Na Martinu Salajkovi je sympatické, že nežije pouze malbou. Poklábosit s ním můžete o rybaření i filmech. „Chcete-li větší rybu, běžte na hlubší vodu,“ cituje filmového režiséra Davida Lynche. K úspěchu je podle něj potřeba se promalovat. Zatím se mu to daří. Rozhovor vznikl v pražské Trafo Gallery, kde vystavuje nejnovější obrazy.
Vrátil jste se z několikadenního rybaření. Co jste chytil?
Čtyři kapry za tři dny, bralo to málo. Ale jeden měl patnáct kilo. Většinou ryby zase pouštím, hlavně ty velké.
Lovíte u vody kromě ryb také inspiraci?
Rybaření je pro mě zásadní, člověk se při něm noří do sebe. Rybařím odmalička, byl jsem hyperaktivní a tohle mě dokázalo zklidnit. Věci, na které jsem přišel na rybách, jsou obecně platné.
Například?
Režisér David Lynch napsal knihu Velká ryba, v níž píše: „Chcete-li větší rybu, běžte na hlubší vodu.“ Za velkou rybu si můžete dosadit dobrý obraz. Pokud ho chci, musím se k němu promalovat, trénovat trpělivost, pokusit se odlišit.
Na rybách se naučíte používat intuici. V životě si můžeme věci plánovat a promýšlet, ale nakonec je všechno jinak. Ryba zaútočí na nástrahu v setině vteřiny, když to nečekáte. To samé inspirace – přichází nečekaně, musím hned reagovat.
Jezdím chytat na různá místa, každá nová voda je pro mě výzva. Člověk nesmí ustrnout, nasytit se spokojeností. Musí se naučit zvládat neúspěchy a nepohodlí. Platí to pro rybaření i tvorbu.
Zdá se, že je pro Vás rybaření vším. Máte kromě něj a malování čas na něco dalšího?
Mám spoustu jiných koníčků, miluju přírodu, sbírám knihy o přírodě, hledám trilobity, inspiruje mě hudba, film. Je mi trošku nepříjemná zahleděnost některých výtvarných umělců, když řeší jenom svět umění. Pro mě se takové umění stává až nesnesitelně chladné. Chci život vnímat a reflektovat svými obrazy, ne kalkulovat nad tím, co se zrovna dělá, co frčí.
Mezi svými koníčky jste nezmínil chameleony...
No jo, vidíte, chameleoni, vždycky jsem po nich toužil. Kamarádka mi ze Slovenska před dvěma lety přivezla nádherného chameleona pardálího, patří k nejbarevnějším. Koupil jsem mu samičku a rozmnožili se mi. Fascinuje mě tyhle tvory pozorovat, jsou tak krásně barevní. Samozřejmě se mi dostali do obrazů.
Takže mohou i za to, že ve Vašem tradičně temném symbolismu přibylo jásavé barevnosti?
Chameleony to zhruba před rokem a půl začalo. Přestalo mě bavit klišé malovat temnější dekadentní témata tmavými barvami, sahat hned po černé. Když jsem si pořídil chameleony, začal jsem je nejdřív malovat. Postupně jejich barevnost prosytila celou moji malbu.
Maluju totiž to, co kolem sebe vidím. Dělali to tak i jiní malíři, kteří mě osobně baví. Reflektovali život malbou. Vincent van Gogh, Cézanne, Gauguin… Můj profesor z AVU Michael Rittstein namaloval snad všechno, co kdy spatřil. Ale namalovat se dá i to, co nevidím. Může se všechno, fantazírovat, bláznit.
Jaké to bylo, když jste jako mladý kluk z Moravy přišel do Prahy na AVU?
Byl jsem zmatenej a zblblej z toho města a ze všeho! Trvalo mi, než jsem se rozkoukal. (odmlčí se) Vlastně to trochu trvá doteď. Nejsem žádný lev salonů.
Dovedu si na Moravě představit stáří. Ale pro aktivní věk je Praha ve všech směrech velká bonboniéra. I co se týká zábavy, kultury, gastronomie, možností potkávat zajímavé lidi.
Zmínil jste Michaela Rittsteina, svého vedoucího pedagoga z AVU, s nímž býváte srovnáván. Jaký k němu máte vztah?
Vážím si ho velice. Je to člověk, který se vyjadřuje přímočaře, je moudrý a malbě rozumí. Dokáže věci kriticky pojmenovat, sdělit i nepříjemnou pravdu. Nejvíc mi v životě dali právě ti, kteří mi řekli něco, co jsem slyšet nechtěl. Lidi jsou rádi chválení, nechávají se plácat po zádech a utvrzovat v názorech. Jenže to vede ke stagnaci.
Dokážete říct, jak dlouho na jednom obrazu pracujete?
To se nedá. Většinou rozmaluju několik obrazů, pak kolem nich chodím a je mi blbě, protože vidím, že nemám nic hotového. Jenže pak, z ničeho nic, si ty obrazy začnou samy říkat, co chtějí. Beru si je a postupně dodělávám. Někdy jsem ve fázi, že jich mám rozdělaných čtyřicet. Možná by pro moje duševní zdraví bylo lepší dělat to jinak, systematičtěji.
Za kolik bych si mohla Váš obraz koupit?
Na to je tady v galerii ceník.
Tak já se do něj před odchodem podívám. Ale řekněte mi to teď kvůli čtenářům, určitě je to zajímá.
Cena lidi zajímá, ale někteří jí nerozumí a její výše je rozčiluje. Malíři obětují umění opravdu mnoho úsilí a prostředků, přičemž uspěje hrstka z nich. Provoz galerií je také nákladný. To všechno se promítá do ceny.
Mě osobně nechávají žebříčky úspěšnosti podle výdělků chladným, někteří umělci dnes pracují velmi šikovně s marketingem a vydělají velké sumy, ale ne vždy udrží kvalitu.
Naopak spousta malířů, kterých si vážím, je chudých. Věnuji se i grafice, která je poměrně levná. Chápu ji i jako možnost pro lidi, kteří nemají tolik prostředků, aby mohli vlastnit něco originálního, co může obohatit jejich vnitřní svět.
Jaké umění Vás kromě malířství formovalo?
Jako student střední školy v Uherském Hradišti jsem chodil do filmového klubu, lístek stál asi deset korun. Oblíbil jsem si Kubricka, Lynche, Tarkovského. A spoustu uměleckých, nezávislých filmů, které mě baví doteď. Vždycky jsem hodně četl.
Líbí se mi i tvrdá hudba, horory a nízká kultura. Rád se bojím, strach spouští imaginaci. Mám rád, když je v umění něco iracionálního, nebo i dravého, agresívnějšího. Zajímají mě věci, které se týkají zla v lidech. Když pochopíte velké zlo a jeho principy, nepřekvapí vás v životě takoví ti malí hajzlíci.
Před prázdným plátnem má člověk taky strach, celoživotně. Bojí se, že jeho dílo nebude přijato. Nezbývá než se od takových úvah oprostit a tvořit jim navzdory, pustit ze sebe energii.
Autorka: Barbora Cihelková
Zdroj: Právo
Další rozhovory o výtvarném umění u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery