Publicista a spisovatel Jiří Vlastník se setkal při svých literárních cestách s mnoha pozoruhodnými osobnostmi, a to nejenom ze světa kultury. U některých z nich čistě pracovní zájem přerostl do vztahu, který by se dal nazvat přátelstvím. V tom případě se rozhovory stáčejí na jinou úroveň, káva, sklenka vína či koňaku dostávají tak říkajíc „jiný buket“. Tyto osobnosti toho mnoho prožily a hodně toho znají – autor proto rád nechá ochutnat i čtenáře webu Putování za uměním. Dnes s herečkou a režisérkou Dagmar Sedláčkovou.
U kávy i červeného vína jsem s paní Dášou, jak ji říkalo blízké okolí, sedával nejčastěji v Lyře Pragensis, kde jsme oba působili – samozřejmě ona nesrovnatelně déle a úspěšněji. Stali jsme se přáteli, čehož si velice vážím, protože v případě této pozoruhodné a i v pokročilém věku mladistvě okouzlující ženy nebylo snadné prolomit bariéry, které si kolem sebe stavěla. Doprovázel jsem ji po představení domů. Když si pochroumala nohu, jezdil pro ni a dopravoval i do divadla. Už nevím, o čem jsme se spolu vlastně bavili, ale v každém případě k mé nelibosti velmi nerada mluvila o sobě. Vzpomínám na jednu naši cestu nočním Václavským náměstím po představení. Za svůj výkon dostala krásnou rudou růži – přes mé značné protesty jsem ji musel nést já, nechtěla na sebe poutat pozornost. Ano – toto byla paní herečka Dagmar Sedláčková, která by se letos dožila devadesáti let...
Narodila se v Praze 12. srpna 1927, vystudovala konservatoř a její role půvabné a temperamentní Aleny ve stále svěží komedii Hostinec U kamenného stolu (vedle neméně okouzlující Dagmar Frýbortové) naznačovala, že český film získal novou hvězdu. Místo toho se však jí stal prostředkem seberealizace její krásný, kultivovaný hlas. Dominovala v legendárním Divadle hudby, přednášela ve Viole, působila v rozhlase, kde uváděla pořad Meteor, ale také zde nahrála spolu s Milanem Friedlem její nezapomenutelnou Manon Lescaut. Nakonec zakotvila v Lyře Pragensis, sdružení, které pětatřicet předních pražských umělců založilo 31. května 1967. Ovšem nechci se dnes probírat hereččinou kariérou, chci si jen připomenout některé chvíle, které jsem s paní Dášou prožil já.
Bylo to počátkem roku 2001, kdy mě požádala, zda bych ji nepomohl realizovat její letitý sen – dramatizaci kdysi populární knihy Kratší než vzdech, ve které Anne Philipová vzpomíná na svého slavného manžela Gerarda. Vytvořil jsem scénu, kromě jiného namaloval dvoumetrový portrét legendárního herce, sehnal šansoniérku, schopnou zpívat v originále francouzské šansony, Dagmar Sedláčková pásmo dramatizovala, režírovala a sama četla text... A potom jsem sedával na zkouškách v křesle a žasnul, jak se rodí kumšt. Řekl bych, že v bolestech, Dáša dokázala techniky přivést k šílenství, zpěvačku často k pláči (ta nakonec opustila divadlo a já musel konkursem na DAMU hledat další). Ovšem výsledné představení bylo úžasné.
Dodnes rád vzpomínám na to, jak jsem paní Dášu doprovázel do populárního žižkovského ateliéru Jana Kristoforiho, kde místo nemocné autorky Sylvy Daníčkové četla její poetický Pomocný texty k mlčení o jejím vztahu k Jiřímu Šlitrovi. Byl to silný zážitek, stejně jako večer ve Viole, kam mě spolu s Radovanem Lukavským a Miroslavem Doležalem pozvali, abych shlédl, jak v jejich podání vypadá Holanova Noc s Hamletem. (A náležitě si mě dobírali, když zjistili, že jsem já, barbar, toto legendární, třicet let hrané představení, dosud neviděl).
Píšu tyto řádky vlastně proto, abych dal případným pamětníkům na paní Dášu vzpomenout, ona byla mimořádnou osobností naší kulturní historie a zapomínat by se nemělo... Krátce po její smrti v roce 2004 jsem se vypravil za Alfredem Strejčkem, pro kterého v Lyře Pragensis realizovala skutečně fantastické představení Londonova Tuláka po hvězdách, a který, jako její blízký kamarád, vlastně pokračuje především v její rozhlasové práci, interpretaci poesie, abychom si o paní Dáše popovídali. Takže u kávy a sauvignonu spíše s Fredem Strejčkem...
Měli jste k sobě blízko, v každém případě přinejmenším umělecky. Kdy jste se potkali?
„První setkání s Dášou bylo setkání mne, jako diváka, a jí jako již renomované přednašečky a herečky v pražské Viole. K mimořádným představením, které provázelo Violu po dobu téměř třiceti let, rozhodně patřila Noc s Hamletem Vladimíra Holana v režii Vladimíra Justla, kde onu trojici vytvořili Radovan Lukavský, Miroslav Doležal, Dagmar Sedláčková a z magnetofonového záznamu Mařenka Tomášová. U klavíru tehdy seděl Marek Kopelent a musím říci, že to byl vůbec jeden z nejvýraznějších pořadů poezie, který mě fascinoval, který jsem nejen opakovaně ve Viole viděl, ale znám ho i z rozhlasového záznamu. Tehdy se ještě tyto pořady natáčely. Byl to pořad, ke kterému se v myšlenkách stále vracím, právě tam jsem poprvé zaznamenal Dášin jedinečný, naprosto civilní projev. Je to totiž zvláštní, jak se mnoho herců a recitátorů lety dostává do jakéhosi klišé, patosu. Sám k tomu inklinuji a tak dobře vím, o čem mluvím. Dáša však zůstala v naprosto úžasné, civilní, příjemné poloze a to jí zůstalo až do posledních jejích dnů.
Později jsem se s ní potkával, opět jako divák, v Divadle hudby, byl jsem svědkem její Manon Lescaut s Milanem Friedlem coby rytířem Degrieux a Jiřím Šrámkem jako Tibergem. V Divadle hudby jsem se s ní setkával jako průvodkyní spousty pořadů. Poprvé jsme se skutečně potkali v sedmdesátých letech milulého století v televizi, kde tehdy uváděla vzdělávací cyklus Dialogy s velmistry. Tam jsem měl možnost díky režizéru Karlu Špičkovi mnohokrát vystoupit v různých postavách slavných literátů. Dáša celý ten literární cyklus provázela. I zde mě opět utvrzovala v tom, že její styl přednesu je nenapodobitelný v tom zvláštním druhu civilnosti. Její mladistvý hlas, který si vlastně uchovala po celý život, mě jako vášnivého posluchače provázel i v rozhlasovém Meteoru, kam jsem také vstoupil jako aktér a postupně jsme se tak začali potkávat už jako kolegové na nejrůznějších jevištích a já Dášu skutečně obdivoval.
Pak následovaly naše společné jízdy po celé republice při účinkování na česko-slovenských projektech s režisérem Igorem Lembovičem. Pravidelné zastávky jsme měli až v daleké Bratislavě, kde jsem Dášu poznal i po té, pro mne dosud utajené, stránce – jako skvělou, sportovně založenou řidičku, která si potrpěla na rychlou jízdu, ale řídila perfektně, byla to skutečně dáma za volantem se vším všudy. Ovšem se smyslem pro sportovní ovládání vozu, aniž riskovala. Vlastnila už v té době velice slušná auta, kterými se dokázala řítit neuvěřitelnou rychlostí. Cestu z Prahy do Bratislavy jsme zvládli za dvě a půl hodiny! Mohla se klidně srovnávat s Eliškou Junkovou, pokud by ovšem Junková nejezdila pomaleji. Často jsme si na těch cestách povídali a sblížili se. Protože její svět, názor na mnohé jevy, byl v mnohém ohledu podoben mému pohledu, a tak jsme si notovali. Ona mi přitom v oněch rozhovorech přinášela nová a nová překvapení. Hlavně jsem u Dáši nikdy nepocítil to, co musím nazvat pojmem, který nesnášela, kterému se bránila a vlastně jej nikdy nenaplnila – stárnutí. Její duše byla mladá, nesmírně činorodá, nesmírně obrácená kamsi vzhůru.“
Čím to bylo, že si místo filmové kariéry, kterou kdysi nadějně začínala, nakonec vybrala krásu slova?
„Já mám pocit, že to její zalíbení ve slovu a toto usilování získala zcela přirozeným způsobem. Byl to její záměr, ke kterému ovšem měla všechny předpoklady herecké profese. Tu nad to doplňovala svým velice atraktivním a příjemným ženským zjevem, o který pečlivě pečovala. Jak bych to nejlépe pojmenoval? Dáša byla ve všech směrech velice chutnou bytostí, s kterou bylo velice příjemně.“
Jakou měla uměleckou průpravu, dalo se s ní vůbec o její životní cestě komunikovat?
„Nevím to jistě, ale myslím, že byla spolužačkou Milana Friedla na pražské konservatoři. Ale Milan byl mladší, takže ona už musela být výš. S Dášou jsme se občas potkali jen tak na popovídání, což nebývá mezi herci v jejich časově nabitém životě zrovna běžné. Ona si málokoho pustila k sobě, držela si určitý odstup, ale pak ke komu pojala důvěru, tak to byla kamarádka se vším všudy. Její rozvětvený kamarádský svět jsem ani nestačil celý přehlédnout, protože těch kamarádek bylo hodně. Konečně o tom nejvíce vypovídá její závěrečné dědické řízení. Tam se sešlo asi pětadvacet lidí – kamarádů, kterým ona odkazovala části své pozůstalosti, a dojemné bylo, že jednu z největších položek svého movitého majetku věnovala nadaci na ochranu zvířat a pak nadaci Život umělce. Její závěť byla několikrát přepracovávaná právě jí samotnou, když se jí zdálo, že ještě na někoho zapomněla. Já jsem s ní prožil v úplném závěru jejího života něco, co jsem neprožil s nikým jiným. Když ležela v nemocnici, kde vlastně posléze zemřela, tak do té nemocnice k sobě nechtěla nikoho pustit. Byl jsem jedním z mála, koho tam vpustila, ale proč? Já jsem se tam chtěl také dostat, říkal jsem ji - přijdu, chtěl bych si s tebou popovídat. Ale ona na to – ne, to já nechci, aby mě někdo viděl v tomto stavu. Což jsem chápal, ale pak jednoho dne sama zavolala a řekla mi – já chci, abys připravil zádušní mši za mě, připravil ten program a abys na té zádušní mši promluvil... Já jsem se samozřejmě zarazil a povídám – prosím tě, proč mluvíš o takových věcech. Ona na to – ne, ne, ne, žádné rozpaky, já chci ovlivnit vše, co ovlivnit ještě za svého života můžu. Vím, že se vše blíží ke konci a já chci prostě mít vliv i na tyto věci. Já si přeju, aby tam zahrál Pepula Suk, ty promluvíš, a nesmí to být smutný. No tak jsem se vzmužil a povídám – Dášo, když toto předesíláš, já pevně věřím, že to dopadne dobře, že se ještě uzdravíš a že si popovídáme z očí do očí, to nejde přes telefon. A tehdy tedy svolila, abych ji navštívil. Tak jsem za tou Dášou byl, ona mě čekala upravená, nalíčená, v paruce, tak, jak jsme ji znali. A otevřeně mi řekla, proč se závěr jejího života přiblížil. Já jsem v té nemocnici byl za ní dvakrát, naposled týden před smrtí. A přinesl jsem jí návrh toho smutečního pořadu. Včetně mého textu, který upravila a schválila. Stále trvala na tom, že to nesmí být smutný, že nechce, aby se na ni vzpomínalo se slzami v očích, aby to byla hezká vzpomínka. Lidi podělila úkoly – dvě ženy měly na starost vykonávání závěti, já měl úkol tento.“
Tulák po hvězdách – možná nejsilnější představení Lyry Pragensis...
„Dáša mi nabízela několikrát účast na různých projektech, které připravovala, ale já z časových důvodů často nemohl přijmout. Až když mi nabídla Londonova Tuláka po hvězdách, samozřejmě jsem to přijal nesmírně rád, aniž jsem si v tu chvíli uvědomil, jaká ona bude tvrdá režisérka. Že mi připraví mnohé noci, ve kterých jsem nespal, a že se tam jaksi popereme o to, jak by to mělo být. Ale zpětně nejen, že ji odpouštím, protože každá tvůrčí práce je prací těžkou, je to hledání a naopak, kdyby to šlo lehce, vznikne mělká záležitost. Ale připravila mi roli, kterou řadím mezi své kreace, jaké jsem nemohl nikdy uskutečnit, a to v koncepci, se kterou jsem se nakonec nejen ztotožnil, ale o které dnes vím, že to byla jediná správná cesta k tomu textu. A že kdyby to jelo podle mých představ, tak by to sklouzlo jen k tomu, co jsem byl zvyklý dělat. Ona měla prostě pravdu pravdoucí a já ji za to nesmírně děkuju a taky prakticky na všech představeních po skončení Tuláka říkávám – toto představení vzniklo v režii kamarádky, kolegyně, které jsem si velice vážil, Dáši Sedláčkové.“
Jakou literaturu vlastně nejraději četla?
„Ty její literární zájmy – neznám je všechny – byly hodně zaměřeny k Francii. Zažil jsem při zkouškách u ní doma, že ji často volaly kamarádky ze zahraničí. S jednou z nich jsem se seznámil, když nám s ní Dáša zprostředkovala společný pořad na universitě v belgickém Chentu, kde jsme uvedli Komenského, v první půli vystoupila i Dáša. Kamarádek měla opravdu dost a alespoň ze strany Dáši to byla přátelství na život a na smrt. Tento fenomén ona ctila a potřebovala ho.“
Byli to přátelé z hereckých kruhů?
„Ne, vzpomínám, že jedna byla profesorkou na universitě, jiná třeba lékařkou. Myslím, že vznik těchto silných přátelských vazeb byl podmíněn jejími nešťastnými manželstvími. Byla myslím třikrát vdaná a ti muži to asi neměli snadné – Dáša nebyla moc přizpůsobivá. Trvala si vždy na svém, byla dámou se vším všudy a toto samozřejmě požadovala od svého protějšku. Dáša se vymykala každé době, byla samorost.
Byla zaměstnankyní Divadla hudby, potom přešla do Lyry Pragensis. V rozhlase měla pořad Meteor, který podle mého soudu dělala skvěle až do chvíle, kdy byla vyměněna. O čemž se dozvěděla tak, jak se to dělá dodnes – jaksi bokem, nikdo neměl odvahu jí to říci do očí přímo. Pro mne, jako nadšeného posluchače Meteoru, to bylo překvapení, protože Dášin projev nebyl v ničem zastaralý, byl to hlas, na který se člověk těšil, zřetelný, sdělující, byla příjemnou průvodkyní pořadem. Spoustu projektů dělali s Milanem Friedlem. Dáša provázela jak sama tak i s Milanem Divadlo hudby, portréty skladatelů jak z hudby vážné, tak i moderní, z jazzu. Byla nadšená zahrádkářka, chalupářka, úžasná kuchařka. Nesmírně ráda chodila do divadla a měla neuvěřitelný přehled.“
V čem byla jako režisérka silná?
„Třeba u toho Londona a jeho Tuláka po hvězdách bylo překvapující, jak dokázala jako dramaturg tuto veskrze chlapskou záležitost pochopit a zpracovat. Překvapivé bylo už to, že tu mužskou tematiku dala dohromady, a když ji dala dohromady, tak měla přesnej cit pro vyjádření toho mužského elementu – to bylo na ní zvláštní. Vůbec do toho nic ženského nevnesla – naopak já mám tendenci z přednášení poezie věci spíše změkčovat. Ona mě stále hnala do chlapské legrace, žádné truchlení, žádné vzdychání. Dáša měla v sobě kus jakési tvrdosti, ale bylo to spíše její plus. Já vím, že někdy lezla okolí na nervy – svými nároky – ona byla puntičkářka, ale ono to všechno bylo ku prospěchu věci, aby to nešlo do šmíry, aby se stále držela úroveň. Měl jsem ji nesmírně rád, stále v mém srdci žije.“
Autor: Jiří Vlastník
Snímky: Autor a jeho archív
Další rozhovory ze seriálu U kávy a sauvignonu si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery
Všechny rozhovory, které na webu Putování za uměním vyšly, najdete zde