Nakladatelství Galén uvedlo letos na knižní trh publikaci Kučerovci aneb legendy pod sombrery. Mimořádnou publikaci o výjimečné kapele psané v rámci hudební literatury specifickým způsobem. Nezabývá se totiž jen fakty, co, kde a kdy Kučerovci za éru své více jak sedmdesátileté historie hráli. Spíše atmosférou jejich vystoupení a doby, ve které působili. Nad knihou jsme si povídali s jejím autorem, publicistou Jiřím Vlastníkem.
Zabýváte se především historií filmu a teď najednou Kučerovci. Proč?
Mohl bych říci jednoduše – protože kupodivu nebyla o nich kniha dosud napsána, tak jsem chtěl sjednat nápravu. Ale asi to není ten primární důvod. Myslím si, že každý stárnoucí literát v sobě nosí permanentní touhu vrátit se do slastných časů svého dětství a mládí a podat o tom zprávu světu s nadějí, že to onen svět bude zajímat. Kučerovci byli nepochybně vlastně dost podstatnou a krásnou součástí mých mladých let.
Takže jste jejich zarytý fanoušek?
Asi se to tak říci nedá – ani zarytý ani fanatický fanoušek. Narodil jsem se prostě pozdě, v roce 1946, a s přítelem Jaromírem Tůmou jsme v šedesátých letech jako teenageři sedávali každou sobotu u praskajícího radia, poslouchali hitparády s novinkami především rockové hudby a byli z toho celí šťastní. Ty skladby jsme i narychlo česky textovali – Jaromír těch rychlokvašených textů napsal na devět stovek, přispěl jsem i já, něco jsem zapomenutelného i složil, jako třeba hit Den na Orinoku. A pak jsme s kytarou jezdili do Lužických hor či na Malou Skálu a zpívali ty skvosty u táboráků. Nebyl to ani tak americký či britský rock ani trampské evergreeny, ale spíše němečtí romantici jako Peter Kraus s jeho Sonny boy, Sacha Distel, který nás dojímal skladbou Adios Amigo, téměř hymnou pro nás byla Corinna, Corinna z repertoáru Petera Baila, ale především Freddy Quinn s jeho Junge, komm bald wieder, La Palomou či Aloha oe. A přítomní Němci tehdy na těch stráních brečeli jak želvy. Jo, byli jsme romantici, ne snad fandové Kučerovců, ale ti byli stále na obzoru, doživotně jsou v nás jako v koze, jak by řekl pan Hrabal. Ovlivnili a zkrásnili náš život, nejen nás dvou, ale troufám si říci – minimálně dvou generací Čechoslováků, a vlastně i Poláků a Němců.
Už asi chápu, proč kniha vznikla. Ale jak se tak stalo? Obsahuje obrovské množství informací, údajů z dob i velice vzdálených...
Nebylo to jednoduché. Kučerovci byli sice neuvěřitelně slavní a populární, ale české noviny o nich prakticky vůbec nepsaly, takže tištěné údaje jsem k dispozici měl naprosto minimální. Mlčeli i hudební kritici. A já sám původní Kučerovce viděl živě na podiu vlastně jen třikrát, a to v čase raného dětství. Jinak jsem je poslouchal z gramodesek a představoval si, jak úžasní musí být interpreti tak nádherných melodií. S několika jsem se později tedy i seznámil.
Nepřišlo, jak už to tak bývá, zklamání?
Představte si – nepřišlo. Čerpal jsem, při nedostatku psaných informací, především z výpovědí desítek pamětníků či členů kapely. Asi třikrát jsem byl na setkání fanklubu Kučerovců, kde však hrál příliš významnou úlohu alkohol, takže tam se spolehlivé údaje lovit nedaly. Bohužel jsem se už nepotkal s Václavem a Martou Kučerovými, což mě zvláště v případě paní Marty velice mrzí. Musela to být velká osobnost nejen po stránce muzikantské a mám za zlé tehdejším psavcům, že si pro ni nenašli čas. Ovšem trochu štěstí jsem měl – stihl jsem navázat kontakt a myslím, že i přátelství, se dvěma členy původních poválečných Kučerovců – Vladislavem Procházkou, který hrál především na basu, a legendárním sólovým zpěvákem Bohumilem Zemanem. I na stará kolena to byli úžasní elegáni – jak po stránce fyzické, tak i duševní. I po letech neskutečné slávy skromní, příjemní. Dovolil bych si říci – pro mnohé dnešní rychlokvašené „superstarhvězdy“ nedostižné vzory. A z té záplavy dalších, mnou poznaných osobností musím rozhodně uvést kapelníka současných Kučerovců, Jana Hromase.
Překvapilo mě, že historie kapely je tak dlouhá. Jakou roli v ní i Vaší knize Jan Hromas hraje?
Velkou, velmi podstatnou. Kučerovci, jak se dočtete v knížce, vznikli 1. listopadu 1946, kdy se oddělili od skupiny Al Kanui Revue Ludvíka Pleštila. Jan Hromas do kapely nastoupil počátkem let sedmdesátých, po smrti Václava Kučery v roce 1983 se stal jejím novým kapelníkem a vede ji dodnes. Je tak vlastně nejdéle sloužícím Kučerovcem. Ale o ta čísla ani tak nejde. Víte, já se domnívám, že Kučerovci byl nejen český, ale světový unikát. Je to dáno výjimečnou dvojicí Marty a Václava Kučerovými, kteří fanaticky věřili ve svou muziku. Byla to sekta, byla to víra, kterou dokázali nakazit i členy své kapely. Být skutečným Kučerovcem nebyla tedy jen otázka muzikantská, musí tu být něco navíc. A to Honza Hromas má, tu víru, kterou i on nakazil ostatní členy své party – Honzu Pospíšila, Milicu Teysslerovou, svou skvělou dceru Šárku a další. A nakazil i mě. A proto, i když se nakladatelství zdráhala knihu vydat, že už by to nikoho nezajímalo, napsal jsem ji a děkuji panu Houdkovi z nakladatelství Galén, že se i on nechal krapet omámit a naopak vehementně se posnažil, aby publikace vyšla v co nejlepší kvalitě, až jsem sám byl překvapen. Nicméně zpět k Honzovi Hromasovi – prožili jsme spolu a s kučerovskými evergreeny spoustu času – na zkouškách u něho doma, v nahrávacích studiích, na koncertech, v hospůdkách. Byly to krásné časy, on je vlastně duší tramp, a mezi takovými je vždy fajn. A co se týká kapely – když se Honza ohlédne zpátky – je za ním úžasné dílo, které bohužel málokdo ocenil a proto i moje kniha je i jistým díkem za všechny ty tisíce nadšených diváků a posluchačů desek a cédéček.
Ve Vaší knize překvapí výčet osobností, které byly spojeny s Kučerovci. Vladimír Dvořák, Jan Werich, Karel Vacek, František Spurný, politici... Ale rozhodně ohromí informace o samotných počátcích tohoto hnutí, počátcích velmi vzdálených. Jak se daly vůbec získat?
Bankovní úředník a tramp Ludvík Pleštil založil koncem třicátých let skupinu Al Kanui Revui, kde posléze přijali angažmá i Václav a Marta Kučerovi. Hráli písně Tichomoří i Latinské Ameriky, hned po válce s velkým úspěchem vystupovali pro americké vojáky v jejich kempech v západních Čechách. O této kapele se pochopitelně u nás poté nepsalo, ale seznámil jsem se s dcerou a ženou Ludvíka Pleštila, zajel si za nimi do Stockholmu a zaznamenal jejich vyprávění. Poskytly mi i gramodesky kapely, které si soukromě pořídil Pleštil v roce 1942. Dcera Ludvíka Pleštila Olga Wisterová se stala mou velice dobrou kamarádkou, pracovala ve Švédsku jako prezidentka Nadace Olgy Havlové a po revoluci naší zemi skutečně vydatně pomáhala. V Praze jsem pak měl štěstí poznat členy Al Kanui, pány Pánka a Juránka, od nich jsem získal unikátní fotografie a hlavně krásná vyprávění. Samozřejmě – v té historii jsou mnohé „díry“, místa, která bych velmi rád zacelil, ale sotva se to kdy zdaří. Knihu jsem vlastně začal psát pozdě a řady kvalifikovaných pamětníků značně prořídly. I když musím říci, že kamkoliv jsem přišel a začal povídat, že píšu historii Kučerovců, vždy se našel někdo se svým osobním příběhem. Kučerovci byli opravdu velkým, velikým fenoménem své doby.
Jak jsem už uvedl, kniha není jen hudebním rozborem tvorby kapely. Je zde zachyceno i kulturní a polické pozadí doby...
Jistě, sotva jsem se tomu mohl vyhnout a ani vyhnout nechtěl, ale spíše se jen nezbytně těchto oblastí dotýkám. Kučerovci byli skupinou se specifickým, jaksi tak trochu „západním“ repertoárem a bylo k nim i „specificky“ přistupováno. Politicky tak byli jak vehementně prosazováni, tak jindy i stejně vehementně potlačováni. Nedělám ovšem v knize „soud nad dobou“, někdy mi připadá poněkud tragikomické poslouchat umělce, kteří se měli v oněch časech velmi dobře (i zaslouženě, neboť podávali vynikající výkony) jak náhle prohlédli a dští patřičný oheň a síru nad časy minulými. Kučerovci, koncertující kromě jiného pod Pragokoncertem, byli jím i politiky řízeni a kontrolováni. A vždy se našel někde patřičně zamindrákovaný pitomec, který se chtěl kdesi zavděčit a hodil nějaké to polínko přes cestu. Tak byla třeba zmařena cesta Kučerovců do Španělska, proto museli sundat kovbojské stetsony a opasky... Takoví úředníci a ostražití politici se jistě najdou v každé době, ovšem v té minulé, kvůli nedostatku svobody a možnosti se hájit měli nepochybně daleko větší moc.
Kniha má přes dvěstětřicet stran, množství fotografií, diskografii... Jak dalece je „úplná“, vyčerpávající?
Ani zdaleka. Ono je to v tomto případě obtížné – přiblížit nepamětníkům vůbec pojem Kučerovci, neboť rozhlas i televize jejich tvorbu ignorují a zároveň lidem, kteří často znali kučerovská vystoupení daleko více jak já, přinést něco nového, zajímavého. Když zmiňujete diskografii – byl to docela velký problém dát ji spolehlivě stoprocentně dohromady. A to jsme upustili úplně od nepřehledného seznamu novodobých nosičů – kompaktních disků. Gramodesky vydával kapele Supraphon, ale v různých mutacích na různých albech, další nahrávky se dělaly pro zahraničí přes Artii a tam se prodávaly v miliónech kusů. Vznikaly desky ve Švýcarsku, Německu, Rumunsku... V knize je tak jen malý výčet pro představ, co Kučerovci vlastně hráli a zpívali. Kapelou prošlo v její historii přes stopadesát členů, muzikantů, tanečnic, konferenciérů, manažerů. Mnohé jsem zpovídal, mnohé ne, některé už ani nemohl. Kapelu milovaly milióny posluchačů a každý z nich by mi mohl vyprávět svůj osobní kučerovský příběh. Jako můj někdejší kamarád Petr Haničinec, který mi s dojetím povídal, jak se právě při písni Kučerovců rozcházel se Štěpánkou, či bujaré zkazky jiných, kteří se s Václavem a jeho partou setkávali nejen nad tou krásnou muzikou, ale i nad sklenkami alkoholu. Krásné zkazky, které jsem do knihy jaksi použít nemohl. Ale i tak si myslím, že v ní najdou čtenáři dostatek pozoruhodných příběhů. Kučerovci byli fenoménem doby, výjimečnou kapelou minimálně v rámci celé Evropy, většinou své éry produkovali své písně na vysoké, poctivé a myslím si, že naprosto nedoceněné úrovni. A hlavně jako snad žádné jiné hudební těleso připravili mnoha lidem krásné chvíle jejich životů. Nemělo by se na ně zapomínat, snad má knížka k tomu trochu přispěje...
Autor: MiM
Smímky: Archív Jiřího Vlastníka
Další rozhovory o knihách u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery
Filmový dokument z kutnohorského křtu knihy Kučerovci aneb legendy pod sombrery můžete zhlédnout zde