboru tloukl pěstí do stolu, že za něj nesmějí trestat jeho děti. Tak nám nakonec studia dovolili. Poznal jsem, co to je, když někdo ideologicky omezený a mocný si uzurpuje právo šlapat do vašich osudů. A taky jsem poznal nouzi. Tohle poznání jde v podvědomí se mnou celý život.
Jedenáctiletku jste studoval koncem padesátých let minulého století. Stihli jste být ještě součástí šrámkovské generace? Co jste tehdy čítávali na lavici i pod ní?
Verše mne míjely, i když jsem je psal. Říkal jsem si, že je číst nebudu, abych nebyl nikým ovlivněný. Zato jsem přímo hltal celou Lidskou komedii od Balzaka, knihy Londonovy, Sienkiewicze, Jiráska a další klasiku.
Onu stále často citovanou éru druhé poloviny let šedesátých jste strávil jako učitel základní školy v nepochybně idylickém prostředí Nového Města pod Smrkem. Ovlivnil Vás a Vaši tvorbu onen kvas vzdálené metropole – ať už Suchý či Hrabě, Ginsberg a další bítníci?
O styl si řekne samotný nápad, nějaký pocit, výchozí verše, autorské naladění, téma, někdy zase jen cítím rytmus řeči. Patřil jsem spíš k samotářům, generační spřízněnost byla jen věková. Z básnických kolegů mi zůstali Jiří Žáček a Karel Sýs, kteří byli taky prvními básníky, s kterými jsem se seznámil po mém příchodu do Prahy v roce 1969.
Milostná a přírodní lyrika, básně, kde se ohlížíte často zpátky, dotýkáte se mezigeneračních vztahů. Kde jste ohledně těchto témat nejvíce doma?
Uvědomuji si, že domov je moje téma, které celý život obkružuji ve verších i ve svých črtách a fejetonech. Domov jako místo, kde jsem se narodil a prožíval dětství, domov jako země, kde žiju, domov jako místo kde bydlím, a k tomu vše, co domov vytváří - rodina, příroda, stromy a věci. Můj domov je zakódován mimo Prahu, o Praze jsem nenapsal ani verš, a sám nevím proč.
Tvorba pro děti – asi řádný kus Vašeho života. Jak se pro děti psalo a píše?
Hlavně píšu pro malé předškolního a nižšího školního věku, tam se děti teprve seznamují se svým nejbližším světem, takže často jen módní, někdy i povrchní a proměnlivá kritéria literárních hodnot v literatuře pro děti je ještě nezasahují. Mám velkou odezvu od učitelek z mateřských škol a škol nižšího stupně, od rodičů. Jejich dopisy jsou pro mne tou největší motivací a odměnou. Moji elektronickou adresu si našli na mých webových stránkách. Těší mne, že se mé knížky pro děti prodávají, aniž bych se musel podbízet komerci. V knižní produkci pro děti převažuje kýč a paskvil, hlavně výtvarný.
„Těšil jsem se na důchod jako na Ježíška,“ tvrdíte. Jak se Vám nyní píše, kdy máte dostatek volného času a žádné termíny, ale je asi doba, která poezii moc nepřeje
Čas v důchodovém věku opravdu nepromarňuji a raduji se z toho, že mám stále o čem psát, jak pro děti, tak pro dospělé. Myslím, že jsem v tom období napsal své nejlepší texty. Daří se mi vydávat knížky pro děti, a jsem rád, že je o ně zájem. Jinak v psaní nejen veršů pro dospělé jsme všichni ochotníci, za svou práci si platíme. Někteří si tenhle tristní stav v literatuře ještě pochvalují! Bohužel.
Byl jste svého času předsedou Svazu českých spisovatelů, máte jistě přehled. Je nějaké zlaté období českých básníků, nebo je jejich tvorba sinusovkou či stále někam směřující přímkou? Jsou dobří básníci minulosti, jejichž verše si moje spolužačky opisovaly do památníčků a na které se zapomíná. Je to přirozený jev, vzhledem k tomu, že se jejich tvorba třeba už míjí s dobou, nebo by se měli více připomínat?
Každá generace přináší nové básníky, o kterých se píše a diskutuje. Pak přijde další generace, kritéria hodnot se posouvají a proměňují, nakonec z každé generace přežije pár jedinců. Pro mne tu z moderní české poezie zůstává Toman, Hora, Halas, Nezval, Holan, Seifert, Závada, Mikulášek, Skácel, Florian. Ale i většinu z nich dnešní doba smetla, poezie se stala anachronismem, starožitností, či exkluzivitou pro pár čtenářů, i když skvělá poezie překračuje každou dobu, je vysoko nad ní. A bývala matkou naší mateřštiny. Stále vzpomínám na to, jak holandská manažerka v časopisu Vlasta, kde jsem v devadesátých letech pracoval, mi řekla - „Vy tisknete poezii a čtenářky ji podle průzkumu i dokonce čtou, to je zvláštní. Ale víte, že poezie do časopisu nepatří?“ Nato přišel zákaz ji tisknout a dnes je poezie v médiích vymýcená jako plevel. Nezvítězil nad ní jen teror trhu, ale i naše lokajství k tomu trhu.
Čím zakončit, či slova básníka potvrdit? Malou ochutnávkou z knížky Stébla…
Obsáhlost
Zdědil jsem Labe a tuto zemi
borové lesy louky tůně a pole
jako vzdálenou ozvěnu modlitby
i jako pokračování všeho příštího
Mlčení je mým výkřikem
Prozrazuje že jsem zde
přeložený do ticha roviny
nad hlavou nebe které nesmekám
Vteřina
Na zahradní stolek jsem odložil
rozečtený román
Náhlý poryv větru divoce otáčel
stránky knihy až do konce
Tak rychle se dá prolistovat
celý životní příběh
Jako bychom se narodili před chvílí
a už jsme tu zase nebyli
Ranní akord
Ještě dříve než se ptáci úplně rozední
najednou se probudíš
Jitro se v tobě zajíkne
a už neusneš
Tichounce vstaneš
v kuchyni postavíš vodu na čaj
a na vrásky ze své tváře zabrnkáš
Jen tak jen tak
Odpověď čtenářům
Už se mne neptejte proč píšu
Ve svých verších mluvím o životě o lásce o pravdě
tedy o tématech neměnných jako skála
Příboje dějin o moc víc neopracovaly
ani lidskou povahu a touhy
Nic si nenamlouvám o nesmrtelnosti lidského díla
Přesto dělám vše s takovou opravdovostí
jako by to mělo přetrvat navždycky
S básníkem a poezií se potkal Jiří Vlastník
Zdroj snímků: Archív Michala Černíka
Další rozhovory o knihách u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku antikvariátu U Skleněné kašny