Stalo se to za oceánem jistou tradicí. Zvolený výtvarník vytvoří nové vánoční pohlednice, a to na zakázku samotného vládce Bílého domu. Kdysi byl po dva roky autorem těchto specifických a prestižních artefaktů impresionistický malíř Kamil Kubík. Bylo vydáno přes 180 000 výtisků jeho pohlednic.
Stalo se i to, že jsme byli s tímto výjimečným krajanem, Čechoameričanem (ovšem toto označení hrubě neměl rád), velmi blízkými přáteli a on pak oprávněně mohl pokládat za dobré přátele několik amerických prezidentů a dalších významných osobností z různých končin světa.
„Víte Jiří, člověk se musí dožít devadesáti šesti let – potom teprve o životě něco trochu ví,“ říkával mi Kamil Kubík. Nevím vlastně, jak právě k tomuto číslu došel. Vzhledem k tomu, že kromě vzdělání výtvarného absolvoval i studia filosofie, předpokládám, že to byl nějaký z jeho pradávných řeckých kolegů, myslitelů, kdo mu tuto ideu vnukl. Nicméně se tohoto kýženého věku nedožil. Impresionistický malíř měst a květin Kamil Kubík se narodil v Olomouci, 9. února 1930, zemřel, když ho postihla mrtvice, 3. srpna 2011 v New Yorku. Z Československa odešel po roce 1948.
„Nemusel jsem, Praha byla krásná, všude se tančilo, vedlo se mi docela dobře, ale vadilo mi, jak se mnohým lidem ubližovalo,“ vysvětloval svůj, a to dosti dramatický, útěk do světa. Studoval, maloval a naplno žil v Sydney, Londýně, Německu, San Francisku, Paříži až počátkem šedesátých let minulého stolatí se stala jeho bydlištěm čtvrť New Bergen v New Yorku. Nakonec uvažoval, že se „na stará kolena“ vrátí do země, kterou velice miloval, ukazoval mi dokonce byt ve vinohradském domě, který chtěl koupit. Volali jsme mu s mojí dcerou do newyorské nemocnice, ale už bylo pozdě, už to bylo špatné, zdraví tak úžasně vitálního chlapíka se překlánělo na tu zlou stranu.
Tak toto byl náš krajan!
Vrátit se nestihnul, ale snad to tak i mělo být. Kamil Kubík New York miloval, jaksi k němu patřil, byl dokonce jednou vyhlášen Newyorčanem roku. Vzpomínám na rok 1999, kdy jsme spolu projížděli ulicemi Manhattanu. Ukazoval mi místa, kde stávaly ještě před pár lety prostitutky i ulice a zákoutí, kam se nedoporučovalo večer chodit. To vše bylo minulostí díky aktivitě tehdejšího starosty New Yorku Rudolpha Giulianiho, jehož přátelství si Kamil velice považoval. Těch významných přátel měl ovšem více. A jeho obrazy měst, květin i významných událostí se dostaly do sbírek prezidenta Geralda Forda, monackého knížete Rainiera, manželky prezidenta Lyndona Jonhsona, zmíněného starosty Giulianiho, Helen Huntové a dalších celebrit Hollywoodu, guvernérů, miliardářů. Když kdysi pobýval v Praze, odskočil si do Londýna malovat oslavy narozenin královny...
Ale nejvíce si cenil přátelství bývalého prezidenta George Bushe staršího a jeho ženy Barbary. Pobýval jsem před vánoci 1999 u Kubíků v jejich domě na pobřeží Hudsonu s výhledem na Manhattan. Paní Barbara několikrát telefonovala – nešlo o státnické problémy, ale radila se s paní Kubíkovou, co podají svým manželům na štědrovečerní stůl... Vztah Kamila Kubíka a rodiny Bushů je ovšem na jiné, rozsáhlé povídání. Snad jen bych mohl dodat, že byl se svou milou ženou Joannou několikrát hostem Bílého domu, kde rozhodně nesedávali někde v koutku.
Maloval pro Donalda Trumpa
Mezi blízké přátele Kamila Kubíka patřil ale i Donald Trump, tehdy úspěšný realitní magnát, nyní tedy prezident Spojených států. „Pane Jiří, nevadilo by vám, že se dnes cestou zastavíme u Donalda Trumpa? Dluží mi nějaké dolary za obraz,“ požádal mě Kamil o laskavost. A tak jsme vyrazili k Trumpovu tmavému skleněnému mrakodrapu. Jak jsem snad dobře pochopil, ty peníze měly nakonec skončit v nadaci pro newyorské bezdomovce. Donalda Trumpa poznal Kamil někdy v osmdesátých letech minulého století. Měl tehdy několik let svou galerii na Madison Avenue a Trump ho sám vyhledal, aby pro něho namaloval obraz jeho nového mrakodrapu. Tato impozantní budova je na dohled z Central Parku a k celé věci se váže jedna pozoruhodná událost. Kamil Kubík Donalda Trumpa upozornil na kluziště v parku, které je už delší dobu mimo provoz. Ten zařídil jeho rychlou opravu a kluziště se pak objevilo na obraze spolu s magnátovou nemovitostí. Ještě je třeba dodat, že bylo pořízeno na tisíc kopií tohoto obrazu, které byly rozdávány účastníkům slavnostního otevření sportoviště. Skála nad oním kluzištěm bylo nepochybně stálým oblíbeným místem pro Kamilův malířský stojan (stejně jako rád maloval z nábřeží Hradčany) a vzpomínám na ni rád, byť nyní se značnou melancholií, i já. Stával jsem tam tehdy vedle Kamila v onom předvánočním čase, u jeho právě vznikajících pastelů se zastavovali předvánočně příjemní Newyorčané, dole na kluzišti se proháněli bruslaři za zpěvu Elvise, Sinatry, Dino Martina... Byly to krásné chvíle.
Znal jsem Kamila Kubíka především jako malíře a svébytného filosofa. Ovšem šíře jeho zájmů a zřejmě i schopností byla rozsáhlejší. Donald Trump vlastnil asi třináct bloků na West Side s výhledem na Hudson. Nebyl prý ovšem spokojen s architektem, který plán jejich výstavby navrhoval. Požádal o pomoc právě Kamila, ten pořídil příslušný návrh, Trumpovi se kresba zalíbila a prestižní skupina architektů podle ní celý projekt zpracovala. O této události vím jen z doslechu, ale sám Kamil se mi svěřil s tím, že uvažuje, že se přihlásí do konkurzu na návrh architektonického řešení místa po nebohých newyorských „dvojčatech“. Nevím už, zda tak skutečně udělal, tento odstavec bych rád zakončil vzpomínkou na jeho poslední návštěvu Prahy. Vybídl mě, abych ho doprovázel vlakem do Brna, kde chtěl malovat a navštívit známé s tím, že mi potřebuje nutně něco sdělit. Celou cestu mi pak vyprávěl a maloval (a já ho v duchu proklínal), jak by podle něj měla vypadat sedadla v letadle, aby se cestovalo pohodlněji... On si pak šel za svými brněnskými záležitostmi a já cestoval zpátky. Právě to byl přítel Kamil – člověk stále nadšený lidmi, životem s permanentní touhou ho změnit k lepšímu.
Snad bude dobře, Kamile
Nejsem si zcela jist, na rozdíl od té záplavy vševědoucích, užvaněných politologů, jakým je a bude Donald Trump prezidentem. Ono řídit zemi, která má o krapet víc obyvatel než ta naše osada v české kotlině není asi snadné a jednoznačné. Jak píše J. F. Kennedy, tuším v knize Profily odvahy, americký prezident musí mít jednu, dvě základní ideje, kterým obětuje proti svému přesvědčení mnohé jiné, aby jako úlitbu vlivným získal jejich podporu, bez které nic nedokáže. Osobně se domnívám, že kdyby se mu podařilo na nějaké slušné bázi urovnat vztahy mezi supervelmocemi, bylo by to dost. Je mi moc líto, že se můj dobrý přítel Kamil Kubík nedožil, asi by měl radost. Též i kvůli tomu, že byl velkým stoupencem Miloše Zemana. Při předminulých volbách nechal v Americe vyšít na černou bundu americkou a českou vlajku, kterou jsem měl předat Miloši Zemanovi „aby aspoň trochu pomohl,“ jak mi napsal v připojeném dopise k balíku. Balík ovšem přišel pozdě, vyhrál Václav Klaus, tak bundu nosím já. Domnívám se, že by měl radost i z vítězství Donalda Trumpa, i když zvláště v posledních letech Kamilova života mimořádně gradovalo jeho sociální, dá se říci silně levicové cítění. Ale v každém případě jsem z plné duše přesvědčen, že by další vánoční americké pohlednice Bílého domu maloval opět, abych to tedy napsal tak, jak by se to příteli líbilo – český malíř s americkým pasem, Kamil Kubík. Měli jsme spolu mnoho plánů. Chtěl mi posílat na audiokazetách přes oceán své úvahy, které bych literárně zpracoval. Zůstalo jen torzo, nicméně dost sentencí třeba o zdravé stravě, malířství, józe, politice... Rád se k nim opět vrátím, dnes jsem si jen předvánočně melancholicky zavzpomínal nejen na jeho prezidentské pohlednice. Jako epilog něco málo z jeho úvah:
„Miluji naši nádhernou zem, i když mi tu nadávají, že jsem Čechoameričan. Já byl ale vždy Čechoslovák s americkým pasem. Víte, člověk nepotřebuje mnoho peněz, aby měnil svět k lepšímu. Vláda je jak palec u nohy. Když „nebolí“, je dobrá, to ani nevíte, že ji máte. Když je špatná, zbohatnou zlí a budou utlačovat ty pod nimi. Kristus a Sokrates se narodili do špatných společenských systémů, proto i přes své nesporné lidské hodnoty byli odsouzeni k bídě a smrti.“
„Já nemám moc rád abstraktní malíře, předvádění zrůdností. Říkávám, že je to rutina bez vědomostí. Společnost musí dbát o krásu, kulturu a pak teprve o ekonomiku. Budete-li jednou tam u vás jen bohatí, ale bez morálky a kultury, bude vám to nanic. Kultura je úžasně důležitá. Rasa nic neznamená, náboženství nic neznamená, všecko je kultura. Já bych neměl vůbec malovat, já bych měl jen psát.“
„Pamatuji, jak jsem se loučil s tátou. Chápal můj odchod, řekl mi jen jedno – nemusíš zbohatnout, to není tak důležité. Jen nám, Čechům a Moravákům, neudělej ostudu. Táta byl legionář a dávno nežije. Snad se za mě moc nestydí.“
Chtěl bych dodat, že jsme si na našeho krajana vzpomněli dokonce i u nás doma. V roce 2002 mu byla udělena v galerii Miro na Strahově Cena Evropské unie umění. Ale o tom a dalších chvílích s malířem Kamilem Kubíkem snad někdy příště.
Text a snímky: Jiří Vlastník
Další reportáže o výtvarném umění u nás i v zahraničí najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery