U kávy a sauvignonu (6) – Petr Haničinec

Z představení Proč neodcházíš, Rodrigo?

Rozhovor

Publicista a spisovatel Jiří Vlastník se setkal při svých literárních cestách s mnoha pozoruhodnými osobnostmi, a to nejenom ze světa kultury. U některých z nich čistě pracovní zájem přerostl do vztahu, který by se dal nazvat přátelstvím. V tom případě se rozhovory stáčejí na jinou úroveň, káva, sklenka vína či koňaku dostávají tak říkajíc „jiný buket“. Tyto osobnosti toho mnoho prožily a hodně toho znají – autor proto rád nechá ochutnat i čtenáře webu Putování za uměním. Dnes s Petrem Haničincem.

Sdílel jsem v životě lidské iluze, blátivé bláznovství a dychtivé vášně, ale před desíti lety mne něco vyrvalo z valchy příbojů a nemusím dokonce ani předstírat, že jsem byl jedním z lidí...

Použil jsem v úvodu tohoto smutného psaní parafráze mého oblíbeného básníka Robinsona Jefferse. Básníka, kterého měl rád i Petr Haničinec, který nás před deseti lety, 7. listopadu 2007, navždy opustil. Moje první „velké“ setkání s tímto umělcem bylo někdy koncem let šedesátých minulého stoleltí a vzpomenu-li na Krále Krysu ve Vinohradském divadle, zamrazí mě i teď. Tehdy jsem samozřejmě netušil, že mě jednou potká to neuvěřitelné štěstí, že se, snad to není domýšlivé, stanu Péťovi kamarádem, že se zařadím mezi ty herce, sportovce, ale i lidi zcela „obyčejných“ profesí, kteří měli rádi jeho a on je.

hanicinec 1hanicinec 2Napsal jsem a režíroval na motivy výpravné knížky mých přátel, horolezců Luboše Vejražky a Jiřího Hladíka, pro Lyru Pragensis hru s názvem Proč neodcházíš, Rodrigo? Jednalo se o příběh peruánských Inků, které potkala v roce 1970 velká katastrofa, zemětřesení, při kterém pod lavinou zahynulo i patnáct našich předních horolezců. Hlavní roli stárnoucího indiána hrál tedy Petr Haničinec, dále účinkovali Dana Kolářová a Rosťa Trtík. Původní peruánskou hudbu zařídil soubor La Ventana. Petr byl už velmi nemocen, v divadle už prakticky nemohl hrát, tato čtená (jak bylo v Lyře zvykem) role byla jeho vůbec poslední. Už mu dělalo potíže trochu i čtení a tak jsem prožil pár těžkých chvil před premiérou. Mistr totiž na moji připomínku, že by měl jezdit na zkoušky, jen frajersky mávl rukou – neboj se, to zvládnu.

Premiéra, trnul jsem hrůzou, Péťa se došoural na jeviště – a předvedl výkon, ze kterého nám všem v sále běžel mráz po zádech. Píšu to proto, že jak jsem později poznal – ona jeho typická frajeřina byla jen vnější slupka komplikovaného, citlivého chlapa. Jeho báječná žena Radka, která by zasloužila velký metál, jak se o Petra starala, mi řekla, že nad mým scénářem proseděl několik nocí. Ostatně, i mně vlastně vysvětlil, jakým ten můj Rodrigo má být. Vzpomínám na den, kdy mělo být představení, vyprodané představení, ale Petr byl už v té době v nemocnici na Homolce. Volal jsem mu, že představení zruším. „Když pro mě taxíkem přijedeš a pak sem zase vrátíš, odehraju to.“ A skutečně tak učinil... Péťa byl velký, veliký herec a úžasný charismatický chlap, myslím ten nejlepší, jakého jsem v životě potkal, a je pro mne náročné dodívat se v televizi na nějakou, vždy co se týká jeho výkonu, vynikající inscenaci – oči často zradí a vlhnou...

Jezdil jsem za ním domů do jeho domku v Bratronicích, dvakrát tam i přespal a při nějaké té sklence si do rána povídal, tedy spíše poslouchal – třeba o jeho idolu, prezidentu Masarykovi, o poezii, o té kráse, když si s flintou vyšel do lesa... O herectví, o životě. Byly to krásné rozhovory, ale i dost smutné – Petr Haničinec už toho mnoho kvůli vážným chorobám nemohl a těžce to on – chlap v tom největším a nejsilnějším slova smyslu, nesl. Byl jsem tam i v době, kdy už to bylo po té fyzické stránce moc a moc zlé, ale, i když to asi není výhoda – duševně byl Petr až do konce fit, krásně a dojemně mi vyprávěl i když tělo už pomalu odcházelo... Poslední setkání bylo tedy před těmi deseti roky v bratronickém kostelíku a na následném rautu na rozloučenou. Bylo zde mnoho skvělých přátel, Radek Brzobohatý, Karel Wágner, Pepa Fousek, další a další, kteří Petra Haničince milovali - a kterým jako jistě i mnoha divákům a posluchačům chybí.

Spíše než u kávy a sauvignonu jsme sedávali u kalíšku slivovice od jeho moravských přátel, snad Ladi Kerndla, nevím. Povídali jsme si o všem možném, přidávám jeden z prvních, řekl bych čistě „novinářských“ rozhovorů.

Mladí a nadšení...

hanicinec 3hanicinec 4„Mojí první „štací“ po DAMU bylo divadlo v Pardubicích. Ač Pardubičák, nebydlel jsem u maminky a tatínka, ale v hereckém domě. A to byla škola z nejvyšších. Tímto domem prošla řada mých kolegů, nyní velmi slavných. Začínal jsem Šrámkovým Létem s Janou Štěpánkovou, hrál jsem i v slavné Mladé gardě. Hráli jsme všechny ty inscenace plni nadšení a s láskou, patřilo to k našemu mládí a k době, která přicházela, aniž bychom tušili, že náš entuziasmus lze zneužít. Za své role v tomto raném údobí mého hereckého mládí se rozhodně nemusím stydět.“

Patříš mezi ty umělce, kterým věříme, i kdyby celou dobu jen významuplně mlčeli. V čem je podstata tohoto kumštu?

„V přístupu k „věci“. Vzpomínám na rozhlas, kde se kdysi vše „dělalo“ s velkou láskou. A skutečná láska nikdy není za peníze, ta prostě je nebo není. Takže když se sešla ta parta starých bardů, tak nahrávání pohádek a her probíhalo v pohodě – o tom by můj milovaný Karel Weinlich mohl dlouho vyprávět. Touto cestou bych mu chtěl nyní poděkovat za Máchův Máj. Když ho letos prvního května dávali v radiu, plakal jsem se svou ženou a byli jsme šťastní. Díky, Karle!“

Pomůže herci zpětně profese, když nastanou v životě, jako u Tebe, dny méně radostné?

„Každý z nás má v životě svou Ofelii, ale neřeší vše jako Hamlet. Proto je divadlo stále tím čarovným fluidem, kde se divák ztotožňuje s umělci, kteří mu vše naservírují jako na stříbrném tácu. Jiná otázka je, jak se s postavou ztotožním jako herec. Samozřejmě pod dojmem role uvažuji co a jak bych udělal já. Koukám kolem sebe, snažím se věci pochopit. Ale neobávej se, když budu hrát roli vraha, nebudu si to zkoušet nanečisto...“

Kdysi jsi prohlásil, že jsi spíše sedlák než herec...

„Jako kluk jsem chtěl být lesák, vždycky jsem miloval les, pole, louky. A díval se, jak všechno krásně funguje, pokud to člověk zrovna ve své nadutosti neničí. V pubertě jsem se věnoval ornitologii a bral jsem to celkem vážně. Sedlákem jsem se stal velmi rád. Voněla mi nádherně zem, kterou jsem rýčem otočil a moje žena osázela... Mimochodem – vnímal jsi někdy vůni pokosené trávy?“

Býval jsi nimrodem. Pomůže tento způsob relaxace při hledání ztraceného zdraví?

hanicinec 5hanicinec 6„Mou největší trofejí je pěkný desaterák. Ale byl jsem spíše „lovec beze zbraní“, vzpomínáš jistě na ten krásný projekt ostravské televize s profesorem Tomečkem... Je to krásný pocit jít „na šoulačku“ nebo sedět na posedu a jen poslouchat a dívat se. A cítit tu tichou krásu. Bohužel, nic z toho už mi není dopřáno.“

Nemohu pominout Tvůj vztah k našemu prvnímu prezidentovi...

„Ten mi byl vštěpován mým otcem již od doby, kdy jsem rozum bral. Dlouho jsem myšlenky našeho největšího politika, profesora T. G. Masaryka nechápal. Tatínek kupoval všechny jeho spisy a vždy mi je jen tak nenápadně věnoval. Přiznám se, že jsem je začínal skutečně vnímat až koncem padesátých let. Čím jsem starší, tím víc se k němu vracím a poznávám, jakou moudrost ve svých dílech má, jak je nadčasový...“

Ten můj Rodrigo, stárnoucí Inka, který přežil katastrofu pod peruánským Huascaránem a ví už o životě své, je Tvojí poslední velkou rolí?

„Dohrávám ještě malou roli v Divadle na Fidlovačce. Tvoje dramatizace knihy Luboše Vejražky a Jirky Hladíka Proč neodcházíš, Rodrigo?, kterou hrajeme v Lyře Pragensis, mě oslovila, neboť je to historie ne tak daleká a problém jak jít v životě dál, kdy člověk přijde vlastně o všechno, bude stále aktuální. Stejně jako náš vztah k přírodě. Ti kluci, a dnes i děvčata, kteří hory, jak se říká, dobývají, jsou mladí a nevím, jestli mají dost pokory k přírodě a jejím bohům.“

hanicinec 7hanicinec 8Prožil jsem já i kamarádi Luboš Vejražka a Jirka Hladík s Petrem Haničincem mnohé, jistě, byly to často i chvíle dosti bujaré, témata rozhovorů různá. Ale myslím, že výše uvedené je snad ta podstata tohoto mimořádného umělce. Který to v závěru života opravdu neměl lehké. Možná tak na rozloučenou pár řádek z mé hry Proč neodcházíš, Rodrigo?, závěrečného partu který jsem dopsal dodatečně právě pro Petra Haničince:

...Je také těžké uvěřit ve vznešenost chrámů a konání bohů. Cožpak byl právě náš život tak přeplněn hříchy, že je trest, který prý následuje, tak krutý? Když je člověk starý, je už jen málo věcí, na kterých mu záleží, málo těch, co stojí vůbec za řeč. Prožil jsem mnoho zlého, kamení na horských cestách mi rozedralo boty, zlí lidé pak mou duši. Když jseš starý, naučíš se oplakat ztracené přátele, dokonce i osoby blízké a nejmilejší. Uvěříš-li, že i toto je součást tvého života, stane se snesitelným a dokonce si občas řekneš - jsem šťastný. Věřím v nekonečný řád světa, to je mé náboženství...

Autor: Jiří Vlastník
Snímky: Jiří Hladík a archív autora

Další rozhovory ze seriálu U kávy a sauvignonu si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery

Všechny rozhovory, které na webu Putování za uměním vyšly, najdete zde