Publicista a spisovatel Jiří Vlastník se setkal při svých literárních cestách s mnoha pozoruhodnými osobnostmi, a to nejenom ze světa kultury. U některých z nich čistě pracovní zájem přerostl do vztahu, který by se dal nazvat přátelstvím. V tom případě se rozhovory stáčejí na jinou úroveň, káva, sklenka vína či koňaku dostávají tak říkajíc „jiný buket“. Tyto osobnosti toho mnoho prožily a hodně toho znají – autor proto rád nechá ochutnat i čtenáře webu Putování za uměním. Dnes s někdejší televizní hlasatelkou a moderátorkou Olgou Čuříkovou.
Říkává se tomu asociace. Když vzpomínám, nyní už jen s nostalgií, na Olgu Čuříkovou, vybaví se mi název představení, kterému jeho autorka, Dagmar Sedláčková, dala konečný název Jako létavice. Hráli jsme je v Lyře Pragensis, týkalo se herce, který také jako meteor prolétl, zazářil a brzy zmizel, legendárního herce Gérarda Philipa. Potkával jsem se s paní Olgou v prostorách této specifické divadelní scény, kde bývala pravou rukou jejího ředitele, Milana Friedla. Ovšem mnoho jsme toho spolu tehdy nenapovídali, až jsem se nakonec po letech rozhodl navštívit ji doma na pražském Veleslavíně. Pro mne byla do té doby paní Olga především půvabnou moderátorkou kdysi velice populární televizní Vlaštovky, pamětníci jistě rádi vzpomenou a snad i zaslzí. Tam na Veleslavíně jsem poznal pozoruhodnou, příjemnou ženu, která také naším světem prolétla, mnoha lidem udělala mnohou radost, snad je škoda, že jen okolnosti nedaly jí více zazářit, protože Olga Čuříková by si to plně zasloužila.
Vaše maminka prý krásně zpívala, vodila Vás do divadla, takže odpověď na otázku, jakou cestou se v životě vydáte, byla nasnadě. Co potom stálo na začátku?
Psal se rok 1948 a v červnu jsem dělala zkoušky do Dismanova souboru. Přijali mě, ale ještě mě nemohli vzít na letní tábor, který pravidelně pořádali. Tak jsem přišla až v září do zkušebny. Vedl to tam již Jiří Horčička, Dismanův odchovanec. Já už tedy Miloslava Dismana jako vedoucího souboru nezažila, ale, protože jsem asi byla trochu šikovná a dost mě obsazovali do rozhlasových her, setkávala jsem se s ním jako s režisérem. A právě v té době, po únoru 1948, se soubor rozdělil. Ti mladí členové, nadšení komunisté – Pavel Kohout, Jiří Horčička, Karel Kyncl – nabídli Dismanovi, ať si ponechá ty mladší děti a oni že si vezmou na starost odrostlejší mládež. A začali to transformovat z recitačního souboru do pěveckého sboru, časem přidali i tanec. Vznikl z toho Soubor Julia Fučíka. Působila tam už tehdy Alenka Vránová, můj idol, kdy jsem si říkala: Kdybych tak mohla jednou jít v jejích šlépějích! To už natáčela svoji slavnou Pyšnou princeznu a rozcházela se s Pavlem Kohoutem. V souboru byla ovšem další šikovná děvčata, krásné mladé herečky, které však později nějak zapadly. Mě to zpívání ovšem moc nebavilo, ale být členem tak slavného souboru mělo své výhody. Nemusela jsem už být členkou Svazu mládeže. Po maturitě mě okamžitě přijali do rozhlasu – do armádního vysílání, kde tehdy působili třeba Karel Kyncl, Vítek Holubec a básník Karel Šiktanc. A nemusela jsem být, a taky nikdy nebyla, členkou strany. Byl rok 1952 a já žila naplno. Rozhlasem, literaturou, hltala jsem poezii. A vůbec neměla potuchy, co se v politických procesech dělo za hrůzy. Věřili jsme opravdu, že - Zítra se bude tančit všude. To jsme byli se souborem na festivalu mládeže, kde se tento film natáčel. A hlavně Pavel tam kolem toho hopsal. I my ostatní jsme byli takoví mladí, nadšení. V naší generaci tehdy přežíval určitý sentiment – prožili jsme konec války. Mě bylo čtrnáct, když vypuklo pražské povstání, a já s radostí vítala sovětské vojáky. Byla jsem nadšená dobou, posedlá souborem. Můj bratr, později úspěšný kameraman, byl o osm let starší, a to už byla jiná generace. Vzpomínám, jak jsme doma jednou obědvali a on na mě procedil přes ten stůl: Ty bolševiku! Já, i když jsem ho milovala, jsem zkoprněla a hodila po něm talíř. Za mnoho let jsme se této epizodě často nasmáli. Já jsem padesátými lety prošla jak nůž máslem – nikdy jsem si nezadala a doplatila jsem až na rok 1968. To už jsem ale byla vědomá a věděla jsem, co mám dělat a co ne.
Kohout, Horčička, Kyncl – legendární osobnosti, které vás, jak říkáte, výrazně ovlivnily. Chybí mi tam jedno jméno – Milan Friedl...
Milana bych popsala jako prvorepublikového elegána. Do toho mu ovšem vcházely různé ty východní filosofie, antika. Mimochodem – právě Milan Friedl byl jedním z prvních lidí, který se mne, jak bych to řekla, poloprofesionálně dotkl. Já už jako patnáctiletá holka byla v onom Dismanově rozhlasovém souboru a už tehdy, jako studentka gymnázia, jsem byla poměrně dost často obsazovaná do různých rolí. A tam jsme se jednou při nějakém natáčení potkali s MIlanem Friedlem. Já samozřejmě vůbec nevěděla, o koho jde. Ačkoliv byl jen o dva roky starší, byl už profík, absolvent DAMU, kde byl spolužákem mojí kamarádky Jiřiny Jiráskové. A on mě v rámci toho natáčení tu a tam opravoval. Dikci, jak mám dejchat a podobně – byl prostě už na daleko vyšší úrovni. Dával mi tyto praktické rady a z toho mezi námi vzniklo jakési kamarádství, které pak přetrvávalo až do mého působení v Divadle hudby.
Navštívil jsem toto divadlo, jako tehdy ještě venkovan, jen asi třikrát – a byl jsem oslněn...
Divadlo hudby vzniklo už v roce 1949 – exkluzivní prostředí, které navrhovali špičkoví architekti, na tu dobu vynikající zvuková aparatura, dokonalá reprodukce, především z gramofonových desek. A až v roce 1967 založil Milan Friedl Lyru Pragensis, sdružení přátel poezie, výtvarného umění a hudby. Lyra tehdy neměla stálou scénu, což byl Friedlův záměr. Chtěl, aby se tyto produkce krásného slova a hudby odehrávaly vždy v úměrných historicko-uměleckých prostorách. Začínali tehdy v kostele Svatého Martina ve zdi. A pak se pokračovalo na dalších krásných místech – on je vždy dokázal najít.
Když jsem tedy jako gymnazistka vstoupila v roce 1949 poprvé do právě založeného Divadla hudby, ještě vonícího novotou, okamžitě jsem propadla jeho kouzlu. Intuicí mladého člověka jsem pochopila, že tu vzniklo něco zcela ojedinělého, kde se moderními prostředky, dokonalou reprodukcí zvuku, škálou barevných světel, působí dokonale na vnímavého posluchače, diváka. Ač obdivovatelka dramatického umění (nevynechala jsem tehdy žádné pražské divadelní představení), okamžitě jsem toto divadlo zasadila mezi své nejoblíbenější. Vždyť právě tady jsem se naučila poslouchat. A to nejen hudbu, ale i umělecké slovo. Poezie mi do té doby byla zprostředkována pouze rozhlasem. A tady jsem při nedělních matiné slyšela svou milovanou poezii v interpretaci svých neméně milovaných hereckých miláčků. Kromě toho v době, kdy jsem se rozhodovala pro své budoucí povolání, jsem trošku se závistí pokukovala po svém tehdejším vzoru, Dáše Sedláčkové, jediné stálé herečce této specifické scény, s tajným přáním – to bych také chtěla dělat. Ale osud mě zavedl někam jinam, mým stálým působištěm se stal rozhlas a poté i televize. Nicméně láska k Divadlu hudby zůstala.
A nevím už přesně, kdy to bylo a kdo to zařídil, ale jednoho dne v polovině padesátých let jsem tedy na jevišti tohoto divadla stanula i já a na dlouhá leta se stala vedle své jiné práce jeho stálou spolupracovnicí. Netušila jsem, jak klikaté budou cestičky mého života, ale po letech působení v Lyře Pragensis jsem se stala dokonce dramaturgyní Divadla hudby, které se též jako zařízení Supraphonu spojilo vcelku zákonitě s Lyrou v jeden celek. A tak od roku 1983 se prostory, kam jsem v mládí vstupovala po špičkách s pokorou a úctou jako divák a později poctěna úlohou interpreta, staly mým stálým pracovištěm. I dnes ráda usedám do přítmí divadelního sálu, ale mé pocity jsou poněkud jiné než tehdy, před čtyřiceti lety. Nejsem už okouzleným divákem, ale člověkem, na něhož padá odpovědnost za to, co se na jevišti děje.
Nepamětníci sotva mohou pochopit, jaká to byla tehdy krása, když se rozsvítila namodralá obrazovka ještě nedokonalého televizoru, považovaného stále ještě za zázrak, a na ní se objevil některý z oblíbených pořadů, sledovaných či doslova milovaných milióny diváků. Patřila mezi ně i Pionýrská vlaštovka...
Pionýrská vlaštovka vznikla na konci padesátých let a vymyslel ji Jindřich Fajrajzl. Já jsem tam ještě nebyla, sotva jsem tušila, že nějaká televize existuje, doma jsme tento přístroj ani neměli. Ti průkopníci, kteří začali v televizi působit, se rekrutovali z řad rozhlasových pracovníků. A ti si také vymysleli, že by se mělo udělat Vysílání pro děti a mládež. Vzpomínám, že kromě Jindřicha Fajrajzla stála u jeho zrodu i herečka Eva Očenášová, která však brzy odešla, a tak, protože mě znali z rozhlasu, oslovili mě. A to jsou ty klikaté cestičky, to jsou ty životní náhody! Eva ty pořady pro mladé uváděla s Milanem Friedlem, a tak jsem to s ním zpočátku dělala i já. V té době tedy přišel Jindřich Fajrajzl, který tomu všemu velel, s nápadem udělat Vlaštovku. Mně bylo tehdy nějakých osmadvacet, on byl ještě mladší, a přesto měl všude veliký respekt. Vlaštovka se vysílala v sobotu od osmnácti hodin. V pondělí jsme pak měli porady, kde Fajrajzl pravidelně vystupoval a rozhodně si nebral žádné servítky. On byl úžasnou, námi všemi obdivovanou osobností. Vzpomínám si na výrok Karla Weinlicha, který se i mně tehdy dvořil: No jo, jistě, mně si dala košem a máš oči jen pro Jindřicha! A já jsem si přitom s Jindřichem Fajrajzlem nanejvýš podala ruku. Měla jsem ho totiž především za velmi přísného šéfa. A za skutečně vynikajícího publicistu.
Témata Vlaštovky vám byla politicky nadiktována, či jste si scénář mohli vymyslet sami?
Ne, jeho autorem byl Jindřich s týmem několika mladých a velmi šikovných lidí. Nebylo to politicky ovlivňováno. Vlaštovka se brzo stala pojmem, byla krom toho vysílána v ideálním čase v sobotu večer, v době, kdy soboty byly ještě pracovní. Jmenovalo se to sice vysílání pro děti a mládež, ale dívali se na to rádi i dospělí. Byla to zásluha toho redakčního týmu, který se do scénáře snažil dostat mnoho zajímavého, zvláště pak v období uvolnění v polovině let šedesátých. Vzpomínám si třeba, že jsme dělali rozhovory s našimi letci, kteří bojovali na západní frontě a ještě v té době byli tvrdě pronásledováni. Samozřejmě kromě různých dětských soutěží a podobně.
Přišla doba, kdy se mnohým řeklo – dnes naposled...
Televize bylo moje hlavní působiště až do roku 1969, kdy mě z ní vyrazili. Důvod? Já jsem byla jednou z těch největších aktivistek v srpnových událostech. Hned od jednadvacátého srpna jsem působila na jednom z detašovaných televizních pracovišť ve společnosti Vladimíra Škutiny, spisovatele Vráti Blažka a dalších. Takže „voni“ nás měli všechny pohromadě v merku.
Vratislav Blažek byl ale dlouho dosti levicový...
Vysílali jsme tehdy z nějakého výzkumného ústavu na Pankráci a Vráťa Blažek mě tam denně vozil. On se té sovětské okupace hrozně zalekl a ani ne po týdnu emigroval. Naše vysílání sovětská ambasáda pečlivě zaznamenávala, což jsme netušili, a tak brzy - Škutina byl u výslechu, já byla u výslechu. Dali nás dohromady díky Škutinově zápisníku, který našli a ve kterém si Vladimír poznamenal: Tak jsem oslovil Olinku Čuříkovou, kterou dobře znám a na kterou je spoleh´. Dostala jsem se tak do péče estébáků, kteří měli vše velice dobře zmapované, ovšem nemohu říci, že by mě nějak zvlášť tejrali. I když jsem si tam své užila. Rok nato, v šedesátém devátém, jsem dokonce ještě vysílala Vlaštovku, ale bylo to v září, kdy mi sdělili: Dnes naposled... Celou dibu jsme dříve vysílali Vlaštovku živě, není to nikde zachycené a já jsem ji tak vlastně nikdy neviděla. Až po tom šestaosmdesátém se vše točilo týden před vysíláním na záznam, který pochopitelně prošel cenzurou. Tak jsme to točili týden před vlastním vysíláním. Po tom, co mi zakázali Vlaštovku, mi ještě dovolili dělat v televizi s Eduardem Hrubešem soutěž Pokus pro dva. Nemám z toho pořadu ale žádnou fotku a vlastně si z něj mnoho nepamatuji. I když to asi nebyla špatná soutěž, jako dramaturg ji řídil Vladimír Dvořák. On byl vynikající a přísný. Vždy jsem se ho dost bála. Myslím, že svým způsobem není nikdo, kdo by ho nahradil a v jeho práci pokračoval.
Televize skončila, Lyra Pragensis zůstala...
Práci v Lyře mi po mém nedobrovolném odchodu z televize nabídl Milan Friedl. A pracovala zde až do důchodu i když jsem zůstala v pracovním kontaktu s Milanem i poté. Na to dlouhé období po vyhození z televize po mé působení v Lyře Pragensis a Divadle hudby ohromně ráda vzpomínám. Což je ve zvláštním rozporu. Celou tu dobu jsem si říkala: Vždyť já byla v té televizi a teď mám pocit, že stále žiju v jakémsi provizoriu. A najednou uběhly desítky let a byla to vlastně nejdelší pracovní éra mého života. A svým způsobem velmi šťastná. Protože my jsme se tam dostali dohromady, jak jsem to nazvala – byli jsme smeteni na smetiště, kam bolševik nedohlédl. A smetiště – to je hnojná půda, na níž může mnoho dobrého vyrůst. Všichni jsme tam byli na jedné lodi, ať třeba herci z Divadla za branou či paní sekretářka. Byla to společnost napříč politickým spektrem vedená Milanem Friedlem. Který byl v organizování Lyry geniální, i když jsme mu to tehdy někdy měli za zlé. Říkalo se – on jde k faráři, ten ho vyhodí oknem, tak se vydá dveřmi na ÚV KSČ, aby dosáhl svého, to znamená, aby zajistil fungování Lyry.
Mezi vedením Lyry jeden čas propukla obliba východních, především indických filosofických směrů s čímž souviselo i stravování. Milan Friedl se tak stal těžkým vegetariánem. Před ním nebylo možné si vzít ani kolečko salámu. A šlo to u něj do takových důsledků, že nejedl ani vejce natvrdo. A uzurpoval tak i své ženy. Vyprávělo se mezi námi, proč se rozvedl se svou první ženou Helenou, která pak žila ve Švédsku – prý proto, že ji načapal ve špajzu, jak tam ukusuje salám. Byl to opravdu z mnoha hledisek člověk mimořádný...
Oblouk života začal pionýry a končí u seniorů...
Když jsem televizi opustila definitivně, byl mou spásou rozhlas, kde jsem dostala najednou vynikající nabídky. Já jsem tam dříve působila jen jako spíkr. Nyní jsem dělala přenosy z divadel a podobně. Byla jsem tak v devadesátých letech v takovém velkém tahu, a když jsem si začala myslet, že už to končí, přišla nabídka jít dělat do televize Barvy života. Psal se rok 2000, mně táhlo na sedmdesátku, Kamila Moučková byla ještě o čtyři roky starší, ale zvládaly jsme to. I když ta technologie výroby takových pořadů je jiná, než tomu bylo dříve. Vše je příliš hektické, celý štáb se musí snažit o to, aby to rychle odsejpalo. Musím říci, že jsem měla štěstí či co, ale dařilo se mi. Když jsem přišla do studia, tak kameramani si pochvalovali: Jé, dnes tu je Olinka, to půjdeme brzy domů! Což znamenalo, že jsem nebreptala a nemuselo se nahrávání příliš zastavovat, vracet.
Ve Vašem životě ovšem figurovala další, Vám blízká, slavná jména...
S Jiřím Pleskotem jsme se seznámili kolem roku 1960 při nějakém televizním dabingu. Vedle mě seděl nějaký pán, který mi nic neříkal, oba jsme koukali na televizní obrazovku. A protože jsem druhý den dělala Vlaštovku, měla jsem jak ve škole pod lavicí scénář a občas do něj nahlížela. A ten pán povídá: Slečno, co to čtete? Já na to: Víte, já dělám v televizi, tak se připravuju. A druhý den mě pozval na rande do kavárny Demínka, což tehdy býval dost prestižní podnik. Já tam přijdu, on už tam byl a vedle něj seděla nějaká ženská. A ta ženská byla Jiřina Jirásková. V té době ještě nebyla slavná, skoro nikdo ji neznal. Ale já chodila často do Vinohradského divadla, viděla Jiřinu v Deníku Anny Frankové - a byla jsem úplně u vytržení. Stejně jako teď, když proti mně seděla v kavárně. A já nechápala, proč tam je, proč se naše rande odehrává ve třech. On si jí tam prostě pozval, jestli mě schválí nebo neschválí. A Jiřina Jirásková: Jo tuhle já znám, zahlídla jsem ji v dabingu. Tak to jó, tu ti schvaluju! Tak takto začala naše známost. A naše přátelství. Jiřina, která kdysi s Pleskotem dva roky žila, neměla v té době žádnou pevnou známost. Až později do toho vstoupil Zdeněk Podskalský a vzájemně jsme se propojili jako čtveřice – bylo to nejkrásnější období našeho života. Zdeněk nás také přemluvil, abychom si koupili chalupu v té jeho rodné jihočeské vesnici. Ještě ji mám, ale už tam moc nejezdím – z mnohých přátel tam zbyly jen hroby, už je to všechno jinak.
Kdysi dávno chtěla jste být herečkou, ale DAMU jste vzdala kvůli trémě. Život šel jinou cestou – nezamrzí to?
Myslím, že ne. Měla jsem štěstí na zajímavé pracovní úkoly, krásné lidi, se kterými jsem se díky tomu seznámila. V podstatě jsem za ten můj nedostatek, za tu trému, vděčná. Když jsem kvůli ní navštívila kdysi psychiatra, řekl mi: Jste vlastně šťastný člověk, že jste tak citlivá. Snad tedy opravdu jsem tím šťastným člověkem, dovedu vnímat všechny barvy a proměny života. Vždy jsem chtěla být něčím takovým, jako je plnokrevník – vzrušený, chvějící se, čekající na chvíli, kdy se dostane na dostihovou dráhu. A pak už jen cválá bez zábran s jedinou touhou – dosáhnout v nejlepším čase svého cíle. Bohužel – nejsem tím koněm, jsem vlastně jen obyčejná, přecitlivělá ženská.
Co ještě dodat? Paní Olga Čuříková se narodila 30. prosince roku 1932, sedmnáctého března 2016 nás, bohužel, navždy opustila...
Autor: Jiří Vlastník
Snímky: Autor a archív Olgy Čuříkové
Další rozhovory ze seriálu U kávy a sauvignonu si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery
Všechny rozhovory, které na webu Putování za uměním vyšly, najdete zde