Jiří Vodička patří k mladé generaci sólistů, kteří chtějí zkusit v hudbě všechno – sólovou koncertní dráhu, práci v orchestru i účast v audiovizuální show. A všechno na té nejvyšší profesionální úrovni. Musím přiznat, že první setkání s jeho virtuozitou většinou znamená, že vám spadne čelist a při druhém vám padá ještě víc. Prakticky není skladba, kterou by na housle s přehledem nezahrál. Čtvrtým rokem působí na postu koncertního mistra České filharmonie, hraje v duu s Martinem Kasíkem, donedávna byl členem Smetanova tria. Učí na Pražské konzervatoři a Ostravské univerzitě, v jednatřiceti má na svém kontě první sólové album u Supraphonu a doma tři děti. Hraje i žije rychle...
Jaká byla právě ukončená sezona s Českou filharmonií? Jaký je Semjon Byčkov jako šéf? Je v orchestru oblíbený?
Náš nový šéf hodně vyžaduje, je velmi precizní, profesionální, přísný, nic neponechává jen tak na náhodě. Je i dost kritický a pevný v tom, co chce od orchestru. Má jasnou zvukovou představu, která se občas může lišit od toho, na co jsme zvyklí. Třeba u skladatelů Antonína Dvořáka a jeho symfonií nebo u Mé vlasti Bedřicha Smetany objevuje věci, nad kterými se mnozí jiní dirigenti tolik nepozastaví a on v nich hledá hudební hloubku nebo vyšší smysl. Třeba volí i jiná tempa, má jiný náhled na frázování, které tady bylo po dlouhá léta s Jiřím Bělohlávkem. Na jedné straně je to občas určité narušení tradice, ale na druhé straně se vyčistí interpretační nánosy či zlozvyky, které se za léta utvořily.
Semjon Byčkov nám naslouchá na zkouškách a často se i podvolí našim „nápadům“ či přáním. Myslím, že je pro něj také velmi důležitá zpětná vazba od orchestru. Symfonický orchestr je živý organismus a vždycky nějakou dobu trvá, než se sžije se svým novým šéfdirigentem. Máme za sebou intenzívní první sezonu, která přinesla spoustu úspěchů, nádherných koncertů, ale také řadu výzev, které je potřeba překonat a vykomunikovat. Je to všechno běh na delší trať a já se těším na další sezonu a na další skvělé koncerty.
Takže Česká filharmonie už není pro dirigenty tím obávaným rebelujícím tělesem?
Jestli se tím „rebelujícím“ tělesem myslí doba nejistoty pro všechny hráče České filharmonie z důvodů nefungujícího managementu, tak to se dávno změnilo s příchodem Jiřího Bělohlávka a celého nového managerského týmu České filharmonie v čele s Davidem Marečkem. Dalo by se říct, že do orchestru přišel nový vítr. Na druhé straně si ponecháváme to, co bylo pro filharmonii typické: měla vždy svůj specifický, měkký a originální zvuk. Dnes můžu říct, že za mého působení ve filharmonii většina dirigentů komentovala náš zvuk s nadšením.
Jaké jsou Vaše vzpomínky na poslední sezony s Jiřím Bělohlávkem?
Jiřího Bělohlávka jsem znal ze společných sólových koncertů už mnoho let zpět, ale když jsem vyhrál konkurz na koncertního mistra, bylo to najednou jiné. Měl požadavky, říkal mi, jak mám co hrát a diskutoval se mnou o hudbě. Byl na zkouškách velmi soustředěný a žil stoprocentně hudbou. Dokázal se také ale zasmát a uvolnit atmosféru při zkouškách. Jednou se mi povedlo, nechtěně, nechat zapnuté zvonění na mobilu a zrovna, když jsem hrál nějaké sólo v Janáčkovi, tak mi zazvonil. Zastavil a řekl mi: „Vem si to... volá ti asi Janáček.“
Jeho nemoc se postupem času na síle projevovala, ale i přesto byl oddán hudbě. Sám říkal, že by bez hudby nemohl žít. Časem jsme se velice sblížili a trávili spolu čas na turné a diskutovali o hudbě, houslích, orchestru i životě. On byl také ten, kdo se velmi aktivně zasadil o to, abych měl kvalitnější nástroj. Věděl, že pro sóla v orchestru potřebuji lepší housle. Hledal jsem je přes rok a půl. Nakonec jedny takové zakoupil sám a zapůjčil mi je. Na tento úžasný nástroj hraji pořád a často na pana Bělohlávka skrze ně vzpomínám. On je slyšel jako první a zároveň jsem na ně hrál i poslední koncert, který dirigoval...
Na který nástroj tedy hrajete?
Joseph Gagliano 1774. Jiří Bělohlávek je několikrát slyšel a byl z nich unesen. Jednou, když selhaly všechny možnosti se sponzory, si ke mně po zkoušce sedl a řekl mi, že je to tak výjimečný nástroj, že ho koupí sám. Takže na ty housle hraji díky němu. Pokaždé, když je beru do rukou, je to jako pokračování našeho přátelství.
Letos poprvé se „uděloval Bělohlávek“. Vy jste byl v porotě. O jakou cenu se jedná?
Ten podnět vzešel od manželky pana dirigenta Anny Fejérové a Nadace Jiřího Bělohlávka, kterou spravuje. Je to cena určená pro mladé talentované umělce do třiceti let a bude se udílet každoročně. Letos při jejím prvním udílení ji dostala hornistka České filharmonie Kateřina Javůrková, osobnost známá a žádaná doma i ve světě. Jako členka České filharmonie hrávala i pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.
Čím si Vás Česká filharmonie získala, proč sólista s rozjetou koncertní kariérou chce usednout do orchestru?
Klišé, že je neslučitelné hrát v orchestru a současně být i sólovým hráčem, rozbil Josef Špaček, který do filharmonie nastoupil jako první. A protože jsme kolegové a známe se od dětství, věděl jsem od něho, jaké to je a že se to dá zvládnout. Od Josefa také později přišla nabídka, abych se přihlásil na konkurz. Není snadné skloubit sólovou kariéru s orchestrem, ale má to své výhody. Člověk zažívá zvuk symfonického orchestru úplně jinak, hlouběji, intenzivněji, poznáte daného skladatele v jeho asi nejlepším obraze. Díky tomu pak dokážu lépe pracovat s komorním dílem a pracovat s ním sám nebo v komorní hudbě, recitálech či sólových koncertech.
Jak vypadá přijetí nového člena do České filharmonie? Máte nějaké uvítací rituály?
(Smích) Ale ano, většinou, když třeba koncertní mistr zahraje na zkoušce své první sólo, tak mu orchestr zatleská, zaťuká smyčci nebo zahuláká. A pak když dostane definitivu, pozve své kolegy na párty, na pivo... Je to strašně fajn.
Autorka: Svatava Barančicová
Zdroj: operaplus.cz
Další rozhovory z hudebního světa najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery