Poutavý a napínavý román Oblíbenec smrti sepsaný podle vzpomínek Čechoslováka, španělského interbrigadisty, z pera autora Ivana Černého vydalo těsně před vánočními svátky nakladatelství Grada. Přitáhne mladší i starší čtenáře – a vzdá poctu mnohým bezejmenným, prvním bojovníkům-vojákům proti fašismu.
Citujme z předmluvy, kterou tuto na našem trhu naprosto jedinečnou knihu uvedl reportér a spisovatel Stanislav Motl. Sám odborník na historii a válečnou literaturu faktu, autor mnoha rozhlasových a televizních dokumentů, neváhal přirovnat hrdinu románu Oblíbenec smrti Václava Petříka k Robertu Jordanovi z Hemingwayova veledíla Komu zvoní hrana: „Románový Robert Jordan, stejně jako románový Václav Petřík, jsou symboly všech těchto statečných lidí, kteří v čase Velkého stmívání pochopili závažnost situace, a proto do Španělska šli. Oba prožívají své velké lásky. Oba bojují za Španělsko, přitom ale vědí, že bojují vlastně i za své země. Bojují bez velkých slov, bez patosu. Bojují, protože to považují za svoji povinnost.“
Španělské válce z let 1936 až 1939, tedy boji revolučních a demokratických sil proti pučistickému režimu generála Franca, jehož podporovali němečtí a italští fašisté, věnoval Stanislav Motl mnoho svých cest, z kterých vznikl jeho román literatury faktu a stejnojmenný televizní dokument – Peklo pod španělským nebem. Věnuje se, stejně jako román Oblíbenec smrti, v Česku téměř zapomenutému boji. Přestože se ho účastnily na dva tisíce československých interbrigadistů-dobrovolníků a na čtyři sta z nich v něm zahynulo. Celkem padlo v této válce nazývané „občanská“ na pět tisíc interbrigadistů z desítek zemí světa.
Na okolnosti vzniku románu a mnohé další jsme se zeptali autora samotného...
Jak jste se setkal s příběhem a osudy hrdiny svého románu, Václava Petříka – šlo o smyšlenou postavu nebo tento interbrigadista skutečně prošel ohněm španělské války?
Ohromná náhoda, jak to s náměty spisovatelskými a novinářskými bývá. V pražském kině Na hradbách seděl koncem sedmdesátých let minulého století nedaleko ode mne starší pán. Poznamenal při objednání piva, že interbrigadistovi tady ani zadarmo nenalejí – poznámka, která mne nejen zaujala, ale kterou jsem měl vzápětí pochopit. V románu na ni i čtenáři najdou odpověď. Solidarita španělského obyvatelstva a jejich vděčnost zahraničním dobrovolníkům, kteří za ně přišli do Španělska bojovat a ztráceli své životy, byla tehdy obrovská. Tu rundu jsem tehdy v kině platil já, a tak začalo naše setkávání s Václavem Petříkem. Jeho jméno jsem si nevymyslel, nebylo třeba, hodilo se k postavě mého hrdiny.
Bylo obtížné, jako to bývá, od pamětníka bojů vyzískat detaily, ale děj románu více méně sleduje osu příběhu, který mi vyprávěl. Boje byly kruté, jak vzpomínal, obrana proti obrovské přesile nepřítele téměř beznadějná. Vše se skutečně událo, léčení v nemocnici po zranění z bojů v brigádě Klementa Gottwalda u Sagunta, jeho dílna na opravu zbraní, kterou vedl s německým kamarádem z bojů, i jeho láska ke krásné frontové aktivistce či příjezd sovětské lodi s dodávkou zbraní nebo následný ústup a přechod hor do Francie.
Při našem rozhovoru jste se zmínil, že Vám ale nestačily vzpomínky, spoustu faktů jste si musel nastudovat k dokreslení tehdejších událostí, včetně popisů krajiny a podobně…
To už je záležitost samotné tvorby. V rámci autenticity jsem musel projít tehdejší dostupné články a literaturu, nastudovat souvislosti a ověřovat si Petříkovo vyprávění. Skutečnost občas předčila i mé představy o tehdejších hrůzách, zbytečnost a nevyrovnanost bojů, předem jasná prohra, i vzhledem k vyhlášené politice nevměšování tzv. západních demokracií – víme, že v našem případě nás dovedla až k Mnichovu. V tématu Španělské občanské války je i dnes o čem psát. Například o obrovském hrdinství a nasazení interbrigadistů i republikánů. Překvapující jistota těchto bojovníků, jaký fašistický nepřítel je. Utvrzovaná právě tím, že stáli tváří v tvář fašistům a jejich pomahačům, třeba krutým marokánským muslimům. Často doslova, v boji muže proti muži, s noži a bajonety. Stejně tak španělský lid poznal první a nejbolestněji co znamená s fašisty bojovat, naučil se nevěřit nikdy slovům o odpuštění, vzdání se bez boje a případným slibům nepotrestání viníků. Ostatně se Španělsko Franca nezbavilo až do jeho smrti v sedmdesátých letech minulého století. Teprve v posledních desetiletích se začínají otevírat archívy, zřizují se muzea, země se z Francova režimu vzpamatovává a vyrovnává se s jeho důsledky.
Pokud se nemýlím, sám jste se posléze do Španělska po stopách bojů vydal, jako reportér jste napsal mnoho materiálů z místa bojů hrdinů Vaší knihy…
Jak se často říká, štěstí přeje připraveným. V létě roku 2017 Oblíbenec smrti vycházel na pokračování v měsíčníku Národní osvobození při příležitosti 80. výročí bojů ve Španělsku. Nejenže bylo snadné dostat se jako turista a klient jedné z cestovních kanceláří na místa bývalých bojů ve španělských provinciích Valencia a Murcia, kde jsou dosud zbytky pevností i vojenská muzea. Navštívil jsem jich s novinářským blokem v ruce několik. Las Cenizas, San Julian a další. Viděl jsem kromě jiného obrovská dalekonosná děla, zachovalá kamenná kasárna, jen do nich vkročit a znovu vojáky ubytovat. Objevil jsem i zbytky kláštera, který sloužil jako nemocnice demokratickým silám, jeptišky dobrovolně zůstaly a obětavě pomáhaly raněným - navzdory tehdejší propagandě Franco-katolické kliky a hrozící pomstě z její strany. A co teprve muzea, jak v Alicante, které je městem-hrdinou španělské občanské války či muzeum námořnictví v Cartageně vás spolehlivě přenesou do časů bojů. Další dokumentační centra a místa se budují – aby se nezapomnělo.
Kniha je doprovozena fotodokumentací a bojovými plakáty, překvapuje jejich úroveň a to, jak současně a moderně působí...
I to pomohlo, mohli jsme knihu doplnit o ukázky ze vzácné sbírky dobových plakátů – jestli tehdejší Španělsko bylo o něčem, pak to bylo o mládí, proto ta modernost čiší z plakátů, hesel, fotografií, ale i básní a všeho, k čemu celý tehdejší svět inspirovalo. Proto ta dlouhá řada tehdejších uměleckých velikánů, kteří se války sami účastnli, psali o ní, byli v centru bojů. Uvědomme si, že šlo pro Španěly o první vítězství demokracie, po dlouhé nadvládě královské rodiny ortodoxně katolických Habsburků, v bývalé koloniální velmoci, která měla na svědomí zotročení celé Jižní Ameriky, zvítězil po letech hlas lidu, který už v budoucnu chtěl žít jinak. Franco tomu udělal s pomocí ostatních fašistických konzervativců krátký konec.
A zbývá dodat na závěr rozhovoru s autorem, že trvalo dlouhá leta, než to moderní svět nad tím zpátečnickým ve Španělsku konečně vyhrál. Nezbývá, než popřát všem čtenářům, obzvlášť těm mladším, příjemné čtení – a vyražte pak do Španělska. Přesvědčte se sami.
Ivan Černý (* 1949), novinář a spisovatel, do literatury vstoupil v roce 1979 zprvu povídkami, publikovanými v novinách a časopisech, posléze knižně. Z jeho knih připomeňme Obyčejná dobrodružství, Přístav bez lodí, Byl jednou jeden Vlasta, Krutý scénář, Pražský Modrovous či Tváře bolesti a knižní triptych povídek na téma mezilidské vztahy Inventura citů. V roce 2009 to bylo literární zpracování scénáře populárního filmu z vinařského prostředí 2Bobule. V roce 2019 vydalo nakladatelství Grada jeho encyklopedii Po stopách českých sklářů, roku 2020 mu vyšla v nakladatelství Olympia reportážní antologie krále českých komiků Vlasta Burian na scénu!.
V současnosti pracuje Ivan Černý na druhém díle encyklopedie Po stopách českých, moravských a slovenských sklářů a je šéfredaktorem pražského listu pro výtvarné umění a kulturu Mozaika.
Autorka: Milena Městecká
Zdroj snímků: Archív
Popisek k fotografii plakátu Los Nationales
Jeden z nejznámějších plakátů Občanské války vydaný Ministerstvem propagandy španělské republiky. Loď s názvem Burgosská junta symbolizuje Frankovu vládu sídlící v Burgosu, domovský přístav Lisabon odkazuje na pomoc proudící přes Portugalsko. Posádka španělského militaristy, církevnho hierarchy, nacistického bankéře, marockého emíra a vojáka pak ukazuje na složení povstalecké junty. Samotné Španělsko visí na šibenici...
Další rozhovory o knihách u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku antikvariátu U Skleněné kašny