Všechno to začalo tak, jak už někdy pohádky začínají... Nad kolébkou, ve které vrnělo miminko, holčička Petruška, se sešly tři sudičky. Jedna novorozeňátku přinesla do vínku nadání hudební, druhá potom literární a ta třetí... no ovšem, výtvarné. Ale dohodnout se neuměly, každá chtěla, aby ten její dar do života byl nejpřednějším. Ustoupit nechtěla ani jedna. Došlo to tak daleko, že ač to bylo uprostřed horkého léta, nevydržel to pan Podzim, který nekonečné dohadování rázně zastavil. Takže si miminko odneslo do života hned tři lásky, hudbu, literaturu a umění výtvarné...
Teď několik roků přeskočíme a přesuneme se do dnů současných. Z miminka je půvabná žena s očima jak dvě hluboké tůně a nadání, kterého se jí v kolébce dostalo, plně využívá a naplno si užívá. Petra A. Vychytilová je hudebnicí, básnířkou, spisovatelkou i výtvarnicí. Současně je také lektorkou hudební a výtvarné výchovy i tvůrčího psaní. A rozhovor s ní je čirým potěšením...
Začneme panem Podzimem, který rozvášněné sudičky uklidnil. Jaký vztah máte k podzimu a kdo to je pan Podzim?
Ono to všechno vlastně začalo trošku jinak. V kolébce nevrněla Petruška, ale Alexandra. Původně mě rodiče pojmenovali po panu doktorovi, který se o moji maminku staral. Ani nevím, jestli o tom pan doktor Alexandr Vituško, který bydlel nedaleko mých prarodičů, věděl. Babička ale moje jméno všelijak komolila, mamince se to nelíbilo a po několika dnech poslala tatínka na matriku jméno změnit. Často ale mluvila o tom, že to neměla dělat, tak jsem už v dospělosti na její přání vyrazila na matriku já a nechala si své původní jméno zase zapsat. Jako druhé jméno. Používám tedy obě, je to tak jednodušší než úplná změna křestního jména.
Ale zpátky k Vaší otázce. Podzim je moje nejoblíbenější roční období. Působí na mě až magicky. Nejen barvy podzimu, ale i mlha, která dokáže obestřít den tajemstvím. Ráda se procházím venku za sychravého počasí, přemýšlím a těším se pak domů na šálek čaje nebo kávy se šlehačkou. Líbí se mi pozdní rozednívání a časné stmívání. Nejlépe se mi v podzimní atmosféře tvoří. Pan Podzim je tedy proto jednou z ústředních postav mého pohádkového světa. Nese v sobě trochu od každého z mých mužských vzorů. V postavě pana Podzima se snoubí povahy mého dědečka Jana, jeho bratra Emanuela a mého tatínka Jana.
Ještě jednou se vrátím k sudičkám... Které z do kolébky věnovaných nadání je Vám nejbližší, které máte nejraději. Od sudičky hudební (zpíváte, hrajete na několik hudebních nástrojů, skládáte hudbu), sudičky literární (texty tvoříte jak slovem vázaným v básních a básničkách, tak pohádky či další žánry, hlavně pro děti) nebo té výtvarné (kreslíte, malujete, ilustrujete...)?
T
o není snadná otázka. Jsou dny, kdy mě pořád něco napadá. Texty, slovní hříčky, jednoduché popěvky, ale nechce se mi kreslit. Někdy se mě téma drží několik dní a promění se v písničku, jindy se u mně zabydlí na delší čas a je z toho celá knížka. Slovo je pro mě nejvýraznějším prostředkem sebevyjádření a komunikace s publikem. Společné mají ale všechny mé texty to, že vždy probudí moji potřebu vizuálního vyjádření. Vznikají obrázky nebo figurky z různých materiálů – háčkované nebo třeba vymodelované z papírmašé. Potom většinou následuje práce se zvukem. Nejen hra s melodií, ale i ťukání, tleskání, využití Orffových nástrojů, zapojení pohybu. O skládání hudby bych úplně nehovořila, od toho jsou tu povolanější. Spíš sem tam nějaká jednoduchá melodie se vyklube na svět. Ale to není tak moje zásluha, nesou si ji s sebou už slůvka, která se formují do písničky. Líbí se mi vzájemná provázanost všech těchto uměleckých disciplín. Nejraději s publikem komunikuji komplexně – zvukem, slovem, obrazem, pohybem.
Pan Podzim, jak jste řekla, je jednou z hlavních postav Vašich dětských knih. Ve světě, který jste vytvořila, se prolíná pohádka a fantazie s naším světem reálným. Do tohoto Vašeho světa nahlédneme někdy později. Dnes bych se rád vydal za Vašimi opičáčky.
Kluci opičí, práce na nich a hry s nimi jsou pro mě čirou radostí. Prvním veršem, oním základním kamenem leporela, je prostá věta Ti kluci opičí si rádi zacvičí. Napadla mě během hudebně-pohybového kurzu pro děti, který vedu už dvanáct let. Než jsem se dostala domů, byla z jedné věty dvousloková básnička. Ta na sebe ale rychle začala nabalovat další a další pokračování. Své texty často používám při práci s dětmi ve výtvarných i hudebních kurzech. O kluky opičí si děti často říkaly a ptaly se, jak to s nimi bude dál. Co mě od minulé hodiny napadlo. Samy děti se aktivně zapojovaly do vyhledávání nových rýmů, do hry s češtinou. Právě na hře s českým jazykem jsou všechny mé texty postavené.
Po knihách Nastydlá strašidla, Proč bydlíš v rybníku, zelený vodniku? a strašidlovské audioknize vydáváte novinku Ti kluci opičí... Tak, jak je u Vás zvykem, složila jste básničky, nakreslila obrázky, napsala hudbu a všechno hezky zabalila do velkoformátového leporela. I když jste napsala Opičáčky slovem vázaným, jsou vtipní, veselí, roztomilí, hraví, rytmičtí, rozezpívaní, prostě nevázaní... Tak nám je, prosím, představte.
U kluků opičích jsem měla od začátku jasno, že z nich jednou bude leporelo. Leporelo je totiž úžasně zábavnou hračkou. Lze s ním pracovat výrazně rozmanitějším způsobem než s klasickou knížkou. Děti při hře s leporelem spolupracují, dokážou se díky rytmizování a pohybu dostat rychleji do děje a zůstat v něm mnohem delší dobu než při pouhém poslechu. Mají možnost vidět hodně obrázků naráz, procházejí nejen příběhem, ale celou scenérií.
Ve Vaší poezii, především pro děti, hraje převelice důležitou úlohu rytmus, který už při prvním přečtení čtenáři evokuje písničku... Stejně je tomu i u leporela Ti kluci opičí. Jak jste Opičáčky tvořila? Obrázky na básničku nebo opačně?
Jak už jsem se zmínila dříve, vždycky moji tvorbu otevírá slovo. Slovo je klíčem. Odemyká vstup k písničce, pohádce, ilustraci i figurce.
Zajímavý je i velký formát leporela. Byl to záměr, nebo vše nějak vyplynulo v průběhu tvorby?
Byl to záměr. Velký formát je nezbytný nejen proto, abychom si mohli s kluky opičími a dětmi společně hrát přímo v malovaném pralese, překračovat liány, házet si kokosovými ořechy a podobně. Součástí leporela je i notový zápis písničky upravený pro zobcovou flétnu a doplněný o doprovodné akordy. Je tedy třeba, aby se dětem pohodlně četl.
Kam všude děti za lidoopy pozvete?
Určitě se podíváme do jejich domoviny. Za orangutany do Indonésie, s gorilou a šimpanzem se proběhneme po Africe. Možná se společně necháme ostříhat. Vlastně ne, vždyť kluci opičí nechodí k holiči. Ale na zahradníky bychom si zahrát mohli. Když klukům opičím semínko vyklíčí, třeba se nějaká rostlinka v květináči zazelená i dětem a pak se o ni pěkně postarají.
O vtipu a hravosti Vaší tvorby jsme už hovořili. Takoví jsou i Opičáčci, přece jenom mám dojem, že se v druhém plánu skrývá i jistý pedagogický a poučný záměr...
Jen tak lehounce a nenápadně. Ráda bych děti inspirovala k zájmu o naši mateřštinu. Kluci opičí mají čtenáře bavit, podněcovat ke hře, ale také rozvíjet jejich slovní zásobu, cit pro rytmus, schopnost vidět kouzlo a rozmanitost světa kolem nás. Záměrem je rovněž inspirovat ke hře s knihou, slovem a rytmem rodiče, prarodiče a paní učitelky ve školkách, na prvním stupni základních škol i v základních uměleckých školách.
Co chystáte po Klucích opičích?
Kluky opičí tak docela neopouštím. Projedeme se sem tam světem za zvířetem. Navštívíme Austrálii, Afriku, Grónsko, zjistíme, že na poušti zmrzlina se rozpouští, brejlovec každému doporučí ty nejslušivější brýle, zjistíme, co mají na práci žáby a žabáci a proč leze zebra na žebřík. Aktuálně pracuji na souboru písniček o zvířátkách. I lidoopi se ve zpěvníku samozřejmě objeví, bez nich by nebyl kompletní. V tuto chvíli jsou hotové všechny texty, které mají rozšířit slovní zásobu a zároveň posloužit jako logopedická pomůcka. Dokončená je asi polovina ilustrací. 
Obrázky jsou malované akvarelem většinou na velké formáty (A2 i větší). Některé písničky ještě nemají svůj notový zápis. Zároveň se zpěvníkem vzniká další leporelo, tentokrát budou v hlavní roli tlustokožci. Sloni, hroši, nosorožci. Na své ilustrace čeká i pohádkový Polštář v pyžamu, pokračování Strašidel a Vodníka. To všechno je vzájemně propletené jako několik klubíček, všechno mě nesmírně těší a věřím, že brzy potěší děti i dospěláky s dětskou duší. Čtenáře i ještě nečtenáře, zpěváčky a malé i větší hudebníky.
Autor: Ivan Černý
Snímky: i-passage a archív Petry A. Vychytilové
Další rozhovory o knihách a audioknihách u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku Antikvariátu U Skleněné kašny