Publicista a spisovatel Jiří Vlastník se setkal při svých literárních cestách s mnoha pozoruhodnými osobnostmi, a to nejenom ze světa kultury. U některých z nich čistě pracovní zájem přerostl do vztahu, který by se dal nazvat přátelstvím. V tom případě se rozhovory stáčejí na jinou úroveň, káva, sklenka vína či koňaku dostávají tak říkajíc „jiný buket“. Tyto osobnosti toho mnoho prožily a hodně toho znají – autor proto rád nechá ochutnat i čtenáře webu Putování za uměním. Dnes v rozhovoru s s divadelníkem, publicistou a interpretem Mirkem Kováříkem.
Český divadelník, kulturní publicista a redaktor, herec, moderátor a vysokoškolský pedagog Mirek Kovářík oslavil letos 15. srpna neuvěřitelných třiaosmdesát let svého života. Litvínovské Docela malé divadlo, pražská Viola, festival Porta, klubová pódia. Klubový pořad Zelené peří, pomáhající začínajícím básníkům, který na pár let převzal i Český rozhlas. Kainar. Orten, Zábrana, Diviš, Zahradníček a samozřejmě Václav Hrabě. Ale také Ginsberg či Ferlingetti. To je nakupená hromádka hesel, spojená s touto osobností. Ať už byl organizátorem akcí, moderátorem či nezaměnitelným interpretem děl výše uvedených básníků.
Posílen pivem a četbou klasiků prolézám opuštěností starých zpustlých zahrad... zní mi dodnes v uších. Ano, vnímal jsem Miroslava Kováříka především jako osobitého interpreta Václava Hraběte a dalších básníků, které jsme vzývali v letech šedesátých, kdy se ještě téměř masově holdovalo poezii.
Ale napadlo mě – kromě recitace jste básně i psal? A jak jste se vlastně k recitaci, která je snad Vaší profesí či posláním dostal?
Ano verše jsem i psal, bez aktivního básnického spolupodílnictví by totiž interpret poezie mohl leccos podcenit nebo také nedocenit – a to je můj případ! V padesátých letech jsem si pro sebe a pár přátel vydával na psacím stroji naklepané samizdaty svých básnických sbírek, už jejich názvy o lecčems vypovídají: Ovoce noční, Venuše cizí paní, Člověk jako já - desítky veršů nasbíraných od gymnaziálních let přes vojenské dvouletí na Moravě a Slovensku až k prvním rokům kantořiny v Litvínově. Dnešním pohledem bych je charakterizoval jako lyrické vivisekce bolavé duše u vědomí, že je musím ukrýt i do maskovacího pseudonymu a svěřit je k četbě jen těm nejbližším z nejbližších. Když jsem jim je čítával, nikdy mne nenapadlo, že bych s nimi šel na trh veřejnosti. K recitaci, tedy disciplíně zvané umělecký přednes (obě označení nemám rád a dávám přednost termínu interpretace) jsem se uchýlil až na vojně. Z vyškovské posádky jsem dorazil do Brna na recitační soutěž vybaven básněmi Ivana Blatného z Melancholických procházek a jedním Whitmanem. Byl to dost kuriózní vstup na toto pole; Ivana Blatného, o jehož emigraci jsem neměl v roce 1956 potuchy, mne rozmluvil nějaký „informovanější“ politruk, Whitmana, z něhož úžasný výbor připravili pro nakladatelství Naše vojsko Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek, mně právě z tohoto důvodu zakázat nemohli, a tak se stalo, že jsem byl oceněn za přednes „humanisticky procítěných textů“ a postoupil do dalšího kola. Přišly však maďarské události, armádní pohotovost, ze soutěže sešlo a já zanedlouho poté opustil i kasárenské angažmá. To všechno se stalo v roce, kdy začal vycházet generační literární časopis, objevila se revue Světova literatura, všude najednou bylo tolik básní, které jsem zatoužil nejen přečíst, ale i rozdat hlasem... A tím to začalo!
Lawrence Ferlinghetti svého času psal o tom, že Startuji ze San Franciska. Cesty byly vůbec tématem doby. Vás jedna z nich přivedla do Železniční země. Jaká to byla krajina, jak jste se tam dostal?
Mostecko se stalo mým osudem na patnáct let nejvypjatějších a svým způsobem také nejkrásnějších roků života. Po vojně, na tak zvanou umístěnku, ocitl jsem se jako kantor v Litvínově, městě, jehož jsem dnes čestným občanem. To jsem ovšem tenkrát nemohl ani zdaleka tušit, co mne tam všechno čeká. Jako člověk nasáklý pražským kulturním životem, hledal jsem po večerech nějaké podobné uplatnění – ochotnický spolek Jitřenka mne uspokojil jenom na krátko, ale v místní hudební škole mne posléze potkalo něco, co se mi stalo na dlouhé desetiletí životním středobodem: čerstvě založené divadlo hudby a poezie, skromná replika legendárního pražského Divadla hudby, nicméně s týmž posláním: šířit reprodukovanou hudbu z tenkrát čerstvě lisovaných elpíček a přidávat k tomu i básně které s muzikou souznívají. Pořady se daly z Prahy půjčovat a posléze podle nich vyrábět vlastní, ale ani to mně nestačilo. Po několika letech jsem převezl komorní scénu v hudebce na tehdejší divadelní „druhý břeh“ pod novou hlavičkou. Docela malé divadlo, opojen lákavými inspiracemi pražských malých scén – Semaforu, Zábradlí, Paravánu, Rokoka... Tak vzniklo v Litvínově jeviště, kde jsem za sedm let stihl inscenovat přes dvacet premiér! A jaká to byla autorská řada! Od Whitmana přes Lorcu a beatniky po české trojhvězdí Orten-Diviš-Zábrana, pak ovšem Václav Hrabě, přesně rok po jeho odchodu naše Rekviem za básníka a s ním nástup hrabětovské poetiky do tehdejšího literárního kontextu.
Další jména? Jiří Kolář, Ivan Blatný, Ivan Slavík a vrcholem naší krátké historie bylo na jaře 1968 uvedené Zahradníčkovo Znamení moci. Pár repríz před a pár po okupaci, naposledy uvedené těsně před normalizačním propadlištěm do bezčasí dalších dvaceti let. Vím přesně, kdy a kde to bylo: 30. dubna 1969 v Českých Budějovicích... Když jsme skončili, přišel za námi lidovecký poslanec a poprosil mne, abych mu básníkův text půjčil, že si opíše některé verše, aby je mohl zítra na prvomájové demonstraci ve Strakonicích říci z tribuny, kde bude hlavním řečníkem... Taková to byla doba! Kdo mohl tušit, že se dalšího veřejného provedení této velebásně dočkáme až za jedenadvacet let - v únoru 1990: předpremiéra v Olomouci v Divadle hudby pro básníkovu rodinu a některé jeho spoluvězně z Mírova a Leopoldova. V Praze pak v divadle V Řeznické obnovená premiéra přesně 25. února 1990 – výročním dnu mučednické smrti čihošťského faráře Josefa Toufara, jemuž jsme celý večer věnovali jako blíženci Zahradníčkova osudu... Toufarovo jméno, tenkrát ještě neznámé, je v básni nepřímo připomenuto: ...jen kříž se pohne, kříž číhošťský, a jen pár lidí to zahlédne... Dojetí po vyřčení těchto veršů vyklenulo nad námi tenkrát jakousi svatozář velebného ticha – na to nejde zapomenout do konce života!
Docela malé divadlo jsem nepoznal, ovšem zažil Violu let šedesátých, krále majálesu Allena Ginsberga. Nepochybuji o tom, že se rád u těchto témat zastavíte. A mnozí rádi zavzpomínají, jako já při Vaší nedávné interpretaci Hraběte a Zahradníčka v klubu Ryba naruby..
Šedesátá léta byla z dnešního zorného úhlu předpolím našeho návratu do Evropy, toho, čeho jsme se dočkali i formálně až na prahu tohoto tisíciletí. Ale už tenkrát se dalo celkem slušně orientovat na literární mapě světa – americká beatnická vlna byla nejviditelnější a mně osobně nejbližší – kdypak bych si pomyslel, že mně v Praze podá ruku Ferlinghetti, když doříkám jeho verše na třídenním nezapomenutelném čtecím non-stop maratonu v kostele U Salvatora na Staré Městě a že budu prvního máje 1990 stát vedle Allena Ginsberga na pódiu před Špalíčkem na Můstku a tlumočit v českém překladu jeho text starý pouhých pár hodin – Návrat Krále Majálesu...
Ta šedesátá leta – byl to jen takový piknik, po němž když se snědly špekáčky a vypilo pivo nic nezbylo, snad jen krásné vzpomínky? Nebo přinesly do poezie trvalou nadčasovou kvalitu, která trvá a stále někoho oslovuje?
Co spojuje básníky mého „životního repertoáru“, Ortena, Ginsberga, Hraběte, Kainara, Diviše, Blatného, Whitmana, Máchu, Holana a ještě několika dalších, abych je takto na přeskáčku lovil z vod paměti? Především jejich odvaha vidět svět nově a neochvějně podávat o tom vlastní svědectví, často i za cenu – jak jsem už řekl u Zahradníčka – rizika osobní svobody. Vyvolat vlastní poezií životní posun k neuvěřitelným novým teritoriím, která jako by čekala na své objevení – to je případ Kainara a jeho básnické produkce posledních let života. Ale vlastně stejně tak i Ortena v Elegiích, devíti loučeních u vědomí blížící se peripetie jeho nepřestajně sledovaného „děje bolesti“. Odvahu detabuizovat smlčované nebo umlčované – Whitman a beatnici, u nás po této cestě měl už dosti vyšlápnuto Václav Hrabě, leccos stačil demaskovat a pojmenovat a i když tak předčasně odešel, působí dnes jeho dílo jako kompaktní celek portrétující duchovní podobu oněch neobyčejných let...
Měl jsem to štěstí – a vlastně dosud pořád mám, vystupovat jsem nepřestal – potkávat básnické světy, které mě dokázaly naplnit slovy, jejichž potřebu poznat je a přijmout, považuji za největší dar, jehož se mi dostalo... Být s nimi, být v nich, předávat je dál jako nikdy nekončící štafetu... Občas mě někdo osloví a sdělí, že ode mne tu štafetu přijal a nese ji dá... Co víc si člověk s osmdesátkou za zády může přát...
Recitujete díla jen několika básníků, Ortena, asi Holana, jistě Hraběte... Jak jste si tuto partu vybral? A hlavně onen specifický způsob, jakým ty verše předkládáte publiku?
Básně musí člověk objevit na vlastní pěst, to za něj nikdo udělat nemůže. Do mne – a mám jich v paměti tak na čtyři až pět hodin!!! - buď jako by postupně napršely, nebo se vynořily odněkud, kde to bylo často nejméně pravděpodobné; ano, byly i takové, které jsem hledal, básníci, po kterých jsem se pídil, a tušil, že v nich naleznu něco, co mne osloví, ale většinou, když jsem je prošel, neodehrál se onen zázrak uhranutí jedním jejich textem a já jim jen přitakal, nic víc... Nebo – a to je horší – cítíte, že jsou to právě ony, ale že na ně nemáte právo a kdybyste je začal vkládat do paměti, brzy by z ní zase odvanuly...
Pro mne je tento stav stále platný s básněmi českého surrealisty Zbyňka Havlíčka, odešel roku 1969, za svého života nevydal jedinou sbírku, a přece bude patřit k výsostným autorům minulého století, bohužel jeho život předčasně skončila leukemie, nedožil ani padesátky. Ne že bych se mu vyhýbal ve svých pořadech, ale stále nejsem schopen říkat jeho verše zpaměti tak, aby mne nezrazovalo vnitřní dojetí z básníkova osudu... Číst je mohu, to ano, ale to je rutinní úkon, který člověk zvládá po tolika letech v branži bez nejmenšího problému... Jenomže stát proti publiku a být v té chvíli ne nějaký přednašeč, leč básník sám, to je, oč tu běží. Zjevit vnitřní úděl, který legitimuje předat takový text ne v nějakém zpětném zastoupení, ale jako by v oné chvíli, kdy text sděluji, existoval důvod, proč báseň vznikla. To je to, čemu říkám interpretace „in státu nascendi“, ve stavu zrodu!
Povídalo by se ještě dlouho, protože by bylo o čem. Ovšem dovědět se mnohem více můžeme z právě vydané objemné publikace nakladatelství Galén - Mirek Kovářík: Život... a poezie...? Mně nyní zbývá jen popřát hodně zdraví.
Autor: Jiří Vlastník
Snímky Jiřího Vlastníka
Další rozhovory ze seriálu U kávy a sauvignonu si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery
Všechny rozhovory, které na webu Putování za uměním vyšly, najdete zde