Rozhovor - Britský malíř Joe Machine: Díky umění jsem opustil svět zločinu

U příležitosti své první výstavy v České republice poskytl Joe Machine, jehož rodné jméno zní Joseph Stokes, Právu rozhovor.

Dá se říct, že Vám umění zachránilo život?

Ano. V podstatě od dětství jsem byl zapojen do světa zločinu. Vyrůstal jsem v drsném prostředí, ve kterém jsem už jako dítě kolem sebe viděl hodně násilí a kriminality. Začal jsem kreslit a na mých obrázcích se objevovaly rvačky a pobodaní muži v barech. Často to byli námořníci, protože jsem žil v malém přímořském městě poblíž Londýna.

Kreslení byl můj způsob, jak se vyrovnat se strachem a se svým okolím. Později se z jednoduchých kreseb staly malby a můj způsob, jak porozumět vlastnímu světu.

Pamatujete si, proč se vaším únikem stalo zrovna kreslení?

Protože mi to šlo. Byla to jediná věc, která mi pomáhala dávat životu nějaký smysl. Rozhodně to nebylo proto, že by mě v tom někdo podporoval. Nevím proč, ale prostě jsem s tím začal a nikdy jsem nepřestal. Už tehdy jsem pozoroval, že výjevy, které kreslím, mají na ostatní silný dopad. Obzvlášť na dospělé. Zobrazoval jsem násilí a dospělí lidé z toho byli hodně špatní. Mé obrázky děsily ostatní děti a dospělí mi pak v kreslení bránili.

Bohužel to došlo k tomu, že jsem napadl učitele, který mi zakazoval kreslit. Vyhodili mě ze školy. Poslali mě do zvláštní školy, kde jsem pak začal kreslit víc. Když o tom ale přemýšlím, můj dědeček, profesionální boxer, také maloval. Možná mě přece jen ovlivnil i on.

Vaši učitelé tehdy nevěděli, odkud se násilné výjevy ve Vašich obrazech berou?

Spíš nechápali, že se snažím ukázat, že žiju ve strachu. Chápu, že na to neuměli správně reagovat. Život většiny dětí a dospělých kolem mě vypadal jinak. Nikdo nechápal, že ty obrazy jsou jediný prostředek vyrovnávání se s okolím, které mám. To vedlo k problémům.

Jak těžké bylo se z prostředí, ve kterém jste vyrostl, vymanit?

Dost, povedlo se mi to až po třicítce. Do té doby jsem žil na stejném místě a čím dál víc jsem se zapojoval do kriminální činnosti. Kradl jsem, pral se a začal jsem pracovat pro zločince. Dělal jsem vyhazovače i ochránce prostitutek v bordelech. A celou dobu jsem maloval věci, které jsem zažíval. Svět umění a zločinu pro mě dlouho existovaly vedle sebe a vlastně se doplňovaly. Vedl jsem úplně jiný život než většina umělců. Ti často čerpají inspiraci ze svých děl navzájem. Mé obrazy jsou inspirovány výhradně mým životem a věcmi, které jsem viděl či spáchal.

Můj život se naprosto změnil koncem devadesátých let, když jsem potkal Charlese Thomsona. Řekl mi, že zakládá uměleckou skupinu, která bude protikladem konceptuálního umění v Británii. To jsme tehdy vnímali jako velký problém. Stuckismus, tak se tomu hnutí později začalo říkat, se stal mou platformou. Uvědomil jsem si, že pro mě malování nemusí být už jen prostředkem konfrontace sama sebe, ale že mě může propojit s dalšími lidmi. Měl jsem štěstí, že jsem se díky svým tématům, jež se odlišovaly od ostatních, stal mezi stuckisty brzy známým.

Známým jste se stal kvůli obrazům rvaček, násilného sexu či například psích zápasů. Stále tyto motivy malujete?

Ano, nikdy nepřestanu. Je to má součást, bez té bych se nestal tím, kým jsem. Nepříjemné scény zůstanou. Nicméně jsem začal malovat i mytologické či biblické výjevy. Jenže když se na to podíváte blíž, i v nich je hodně násilí. Ve Starém zákoně také naleznete prostituci, vraždu, všechno. Ale jsou tam i dobro a povznesení. Díky tomu, že jsem se začal čím dál víc zapojovat do uměleckého světa, jsem svět zločinu postupně opustil. Uvědomil jsem si, že je kontraproduktivní a že když budu pokračovat, skončím stejně jako mnoho mých přátel z té doby. Na hodně dlouho ve vězení, nebo mrtvý.

Autorka: Šárka Hellerová
Zdroj: Právo

Další rozhovory o výtvarném umění u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery