Specifickou cestu za výchovou předškolních dětí už pět let vyšlapávají v Mateřské umělecké školce (MuŠka) v Petrovicích na jihu Prahy. Děti si jako jinde hrají, kreslí, zpívají, ovšem pod odborným vedením. Přesto žádný výchovný dril – děti mi připadaly uvolněné, soustředěné, někdy ale zároveň i řádně živé, především však viditelně šťastné.
„Nepřehánějte to se superlativy,“ žádaly mě zdejší lektorky. Ovšem těžko se chvále vyhnout, a to už při prohlídce jednotlivých sálů. Nejsem v tomto směru odborníkem, naposledy jsem navštívil mateřskou školku někdy před deseti lety, když jsem byl požádán o vyzvednutí vnučky Terezky. Možná tedy, že výtvarné dílny, taneční a hudební sály mají i jinde. (Zde krom toho disponují i sálem na balet s onou charakteristickou zrcadlovou stěnou s madly!). Ovšem už pečlivě zvolený interiér a výzdoba místností i tak říkajíc celková atmosféra ve vcelku nevelké budově na okraji Prahy dávaly tušit, že se zde nejedná o ono zařízení, kam se předškoláci na čas uloží a jsou zde jen patřičně krmeni a hlídáni, aby se jim nic zlého nepřihodilo a příliš nezvlčili. Ale to, o co zdejším pracovníkům jde a s jakými výsledky vše realizují, jsem plně pochopil, až když jsem vešel do hudebního sálu...
Na zemi, na tlustém koberci seděla výtvarnice, hudebnice a spisovatelka Petra Vychytilová a četla ze své knihy Nastydlá strašidla. Knížku nejen napsala, ale i opatřila vlastními, až étericky půvabnými obrázky. Kolem ní seděla či polehávala asi dvacítka mladých mužů a slečen a, chtěl jsem říci – ani nedýchali. Ale to není přesné. Sice děti visely na rtech autorky knihy (některé pak i na jejím klíně či zádech), ale často četbu přerušovaly svými hlasitými připomínkami, emocemi. A zde jsem byl vyveden z míry spíše já – ono čtení trvalo snad dvě hodiny a ti caparti ani po této době neztratili zaujetí, pozornost!
A přitom kniha Nastydlá strašidla (kvůli její prezentaci jsem vlastně přijel), není žádná Červená Karkulka či Smolíček pacholíček. Není to přímý jednolitý příběh. Je to kniha sice určená této věkové skupině, ale je plná abstrakcí, fantaskních situací, jevů a vyžaduje tedy značné soustředění, “trénované“ myšlení, aby si děti ty příběhy dopsaly ve své duši, ve své fantazii. Což se i skutečně dělo – děti podrobně popisovaly detaily věcí, do kterých Petra Vychytilová jen lehounce „ťukla“... Mimořádná školka, mimořádní kantoři, mimořádné děti?
O vysvětlení jsem požádal ředitelku a spoluzakladatelku MuŠky Janu Křížovou.
Otázka je jistě nasnadě – co je u vás, na rozdíl od jiných školek – jiného?
Lišíme se od normální školky tím, že tu doslova vyučujeme umělecké předměty v rámci dopoledního provozu. Samozřejmě i jinde děti zpívají a malují, ale s námi spolupracují vysoce erudovaní odborníci, jako třeba právě Petra Vychytilová. I já, jako vzděláním pedagog, bych s dětmi mohla zpívat, ale byli by to ti ovčáci čtveráci či pec, která nám spadla. Naši odborníci učí skutečné hudební vědě a naše děti tak už vědí, co je houslový klíč, že se písničky píší do not... A všechno je jim podáno takovým způsobem, aby je to bavilo. Naše děti vědí, co je to opera, co je to balet. A my s nimi na operu i balet chodíme.
Vzděláváme je v tomto směru především proto, aby se rozvíjely emočně, což je v dnešní přetechnizované době, kdy pomalu už roční dítě spíše umí ovládnout tablet, sedí u něj celý den a rodiče si ho nevšimnou, myslím důležité.
Vybíráte si děti pro vaši školku, hledáte jen talenty?
Ne, nevybíráme. Samozřejmě, že se tu sem a tam nějaký talent rozvine, ale většinou ani ne. Podstatné je, že kulturu budou jednou správně vnímat, orientovat se v ní, podporovat ji. Chodit na koncerty a do divadel. A nebudou sedět jen doma u televizních seriálů.
Přesto – odešlo od vás už nějaké to dítko a potom někde na podiu zazářilo?
Máme tady holčičku, která se dostala do baletní přípravky Národního divadla, moje dcera chodí do baletu Státní opery. V obou těchto institucích se přitom dělají přísné konkursy, kde naše děti, které tu měly balet od dvou let, obstály. Potom tu máme dívku, která je neuvěřitelná zpěvačka. A my ji umožňujeme veřejně vystupovat s naším pěveckým souborem MuŠka na velkých koncertech. Nedávno jsme dávali Červenou Karkulku a ona sama odzpívala patnáctiminutový sólový part...
Děti jsou ovšem různé. Najdou se i ty, které to naopak nebaví a tím pádem zlobí?
Ne, nejsou tu takové. Máme prostě tak úžasné pedagogy, kteří dokážou jejich zájem podchytit a udržet. Třeba Petra Vychytilová je taková éterická bytost, tvůrčí s širokým kumštýřským zázemím. A to ve všech oblastech – hudba, zpěv, flétna, ale i výtvarná oblast, poezie. Ona dokáže děti zaujmout prostě už jen tím, že je. Má tak neobyčejné charisma, že nemusí ani promluvit a děti neuvěřitelně fungují, jsou na ni navázány. A takovýchto pedagogů máme několik.
Jak vznikla tato akce s knihou Petry Vychytilové Nastydlá strašidla?
S Petrou se znám už dvacet let, ne-li více. Zpívaly jsme spolu jako holky v Kühnově dětském sboru a po letech jsme se opět sešly právě na oslavách kulatých narozenin tohoto souboru. Svěřila jsem se jí s tím, že právě otevíráme tuto školku a Petra s námi okamžitě začala spolupracovat jako pedagog výtvarky. Poté přišla s tím, že připravuje tuto knihu, její obrázky nám posílala už během tvorby knížky a my jsme byli okouzleni. Samozřejmě – kde jinde mohl být křest díla, než u nás, v MuŠce. Ona měla básničky, které v knize jsou, zhudebněné, takže jsme je při křtu s dětmi i zpívali – byla to krásná, rodinná atmosféra.
My vždy připravujeme kalendář, kde je samozřejmě i podzim. Malujeme a vydlabáme dýně, chystáme se na halloween, tak se nám Petřina knížka o strašidlech hodila. Každý podzim ji otevře, přečte dětem pár ukázek, popovídá s nimi, a to i na reálná témata a nakonec si spolu zazpívají.
Petra Vychytilová ukončila četbu, s dětmi si zazpívala a tak zbyl čas na pár otázek...
Třeba o tom, jak vás tato kniha napadla, jak se tvořila?
Vznikla vlastně úplnou náhodou. Psala jsem původně básničky pro dceru, když byla docela malá. Byly to verše na jednotlivá roční období a bylo jich najednou tolik, že jsme si o nich s dcerou začaly dlouze povídat a tak vlastně vznikl pohádkový příběh, který ty básničky spojuje. V právě připravovaneném díle, který by měl brzy vyjít a na Strašidla navazuje, těch básní bude ještě více, asi padesát.
V knize jistě zaujmou i Vaše obrázky. Jak jste se k malování dostala?
Malovala jsem už od dětství, hlavně s mým dědou, který byl sice vysoký finanční úředník, ale k umění měl silný vztah. Právě s ním jsem také byla, a to ve čtyřech letech, na první vernisáži výstavy obrazů. Později jsem prošla několika výtvarnými kurzy a vystudovala arteterapii, které se nyní věnuji. V poslední době jsem se ovšem dostala do stavu, kdy stále maluji s dětmi v práci a na vlastní tvorbu nezbývá čas. V této školce působím jako externista, lektora dělám v dalších třech školách. Věnuji se též psychomotorice úplně těch nejmenších dětí – miminek. Učím malířský a sochařský ateliér v uměleckém studiu - základní umělecké škole, vyučuji i zobcovou flétnu...
Úžasné. A vlastní děti trpí bez maminky...
Zvládám vše jen s jejich smyslem pro toleranci. Moje děti se ale též aktivně zapojují. Mladší pětiletý syn se příští rok chystá nastoupit také do Kühnova sboru, všichni rádi malují, Honzík se snaží hrát na flétnu, Anetka koketuje s klávesami... Oba chodí do Kühnova dětského sboru, už pravidelně vystupují v divadelních představeních. Honzík hraje v Tosce a Prodané nevěstě na prknech Národního divadla, v Karlíně zase Anetka působí v Jeníčkovi a Mařence.
Ptal jsem se paní ředitelky, jaký rozdíl je mezi normální školkou a MuŠkou...
Naprosto výrazný. Jinde mají na vše jeden sál, jednu „klasickou“ učitelku. Tady máme výtvarný ateliér, hudební a baletní sál. A několik pedagogů, kteří jsou většinou výkonní umělci. Jako třeba Slávka Gajerová, která vede taneční obor a jinak sama tančí v Národním divadle. A všichni to tu především dělají s obrovským nasazením.
Skutečně jsem se divil, že dokážete po tak dlouhou dobu, vlastně pouhou četbou, udržet u tak malých dětí pozornost. Musí to být vyčerpávající...
Pro mne je snadnější dělat tuto akci s dětmi, se kterými se moc neznáme, než s těmi bližšími, které nemají zábrany, skočí vám za krk, zkoumají, jaké máte bačkory, jsou rozptýlené. Snažím se, aby pořad byl interaktivní, odbočuji do různých otázek, které děti zaujmou a rády odpovídají. A jsou při tom úžasné. Natáhla jsem třeba dlaň a nechala na ni přistát vílu. Samozřejmě „jako“, ta ruka byla prázdná, ale děti vílu viděly a dokázaly ji díky své fantazii popsat. Ne, pro mne to není vyčerpávající, spíše naopak – posiluje mě to.
Další blízké plány?
Dopsat a domalovat pokračování Strašidel. A potom připravit ten první jako audioknihu. Musím se svěřit s velkou radostí – přála jsem si, aby ji namluvil Jan Přeučil a vypadá to nadějně! Knihu si přečetl a dělat by to chtěl. Ženský part by pak namluvila jeho partnerka, Eva Hrušková, hudbu, zdá se, pořídí Richard Pachman.
Co zbývá? Přát splnění těchto plánů. Popřát těm báječným dětem, aby jim ti jejich báječní kantoři dlouho vydrželi, strašidla tak krásně strašila další předškolní pány a slečny co nejdéle. Aby se MuŠce dařilo.
Text a snímky: Jiří Vlastník
Další rozhovory o knihách u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery
Knihu pro děti Petry Vychytilové Nastydlá strašidla si můžete prohlédnout a případně i objednat zde