Publicista a spisovatel Jiří Vlastník se setkal při svých literárních cestách s mnoha pozoruhodnými osobnostmi, a to nejenom ze světa kultury. U některých z nich čistě pracovní zájem přerostl do vztahu, který by se dal nazvat přátelstvím. V tom případě se rozhovory stáčejí na jinou úroveň, káva, sklenka vína či koňaku dostávají tak říkajíc „jiný buket“. Tyto osobnosti toho mnoho prožily a hodně toho znají – autor proto rád nechá ochutnat i čtenáře webu Putování za uměním. Dnes v retrospektivním rozhovoru s někdejší senátorkou, lékařkou, spisovatelkou, překladatelkou, diplomatkou a političkou Jaroslavou Moserovou...
Blíží se volby. České volby a tak, u nás jaksi už tradičně, eskaluje ta velká česká malost v podobě často až směšně primitivních soubojů mnohých příslušníků naší elity. Už si i zvykáme, že to snad ani nejde jinak, že to jaksi „patří k věci“.
Opravdu? Vzpomněl jsem si tak v těchto časech na ženu – političku, dokonce aspirantku na post prezidentky naší republiky, která byla důkazem toho, že to jde i jinak. Sedával jsem s ní v jejím ateliéru v pražské Spálené ulici či v malém bistru na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad. (Doprovázel jsem ji posléze i do divadla Kolowrat, kde vystoupila v pásmu o T .G .Masarykovi a zavolal jí taxík, který ji z představení odvezl do nemocnice, odkud se již mezi nás nevrátila).
Hovořili jsme nad kávou či sklence vína o všem možném, i o politice, ale z jejích úst nikdy nezazněl žádný laciný útok na politické oponenty, i když jistě své názory v této oblasti vyhraněné měla. Už i díky svým zkušenostem v neuvěřitelně široké oblasti člověčenského bytí. Lékařka, vědecká pracovnice v oboru popálenin, erudovaná výtvarnice, spisovatelka, autorka divadelních a filmových scénářů, překladatelka. Žena, která dobře lyžovala a hrála na klavír se stala prezidentkou Generální konference UNESCO, českou velvyslankyní pro Austrálii a Nový Zéland a jako místopředsedkyně Senátu kandidovala svého času na funkci prezidentky České republiky. Doc. MUDr. Jaroslava Moserová, DrSc. sedávala tehdy proti mně, usměvavá a skromná, a k mému údivu prostě jen konstatovala - vždy jsem chtěla být k něčemu…
Československo, 17. listopad 1989. Země v srdci Evropy se vrací ke svým demokratickým kořenům, hlásí se opět k odkazu T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Doba politického zvratu je však až příliš hektická, brzy se ukazuje, že není jednoduché zvládnout náhle nabytý pocit svobody, nová ekonomická a právní pravidla. Objevili se lidé sice snaživí, ale nezkušení. Objevili se i vypočítaví podvodníci. V těchto dobách bylo třeba lidí s vysokým morálním kreditem, aby česká „sametová revoluce“ měla šanci.
„Budete-li jednou tam u vás jen bohatí, ale bez morálky a kultury, bude vám to nanic,“ slova našeho krajana z Ameriky, malíře Kamila Kubíka, se stále více potvrzují. V onom listopadu vstupuje do politiky i úspěšná lékařka Jaroslava Moserová. „Byla jsem do ní prostě vtažena. Bylo třeba mnohé napravit, odstranit rezidua starého režimu. Omyly odpouštím každému. Neodpouštím ale, když někdo žije ve vědomé lži, protože mu přináší prospěch.“
Věda, kumšt i sport. A všude se dařilo. Jak se to vše začalo dávat na hromádku?
V roce 1947 mi bylo sedmnáct a přede mnou rozhodnutí co dál. Zda splnit sen mojí babičky, která chtěla mít v rodině alespoň jednoho hudebního virtuosa. Maminka nenápadně dohlížela na to, abych si nepletla Moneta s Manetem, po pár tónech bezpečně poznala, který Beethovenův koncert hrají... Byla mým velkým životním vzorem, byla vzdělaná a krásná. Často jsme se sestrou slýchaly: „Holky, nejste špatná ani jedna, ale ta vaše maminka, ta tedy je!“ Či jsem měla třeba jít ve stopách dědečka, generálního ředitele Zemské banky? Americká společnost AFS za války organizovala lidi, kteří chtěli pomoci v boji proti nepříteli. Zbyly nějaké fondy, a tak se rozhodli udělat něco, co by neštěstím spíše předcházelo. Vzniklo tak po válce jedno z prvních středoškolských stipendií a já v Americe odmaturovala a dokonce vyhrála posléze stipendium na Art Studium League v New Yorku, kde jsem vystudovala výtvarné umění. Zde mě zastihl i komunistický převrat v únoru 1948. V Americe jsem měla všechny dveře otevřené, ale došla jsem k závěru, že bych nedokázala žít s představou natrvalo zavřených dveří domova...
Ovšem místo malířské palety jste třicet let oblékala bílý plášť...
Chápala jsem to tehdy tak, že se vracím do země, která upadla do neštěstí a já chtěla být k něčemu užitečná. Došla jsem k názoru, že bych byla jen průměrná výtvarnice. Měla jsem tu válečnou zkušenost, že ať je politická situace sebehorší, tak doktor je vždy potřeba. Nechtěla jsem zároveň zcela odhodit své výtvarné nadání, a tak jsem se rozhodla pro plastickou chirurgii. Neměla jsem to jako začínající chirurg snadné. Tatínek byl vysoce postavený právník a to byl v těch letech skoro „zločin“. Byl dokonce rok v komunistickém kriminálu. Já se tak dostala jako lékařka trochu z donucení do hornického města Duchcova na severu Čech, ale vzpomínám na ten čas velmi ráda. Získala jsem tam značné zkušenosti, jako jedna z mála žen jsem dokonce fárala pod zem ke zraněným havířům. Až po pěti letech mě přijali do Prahy, protože slavný profesor Burian potřeboval ilustrace pro svůj atlas plastické chirurgie. Pro začátek mi poskytli místo na oddělení popálenin. Tato práce mě ale zaujala natolik, že jsem s tímto oborem spojila dalších třicet let svého života. Především jako vědecká pracovnice.
Popáleniny. To je i každodenní styk s velkou bolestí...
Ano, na tom sále se stále setkáváte s velkým utrpením. Musíte mít v sobě obranný mechanismus, umět se utíkat k něčemu jinému. Ale nebyla jsem cynikem, nebyla jsem já ani ostatní pracovníci na oddělení popálenin nikdy dostatečně otrlá. Vždy jsem to silně prožívala, když mi v bolestech umírali i velmi mladí lidé, děti. Krásnou satisfakcí pak jsou vzpomínky na pacienty, které jsme dokázali vrátit do normálního života. Pacient, na kterého nezapomene nikdo z nás, kdo tehdy v roce 1969 na oddělení popálenin pracoval, má jméno Jan Palach. Shořel, aby otřásl naším svědomím, abychom nepodléhali malomyslnosti, abychom se nevzdávali a hlavně nezaprodávali.
Jak exaktní chirurg může vůbec vstoupit do světa politických kompromisů?
Neuvažovala jsem o tom tak tehdy. Mě to spíše do politiky vneslo. Chtěla jsem již z fakulty odejít. Česká plastická chirurgie a zvláště oddělení popálenin měla už za minulého režimu světovou prestiž, ale v těch osmdesátých letech byla přesto i v tomto kolektivu politicky dusná atmosféra. Chtěla bych podotknout, že od lůžka pacienta bych neodešla, ale tehdy jsem působila jako čistě vědecká pracovnice. Z politických důvodů jsem nesměla třeba učit, tak jsem pracovala na odborných publikacích. Opustit pracoviště jsem chtěla v lednu 1990, ale přišel 17. listopad a já se dala k dispozici studentům a jejich revoluci.. Neměla jsem vůbec žádné politické ambice, jen chtěla pomoci tomu zvratu. Říkala jsem tehdy, že politické strany na pracoviště nepatří, ty jsou tam využívány pro osobní ambice. Nechala jsem proto dění ve Vinohradské nemocnici být a začala politicky pracovat v místě bydliště. Zda jsem ambiciózní? Ano i ne. Tehdy jsem byla spíše holka k ruce, sloužila studentům, dělala řidiče, rozvážela léky... Politické kompromisy? Snad jsem je nedělala ani jako senátorka. Říkávali vždy o mně, a mysleli to pejorativně, že jsem diplomat. Že se mi daří předcházet sporům, nalít olej na rozbouřené vody... Nikdo mě ale nikdy nedonutí říkat něco proti mému přesvědčení. Nedokázala bych z toho důvodu asi respektovat stranickou kázeň.
Psávám o starém Hollywoodu, závidím tak tu poválečnou Ameriku...
Ono je to složité, o tehdejším Hollywoodu jistě mohu někdy vyprávět, ráda jsem tam tehdy chodila do kina, ale nebyla to jen samá krása, a rozhodně není nyní. Kandidovala jsem na úřad prezidentky České republiky, mnohé problémy bych asi zdědila po Václavu Havlovi. Ta hamižnost, hrabivost, touha po moci zaplňuje stále tolik prostoru, že na vyšší hodnoty, které činí život lepším, zbývá málo místa. Peníze nejsou podstatné pro spokojený život, jsou důležité teprve v okamžiku, kdy lidé upadnou do skutečné chudoby. Bojím se, že takových lidí je víc, než jsme očekávali. Jedna z věcí, která mě bolí, jsou media, v nich ta amerikanizace je obrovská. Považuji za hrozně nebezpečné nejen to, že je v jejich filmech a seriálech mnoho násilí a krve, ale především, že se toho násilí a ničení hodnot dopouští často kladný hrdina. Byť ve jménu spravedlnosti. A především jako pracovnici organizace UNESCO mi vadí, že se tato „kultura“ vyváží do rozvojových zemí a oni tam naši civilizaci podle toho poznávají, házejí Evropu a Ameriku do jednoho pytle. A jakou pak mají představu podle této pokleslé zábavy o nás Evropanech? Všichni muži jsou násilníci, ženy prostitutky. Všichni lžou a podvádějí... A pak si kladou pochopitelnou otázku – proč máme přijímat tento model západní civilizace, když je tak zlá a dekadentní. Jak to může dopadnout? Buďto i je tato civilizace pohltí, nebo námi začnou pohrdat a nenávidět nás. Přitom to s námi, Evropany, není tak zlé, i když problémy i naší české společnosti jsou nemalé. Byla jsem nedávno na besedě v domově důchodců. Hovořilo se o špatných mezilidských vztazích, kritizoval pokleslý televizní pořad Kotel. A přitom se všichni na něj pravidelně dívají...
Na pracovním stole máte portrét Olgy Havlové...
Budu si vždy vážit toho, že mi důvěřovala, a to i poté, kdy ji potkalo kdejaké nečekané zklamání. Olga Havlová byla statečná jako málokdo, protože větší statečnost musí prokazovat ti, kteří čekají doma, než ti, kteří jsou v bitvě či zajetí. Ve svém postavení „první dámy“ se nezměnila ani za mák, zachovala si moudrost, pokoru a nezištnost. Ostatně po této roli nijak neprahla, cítila se lépe ve svetru a džínách než v dámské eleganci. Nejlépe jsme si popovídaly u kávy v kuchyni. Dodnes věřím, že neskutečné davy těch, kteří se přišli poklonit její rakvi, tiše demonstrovaly nejen za výjimečného člověka Olgu Havlovou, ale za to, čeho byla symbolem, za slušnost a dobrou vůli.
Na běžkách rád jezdím také, ale australské klokany jen tiše závidím...
Od roku 1989 jsem se dostala na lyže jen na jedno odpoledne a to v Austrálii. Tam jsem jako česká velvyslankyně jinak veškerý volný čas věnovala naším krajanům. V Austrálii byla naše krajanská pospolitost snad nejlepší, protože do těchto končin nikdo neutíkal za lepším bydlem, nebyli tam ekonomičtí emigranti, ti lidé tam utíkali skutečně před něčím. Být emigrantem je vždy problematický úděl. Člověk si pak musí celý život dokazovat, že ta volba byla nejlepším řešením. Náš vztah k emigrantům, dokonce i na úřadech, se začíná zlepšovat a já je lituji. Oni za sebou spálili mosty, zařídili si nový život, a nyní se dostávají do schizofrenní situace, kdy řeší otázku, zda přeci jenom neudělat tu další osobní revoluci ve svém životě a vrátit se domů…Stýská se mi po Austrálii, po její přírodě. Doufám, že se tam ještě podívám.
Poslední šance
Přeložila jsem kromě jiných několik desítek knížek Dicka Francise z dostihového prostředí. Moje příhody s koňmi jsou však spíše úsměvné historky. Začala jsem vlastně jako překladatelka odborné literatury v dobách, kdy jsme s manželem každý měsíc vysypávali kapsy, abychom našli peníze na živobytí a na benzin pro našeho malého renaulta. Zatoužila jsem po krásné literatuře a někdy v roce 1972 se mi dostal do ruky k překladu první román Dicka Francise. Ta moje první šance se jmenovala Poslední šance (Odds Against). Začala tím nejen dlouhá série mých překladů tohoto autora, ale i přátelství s Mary a Dickem Francisovými. Hrdina těch románů musí být vždy statečný, nekompromisní, čestný, protivit si lež a faleš, hájit poctivost a spravedlnost. Mít smysl pro humor, ale hlavně pro fair play. V tom se všichni ti hrdinové podobají jeden druhému, v tom všem se podobají Dickovi. A já si ráda namlouvám, že se ty knížky právě proto čtenářům tolik líbí.
Osobnost české politiky, medicíny a kultury Jaroslava Moserová už dlouho není mezi námi. Ovšem ušla řádný kus dramatické životní cesty, až po okraj naplněný různorodými aktivitami, vždy věrna svému tvrzení – aby byla k něčemu. Kdysi, když zjistila, že kovář nedovede vyrobit nohy k nábytku tak, jak by si představovala, vykovala si je sama. Tímto způsobem řešila všechny problémové situace. Vlastnost, kterou ji věnovaly sudičky, ale spíše výchova dobrého rodinného zázemí. „Člověk se nesmí přestat hlásit k ušlechtilým věcem. Minulo čtyřicet let a my jsme se přestali hlásit ke kdečemu, zapomněli jsme na kdeco a děti jsme vychovávali jinak než nás naše babičky...“ Rád na chvíle s paní Jaroslavou vzpomínám a domnívám se, že i po svém odchodu do jiných světů má nám stále co říci.
Autor: Jiří Vlastník
Snímky: Autor a archív Jaroslavy Moserové
Další rozhovory ze seriálu U kávy a sauvignonu si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery
Všechny rozhovory, které na webu Putování za uměním vyšly, najdete zde