U kávy a sauvignonu (8) – Jan Hromas

Jan Hromas

Rozhovor

Publicista a spisovatel Jiří Vlastník se setkal při svých literárních cestách s mnoha pozoruhodnými osobnostmi, a to nejenom ze světa kultury. U některých z nich čistě pracovní zájem přerostl do vztahu, který by se dal nazvat přátelstvím. V tom případě se rozhovory stáčejí na jinou úroveň, káva, sklenka vína či koňaku dostávají tak říkajíc „jiný buket“. Tyto osobnosti toho mnoho prožily a hodně toho znají – autor proto rád nechá ochutnat i čtenáře webu Putování za uměním. Dnes s muzikantem Honzou Hromasem.

Kdo byli havajkáři pamatují asi už jen ti patřičně šediví pamětníci. Sedávali u trampských ohníčků už od konce dvacátých let minulého stolletí, zpívali exotickou Opelu či Kamua-he a opékali prozaické české špekáčky. U hvězdonického jezu na Sázavě hrával na havajku i Ludvík Pleštil, který stál u zrodu legendárních Kučerovců. Po odchodu Václava Kučery se vedení skupiny ujal Honza Hromas. S Honzou a desítkami dalších členů a pamětníků legendárních Kučerovců jsem několik let sedával na koncertech, v hospůdkách, vinárnách a vznikla z toho knížka Kučerovci – aneb legendy pod sombrery, kterou letos vydalo nakladatelství Galén. Kapela si to nepochybně zasloužila – vždyť hrála a zpívala sedmdesát let, a ještě není všem dnům konec.

0 kucerovci 30 kucerovci perexSám Honza Hromas vedl skupinu neuvěřitelných třiatřicet roků! Zažili, popili, napovídali jsme toho spolu hodně, a to nejen o muzice, kterou tolik miluje. Všechny tři kapelníky, Pleštila, Kučeru i Hromase spojovala nejen láska k fňukně, jak přezdívali havajské kytaře, ale i chutnému soustu. Naše gurmánské rozpravy se do knížky nedostaly, ale domnívám se, že stojí za zaznamenání, potažmo i za přečtení.

Vím, jak ses zrodil jako muzikant, ale kde se vzal Honza – labužník?

„To moje gurmánství se rodilo už od útlého dětství. Vyrůstal jsem jen s maminkou, a to velice zaměstnanou maminkou. Večer mi tak často jen zavolala, co najdu v lednici zajímavého. Já přestal být brzy spokojený s konzervami a pustil se do díla. Uměl jsem brzo guláš, ale i různé prasárny. Šíleně jsem miloval chleba s hořčicí a cibulí, někdy vylepšený pokapáním Maggi. Vaření mě provázelo i na trampech, kde jsme připravovali i poměrně složitá jídla. Syrové maso, zabalené do octového hadru aby se nezkazilo, jsme prokládali vším, co les dal. Mladým jehličím, hledali jsme různé bobule a zkoušeli, zda to přežijeme..."

Honza ovšem naštěstí přežil a po odchodu od Taxmanů zaklepal na dveře Václava Kučery. O jeho přijetí do kapely a vlastně i dalším životě tehdy rozhodl nechtěný kulinářský zážitek.

„Kamarád mi dal echo, že Kučerovci hledají zpěváka. Okamžitě jsem se vydal za kapelníkem, ale pan Kučera mi sdělil, že zpěváka nehledá, ale potřebuje někoho, kdo to umí s basou a pohostil mě obrovským pstruhem. Já na basu nehrál a z ryb mám nejraději vepřový bůček. Ale když to bylo od Mistra, tak jsem se přemohl, pstruha zdolal a plácli jsme si. Stal jsem se členem slavné kapely, ale její cesty do exotických zemí jsou pouze legendou. Když jsem nastupoval, začínala kapela jezdit do Polska, kde dosahovala vůbec největších úspěchů. Mě bylo jedenadvacet a nad polskou kuchyní stejně jako nad jinými věcmi jsem ohrnoval nos. Měli jsme ale konferenciéra Pepíka Duška, který věděl o životě své. A ten říkával - jo, hochu, když pojedeme do Číny, tak se holt budeš muset smířit s tím, že budeš dlabat jejich jídla, nyní jsme v Polsku, tak si taky zvykej. A já si nakonec vozil červenou řepu a jiné ingredience a vařil si po polsku i doma. Václav Kučera jako veliký jedlík ovšem od svých představ, co má být na talíři, ani tam neustoupil a jeho porce masa a ryb byly vždy malebné. Stravování v polských hotelech, i těch luxusních, bylo tehdy dost stereotypní, a tak jsme si přes přísné zákazy vařívali na malém vařiči na pokoji. Jednou někdo zaklepal na dveře, stály tam čtyři pokojské a my viděli, že je zle. Ale ozvalo se - proše bardzo, co pan tak ladnego gotuje? A potom ty dámy chodívaly pravidelně mlsat naše české lahůdky, protože já si myslím, že naše kuchyně patří ve světě mezi nejlepší."

Když už to šlo, vyrazil jsi s kytarou za exotickým repertoárem do světa. Do světa, kde vepřové a knedlíky moc nemlsají...

„Jistě, musel jsem tam často mlsat jiné věci. Vzpomínám na zážitek z Ameriky, který bych nazval - hvězdou na party aneb Maďar není hungry. Po příjezdu do San Franciska jsem byl pozvaný na velice honosnou party v městečku Ukiah, kde bylo na tři stovky lidí. Stálo tam jeviště a spousta grilů, kde se grilovalo co jiného, než stejky. Já jsem tam zazářil hned v úvodu, protože hostitel ke mně přišel, objal mě a vítal po dlouhé cestě napříč Spojenými státy slovy - John, you must be hungry. Já jsem mu odpověděl - no, I am from Czechoslovakia. Všechny jsem tím velmi poveselil, ale vše se spravilo, vrazili mi kytaru do ruky a řekli bluegrassové kapele aby si odpočala, že budu hrát já. Spustil jsem naše české a moravské, ale i ty jejich s českými texty. Byli velmi spokojeni. S původními polynéskými melodiemi jsem se v USA moc nepotkával, zato jsem na této party okusil tichomořské speciality. Hostitel byl vášnivý rybář a lovec. Přinesl obrovskou mušli, ze které vykuchal maso, nakrájel a dal na rožeň, aniž ho solil či kořenil. A já pochopil, že bych byl špatný Havajec, protože mi to chutnalo asi jako naši gumoví medvídci, ovšem ty jsou aspoň sladký. Tak i nadále zůstanu jen u jejich melodií."

Tak nyní bychom si mohli dát gulášek a jeden škuner piva...

0 kucerovci 4"V průvodci jsem si přečetl, že město Omahu založili Češi. Tak jsem se zeptal, kde by mi uvařili něco po našem. Jistě, řekli mi. To jděte asi tři míle a narazíte na Bohemian Cafe. Já jsem je tedy ušel a se slovy - stavte na kafe, hosti přišli - jsem vstoupil. Servírka jen vytřeštila oči a spadla jí brada, česky neuměla ani slovo. Zavolala mi ale babičku. Ta byla dojatá, že může poslouchat řeč své maminky a hned - co si dáte? Pil jsem tak poprvé za oceánem plzeňské. Chutnalo výborně, jenom mě děsila ta cena - půllitr za pět dolarů! Když už jsem měl v sobě šestý, obcházela mě hrůza, jak záležitost s placením vyřeším. Kolem nosili takzvaná česká jídla, která měla ovšem do našich knedlíků hodně daleko. Nabídl jsem tedy, že bych uvařil něco skutečné českého, což vyvolalo nadšení. Vzpomněl jsem na restauraci U Banzetů, kde mi na mé pětatřicátiny uvařili jejich skvělý guláš a dal jsem se tedy do práce. Protože každej správnej Čech má svůj recepis na guláš. To usmažím cibulku a když už je skoro hnědá, odstavím ji z plotny, počkám půl minuty a dám do toho sladkou papriku, která zapění. Do napůl vystydlého tuku vmíchnu maso, které podusím. Zaleju vývarem a místo tradiční mouky či chleba, zahustím protlakem. Tak jsem jim ten banzetovský guláš uvařil, a protože v Americe nepoužívají hrubou mouku, jako přílohu jsem místo knedlíků usmažil bramborák, vše posypal sýrem a ozdobil feferonkou. Pointa? Já se pak měl v Bohemian - Cafe nádherně, nad mými pivy mávla majitelka rukou a se slovy - byl jste náš příjemný host, Bůh ti žehnej milý Honzo - se se mnou rozloučila. S pivem jsem se potkal i na cestách Austrálií. Mají ho tam mnohem lepší než ve Státech. To nejchutnější se k velké radosti českých emigrantů jmenuje VB a má dokonce zelenou etiketu. To VB ale znamená Victoria bitter. Zajímavé jsou tam pivní míry. Když si tam chcete dát velké pivo, musíte zavolat - One scuner beer, please. Jeden škuner piva."

Abych upřesnil - do Ameriky se Jan Hromas vydal na pozvání muzikanta Rogera Latzgo, který v šedesátých letech minulého století jako jeden z prvních objevil u nás pro sebe a Američany českou country. Líbily se mu nejen naše kapely, ale i česká děvčata a knedlíky...

„A sulc. Přál si, abych se o něj v Americe pokusil, což jsem zprvu pokládal za skvělý nápad. Návštěva u amerického řezníka mě vyvedla z omylu. Když jsme ho požádali o nožičky a o kolínka, div mu nevypadly oči přes ten pult. Maso, které se tam nedává ani psům se přece nedá prodat lidem! Našli jsme jednoho českého řezníka, který nakonec šel kamsi dozadu, aby to nikdo neviděl, vzal velkou pevnou krabici, kterou obalil vrstvami papírů a igelitů aby to vůbec nevypadalo, že v tom může být maso a já tajně odcházel dělat naši národní lahůdku. Maso tam mají jen to nejkvalitnější, předem připravené do balíčků, dělají spíše jednoduché úpravy. Když mě v Kalifornii řekla má přítelkyně Debra - dnes budeš vařit ty - šokoval jsem je svými španělskými ptáčky. Maso mi řezník nařezal přesně tak tenké, jak jsem potřeboval, takže jsem nic nenaklepával. Když jsem požádal o další suroviny, Debra jen prohlásila, že ta česká kuchyně je pořádně drahá. Výsledek všechny ohromil. Já jsem snědl sotva jednoho ptáka, ale ostatní si přidávali."

Ovšem když Kučerovci, tak tortilly a tequila. Jaká jiná by měla být "příloha" k hitům kapely jako El rancho grande, Serenata Huasteca, El Borracho a dalším, když ne exotické menu ostré jak břitva.

0 kucerovci 5"Při cestách Grayhoundem Spojenými státy jsme zastavili u bistra Tacobello, kde můžete pravé mexické jídlo ochutnat. Poprvé jsem si dal z neznalosti tortillu naplněnou něčím, co připomínalo rozsekané žiletky smíchané s feferonkami a tabaskem. Můj první dotek s mexickou kuchyní byl strašný, ale časem jsem si našel některé druhy tortill, které se daly nejen pozřít, ale byly dokonce chutné. Zvykl jsem si na tuto, pro nás exotickou stravu, natolik, že jsem si našel v Praze bezvadnou mexickou restauraci Hacienda Mexicana, kde bývám častým konzumentem jejich specialit."

Kučerovci – pozoruhodná kapitola naší kulturní historie. Dnes nepředstavitelná popularita a sláva, ale i období pádů a zapomnění. Kapely i kapelníka Václava Kučery. Máš na to vlastně také „kulinářskou“ vzpomínku, kterou jsem otiskl i v mojí knížce...

„Mohu potvrdit, že na konci svého života žil Václav Kučera ve skutečné bídě. Vzpomínám, jak dokázal celou půlhodinu vyprávět o tom, jaká se dá udělat ohromná polévka z předvařeného hrachu, zejména když se pod to dá špek a česnek. A že se takovéto lahůdky dá udělat za dvě koruny obrovské množství a žít z toho několik dnů. To vyprávěl člověk, který byl po celý život obrovským gurmánem. Umělec, který vydělával obrovské peníze. Jemu nedělalo potíže dávat stokorunové spropitné tam, kde my ostatní jsme nechávali desetníky. V hotelech si nechával na podnosech přinášet snídaně do pokoje...“

0 kucerovci 60 kucerovci 7Tak jsme se vlastně dostali od plného talíře a sklenky k úvahám o složitých cestičkách kumštýřů, nadšených svou věcí. Lidí, kteří toho mnoho umějí a přesto nesklízejí jen potlesk davů. A Marta a Václav Kučerovi si tu slávu, ten obdiv zasloužili mírou vrchovatou, chtěl bych, jestli promineš, dát tak poslední slovo panu Václavovi. Tož dobrou chuť a dobré chvíle při písních Kučerovců:

„Vy, kteří jste Kučerovce poslouchali před lety a přišli jste znovu, nesete si sebou svou představu a vzpomínku. V té vzpomínce jsou nejen písně Kučerovců, ale i kus vašeho mládí. Možná, že jste tehdy drželi za ruku svou milou nebo milého a vzpomínky se dnes spojují. Spojila se tak i legenda se skutečností. My bychom si přáli, aby se vaše legenda o Kučerovcích, alespoň pro dnešní večer, se skutečností ztotožnila v plné míře, a vy zapomněli na to, že je vám o těch pár let více a pocítili, že Kučerovci i vy jste stále mladí.“

Text a snímky: Jiří Vlastník

Další rozhovory ze seriálu U kávy a sauvignonu si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery

Všechny rozhovory, které na webu Putování za uměním vyšly, najdete zde