U kávy a sauvignonu (2) - Marta Balejová

Rozhovor

Publicista a spisovatel Jiří Vlastník se setkal při svých literárních cestách s mnoha pozoruhodnými osobnostmi, a to nejenom ze světa kultury. U některých z nich čistě pracovní zájem přerostl do vztahu, který by se dal nazvat přátelstvím. V tom případě se rozhovory stáčejí na jinou úroveň, káva, sklenka vína či koňaku dostávají tak říkajíc „jiný buket“. Tyto osobnosti toho mnoho prožily a hodně toho znají – autor proto rád nechá ochutnat i čtenáře webu Putování za uměním. Dnes v rozhovoru se šansoniérkou a básnířkou Martou Balejovou...

Balejova 01Šansoniérka Marta Balejová se narodila v Českém Brodě 8. března 1953. Zpívá na samostatných koncertech doprovázena několika klavíristy (Z nich byl třeba Milan Dvořák desítky let dvorním pianistou Hany Hegerové), ale k jejím šansonům jí hrála i filharmonie. Je součástí legendární společnosti Šanson věc veřejná. Umí zahrát na klavír i violoncello. Ovšem své písně nejen interpretuje, ale opatřuje svými texty. Ostatně textařinu i vystudovala a její lektoři nebyli jen tak ledajací – Pavel Kopta, Zdeněk Borovec, Jiří Suchý... A právě kvůli jejímu veršování jsem se tentokrát vydal do útulného domku nedaleko Sadské, kam z Prahy odešla se svým manželem Oldou. Marta totiž své texty právě vydala v knížce Ruleta, skvěle provedené publikaci doplněné grafikami malířky Ivy Korčákové.

Balejova 02Můj bohémský profesor matematiky říkával, že se člověk pozná podle lidí, se kterými chodí na vínko. Přátelé Marty Balejové tak vždy tvořili jistě pohodovou společnost – Jan Petránek, Rudolf Pellar, Libuše Švormová (se kterou už mnoho let jezdí s pásmem Pocta Édith Piaf), brilantní šansoniér Filip Sychra (syn půvabné a kdysi populární zpěvačky Mileny Zahrynowské), řada zajímavých klavíristů, kteří Martu doprovázejí na pódiu, v čele s Milanem Dvořákem, Petrem Ožanou a violoncellovým virtuózem Jiřím Hoškem.

Také, když jsem poprvé nadšeně sledoval zpívat paní Martu šansony Édith Piaf, radil jsem, aby při interpretaci těch rozervaných textů nechala v šatně svůj úsměv a pohodu. Dokonce jsem vtipně navrhoval, že by měla prožít nějakou tu pohromu, aby získala patřičný výraz. To jsem ovšem netušil, že se paní Marta také už v životě lecčehos nepříjemného dotkla, ale že z ní přesto nikdy onen rozervanec jako pařížský „Vrabčák“ nikdy nebude – každý má své charisma, svůj styl. Nicméně, prožité chvíle, nabyté zkušenosti, ať už dobré či zlé, se jistě projevují v textech básníků.  A to i v onom, možná náročnějším, veršování, spojeným s hudbou – psaní písňových textů.

Tož nejdříve – jak se daří v novém domě, co děláte?

Vracím se opět k textařině. Napsala jsem třeba text na píseň Charlese Aznavoura La Mamma, kterou jistě znáte v češtině od Jiřiny Fikejzové v podání Mařenky Rotrové. Já jsem to tedy otextovala znovu s tím, že jsem se snažila co nejvěrněji držet původního obsahu, aby skladba neztratila onen náboj.

Jste známá šansoniérka, toto téma jsme už často probírali. Ale kdy jste začala psát?

Balejova 04balejova 07Jak jsem se dostala k poezii? Jako malá holka jsem dostávala hodně knížek, vzpomínám si třeba na Sládkovu Dětem nebo Seifertovu Šel malíř chudě do světa. A mně se to moc líbilo - skutečně jsem poezii měla ráda od dosti útlého dětství. A už někdy v deseti letech jsem se pokoušela psát sama básničky. To, že jsem se později rozhodla kromě zpívání i pro textařinu mělo však svůj přesně ohraničený důvod i čas. Tím byl jedenáctý říjen roku 1963, kdy v rozhlase hlásili, že zemřela Édith Piaf a zahráli Non, je ne regrette rien. Strašně mě to zasáhlo. A tenkrát jsem si řekla, že se musím naučit francouzsky, abych věděla, o čem ta vzrušující, nádherná píseň je. Pokoušela jsem se pak přepsat ten text do češtiny, abych si ho mohla zazpívat, ale zjistila jsem, že tento druh veršování není tak jednoduchý, jak se zdálo. Přihlásila jsem se proto na Středočeskou konzervatoř, kde měli i obor psaní písňových textů a scénářů. Tenkrát tam vyučovali Pavel Vrba, Láďa Kantor a Jirka Šlupka Svěrák. Takže vidíte – učila jsem se od těch nejlepších.

Napsat text k písničce. Opravdu není ztráta času, trávit proto mládí ve školní lavici?

Já si myslím, že není. Jste nucen vyhledávat stále nové výrazy pro danou atmosféru, nová synonyma, aby se v textu neopakovala stejná slova. Básníci žádnou školu, kde by se učili psát verše, asi nemají. Mají jediný úkol – vyjádřit své pocity skryté někde uvnitř. Jakou formou je sdělí veřejnosti, záleží jen na nich. Mnoho zákonů vlastně ani nejsou nuceni dodržovat, dokonce se jejich verše nemusejí ani rýmovat. U textařiny je to složitější, verše je nutné podřídit toku tónů, ostatně i jejich obsahu – nemůžete psát veselý text na ponurou hudbu a naopak.

Je to potom poznat, je-li textař takto vyškolený? Třeba Zdeněk Svěrák určitě tento obor nestudoval a jde mu to...

balejova 05balejova 09Strefil jste se do černého. Jednou jsme se spolu setkali v rozhlasovém studiu, kde jsem se zmínila, že jsem absolvovala tuto školu. Zdeněk Svěrák k tomu jen podotkl: „Ono něco takového existuje?“ Ale textařská škola význam má. Pavel Vrba byl báječný učitel a posunul nás o pořádný kus dopředu. Jak se dá textařina naučit? Tak jsme třeba ráno dostali část nějaké hudby a úkol každý na ni napsat nějaký text. Po obědě jsme svá díla předložili kantorům a dovídali se, co jsme udělali dobře a co špatně. Nehrál zde úlohu obsah, ale jenom forma, jak si text s hudbou rozumí. Mívali jsme i semináře, kde nás na sobotu a neděli zavřeli, a měli jsme za tu dobu napsat předepsané texty či scénáře. Večer jsme výsledek předvedli a do rána se vše hodnotilo, opravovalo. Bylo to skutečně velice náročné a je pravda, že to v člověku zanechalo pořádnou stopu.

Velkou část Vaší tvorby tvoří texty k francouzským šansonům. Na jaká úskalí při tom narážíte?

balejova 08balejova 10Někdy jsou to skutečně pořádná skaliska. Autor originálu často používá metafor, mnohé myslí obrazně a mně dá potom řádně zabrat, abych pochopila, o co v textu vlastně přesně jde. Ale nezačínala jsem jenom šansony. Zpívala jsem jeden čas v country kapele Newyjou, kterou založil Jiří Hošek. Jednou měl točit něco v rozhlase a potřeboval okamžitě otextovat svou skladbu. Tak mě požádal o pomoc a já se drápkem zachytila i v této oblasti. Textovala jsem třeba písničky pro naši populární country zpěvačku Milenu Soukupovou, skupinu Taxmeni i kamarádky z Ježkovy konzervatoře, dokonce jsem textovala dechovku. Je možná zajímavé, že jsem zpočátku sama pro sebe nepsala. Bála jsem se, že nebudu mít ten nadhled, že si budu myslet, že je to dobré a ono třeba nebude. Požádala jsem Pavla Vrbu, aby mi něco dal dohromady. Ten sice odpověděl – jasně! – ale dlouho nic nepřicházelo, tak jsem nakonec sedla a začala psát i pro sebe. Nakonec jsem se dostala do skupiny umělců s názvem Šanson, věc veřejná. A to jsem se ocitla v navýsost dobré společnosti – stačí zmínit pár slavných jmen: Petránek, Pellar, Jíra, Havlíčková... A právě tam jsem začala získávat větší sebevědomí a odvahu zpívat svoje vlastní texty. Paní Pellarová pak byla prvním člověkem, který mi řekl – šansoniérka.

Rudolfa Pellara jsem měl, asi jako každý z jeho okolí, rád a s velkým respektem si ho vážil. Poslouchal bych ho každý den...

Ano, byl to báječný člověk. Vzpomínám si, jak mi na začátku naší spolupráce diktoval termíny vystoupení, abych si je zapsala. Domluvil a já ho požádala, jestli by mi to nemohl všechno zopakovat. Koukal na mě asi s ne moc lichotivými myšlenkami. Zeptal se, proč to má opakovat. Já jsem si to zapsala, povídám, ale když já vás tak ráda poslouchám... Jo, a Rudolf Pellar byl kromě jiného také vynikající textař.

Kdy se vám nejlépe píší verše? Jsou potřeba číše burgundského či absintu a krásná měsíční noc?

balejova 11balejova 06Noc není špatná věc. Je ticho, nikdo neruší, že chce uvařit kafe. Když na mě někdo spěchá, že potřebuje rychle text, mívám ve zvyku nahrát si onu písničku do wolkmena, chodím tak se sluchátky na uších a píšu... A ono to funguje, rýmy se dostavují – snad, že se mi tím „sportováním“ víc prokrvuje mozek. A je mi úplně jedno, jdu-li romantickou krajinou, či přelidněným Václavákem. Ale když mám na písničku dostatek času, tak si ji nejdříve několikrát zahraju, abych se naučila melodii, a pak čekám, až mě napadne nějaký ten slogan. A takto pracuji obvykle v noci. Přes den čerpám energii z naší zahrady i okolí, kde nám běhají zajíci a lítá rozmanité ptactvo...

Na které svoje texty jste nejvíce pyšná?

No, samozřejmě, že na všechny! Ale vážně – někdy, když si vezmu do ruky ty, které jsem psala před dvaceti lety, zjišťuji, že ne vše se povedlo a říkám si: Děvče, jak jsi na něco takového mohla přijít! Teď mám ale výhodu – dávám své texty číst nejdříve svému Oldovi, a ten řekne dobrý či blbý. Z jednoho textu byl tak otřesen, že jen připsal: Psáno zřejmě v horečce...

Jak zakončit povídání s básnířkou a zpěvačkou? Nejlépe ukázkou její práce, třeba výše uvedeného textu hitu slavného kolegy Aznavoura a jednou „nehudební“ básní...

Text a snímky: Jiří Vlastník

Další rozhovory ze seriálu U kávy a sauvignonu si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery

Všechny rozhovory, které na webu Putování za uměním vyšly, najdete zde

Máma
(část textu, hudba Charles Aznavour)

Tak jsou tu všichni, přišli k nám,
když nářek doléhal až k nim,
právě umírá máma.
Tak jsou tu všichni, přišli k nám,
z dálky, až z Itálie syn,
samotný Giorgio prokletý
a náruč dárků plnou má.
Děti si hrají potichu
na dlažbě kolem postele
hru, co se mísí do vzdychů
a kterou chtějí jako dřív
dát své mámě.

Pak polibkem jí žehnají
a náušnice sundají,
právě umírá máma.
Teď z malé sošky setřou prach
a už jí leží na rukách
Madona plná milosti
a zpívají Ave Maria.
Ave Maria.

Ref.:
A kolem nás teď láska je
a vzpomínky se míhají,
a tichý pláč a úsměvy,
jen díky tobě, mámo má.    

Sváteční
(volná poezie)

Až budou o půlnoci zvony bít,
až budou hvězdy padat s nebe,
já budu s Vámi, budu bdít
a ať mě třeba hlava zebe.

Budu se dívat do té černé tmy
a hledat všechny staré známé...
Však oni také hledají
a vidí, jak se tady máme.

Vždyť i nás jednou nebe pohltí
a pak se sejdem jako tehdy;
pod námi nové století,
nad námi nic, jenom ty hvězdy.