V prestižní londýnské Tate Gallery je možné do středy 15. května 2019 vidět černobílé snímky fotografky Markéty Luskačové. Odešla z normalizačního Československa do Velké Británie, kde se dokázala se svými snímky prosadit. Výstava je podpořena Českým centrem a je součástí festivalu Czech 100, který probíhal do 9. prosince 2018. V jeho rámci uspořádalo centrum společně s dalšími partnery dvacet projekcí, výstav a představení po celém Londýně.
Expozice je složena z několika obrazových kapitol. Některé snímky pocházejí ze Slovenska, další jsou ze severovýchodní Anglie a také z ulic Londýna. Díky tomu je patrný autorčin tvůrčí vývoj, posun jejího vizuálního vidění i rukopisu.
Na slovenském venkově šedesátých a začátku sedmdesátých let minulého století zajímaly Markétu Luskačovou především náboženské rituály. Zemití lidé s tvářemi jako vytesanými ze skály, trpělivě nesoucí kříže s figurou Krista v přízračné a zamžené krajině, to jsou hlavní témata, která se v jejich pracích především objevují.
Žena sedící před kostelem během mše s dítětem v náručí vypadá jako madona z gotického obrazu. Stařeny v černých plachetkách s bledými vrásčitými tvářemi připomínají scenérie z barokních šerosvitných olejů, kráčející černý kůň po louce zase díla symbolistů.
Britské fotografie už mají realističtější kompozice. Momentky z pláží u moře v severovýchodní Anglii dýchají syrovým chladem, který čiší ze zpěněných vln. Lidé v primitivních bungalovech, děti v kapucích a utíkající mládež před zpěněným příbojem vyjadřují respekt před mocným živlem.
Pouliční muzikanti na Spitalfields, jejichž život Markéta Luskačová mapovala od sedmdesátých do devadesátých let 20. století, měli vždy, aspoň podle momentek, těžký život. Aby si vydělali na živobytí, museli každodenně stát nebo sedět na rušných ulicích v zimě i vedru mezi spěchajícími lidmi.
Muž jménem Edward s vizáží dekadentního šlechtice drží na bleším trhu v ruce velké hodiny. Jako by chtěl naznačit, že čas neúprosně plyne, a co bylo včera, dnes už neplatí.
Dnes by totiž bylo velmi obtížné takovým způsobem zaznamenávat skutečnost. I když má v současnosti téměř každý fotoaparát v mobilním telefonu, jsou lidé obecně na spontánní pouliční fotografování velmi citliví.
Autor: Jan Šída
Zdroj: Právo
Další recenze fotografických výstav u nás i v zahraničí najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery