Publicista a spisovatel Jiří Vlastník se setkal při svých literárních cestách s mnoha pozoruhodnými osobnostmi, a to nejenom ze světa kultury. U některých z nich čistě pracovní zájem přerostl do vztahu, který by se dal nazvat přátelstvím. V tom případě se rozhovory stáčejí na jinou úroveň, káva, sklenka vína či koňaku dostávají tak říkajíc „jiný buket“. Tyto osobnosti toho mnoho prožily a hodně toho znají – autor proto rád nechá ochutnat i čtenáře webu Putování za uměním. Dnes s lékařem Kamilem Kroftou.
Pro pamětníky je Kamil Krofta mimořádnou osobností českého politického života před druhou světovou válkou. Byl posledním ministrem zahraničí naší republiky. Okamžitě po podepsání Mnichovské dohody abdikoval. Jako jeden z mála našich předních politiků neemigroval a zapojil se do protifašistického odboje. Byl zatčen gestapem, dostal se do koncentračního tábora v Terezíně a krátce po válce útrapám věznění podlehl.
Pro jiné byl Kamil Krofta významným plicním lékařem především v pražské Thomayerově nemocnici. Co je podstatou doktorské osobnosti, jak dalece je jejich “řemeslo” poznamená, jak se lékaři liší od nás, jejich trpících a stran problematiky neduhů nevědoucích pacientů, byla vlastně jediná otázka, se kterou jsem svého času vstoupil do jeho pracovny.
A možná jste si nevybral ty správné dveře. Já jsem totiž medicínou moc motivovaný nebyl, ani v rodině nikdo nebyl lékařem. Maturoval jsem v Praze roce 1955 a chtěl se dále věnovat filosofickým směrům, ale tyto vědy byly příliš zatíženy dobou a tak jsem zvolil medicínu. Na dědečka si pamatuji jen mlhavě. Vím, že byl velice pracovitý a skromný. Původně byl profesorem historie na Karlově universitě. Když se dělaly dohody s Vatikánem o statutu církve, odjel tam s diplomatickým posláním a tím byl vlastně vržen na politickou dráhu. Byl věrným stoupencem myšlenek T. G. Masaryka i Edvarda Beneše. Když se stal Beneš prezidentem, nastoupil na místo ministra zahraničí, ale historii se věnoval i nadále. Než po návratu z koncentračního tábora v roce 1945 zemřel, stačil dopsat i své velké Dějiny Československé. A můj pradědeček byl plzeňským starostou a poslancem říšského sněmu ve Vídni. Takže vidíte, daleko široko žádný doktor. Vybral jsem si to studium racionálně, jako obor nedeformovaný politikou.
Přitom se říká, že medicína je posláním, zaměstnáním pro vyvolené.
Kdy se tedy ty specifické vlastnosti lékařů získávají? Spíše asi postupně. Já jsem hlavně sportoval, běhal jsem střední tratě. Na závodech, bylo to až někdy ve čtvrtém ročníku, mi jedna dívka řekla - podívej, když tě ta medicína nebaví, tak co tu překážíš. A já se nad tím zamyslel a svůj postoj začal měnit. Ale ten opravdový vztah k tomuto povolání se získává až v praxi.
Sám jako plicní odborník kouříte. Jsou lékaři fatalisté?
Lékař už jako medik si musí brzo vytvořit různé bariéry a mnoho věcí se ho pak nedotýká. Nejtíže to postihuje studenty, když poznávají příčiny a následky nemocí. Ale já těmito depresemi netrpěl. Když se medici dostanou do praxe, tak faktory ohrožení negují, je známo, že většina doktorů kouří a pije. Ta negace je součástí reakce na ten obor, té otrlosti. Neřekl bych ale, že jsou doktoři mimořádně cyničtí. To jen v rámci určitého odstupu od utrpení a chorob, kdy jsou často bezmocní, do toho zahrnují i sebe sama. Ale není to otázka celkového fatalismu doktora, je to jen okamžitá reakce ze dne na den. Já depresemi konkrétně netrpím. Ale byl tady kolega, který tu pracoval od sedmačtyřicátého roku a počítal si sebevraždy doktorů. Když odcházel do důchodu, tak to číslo bylo šedesát ze zdejšího areálu. Jinak ale nelze paušalizovat, záleží na individualitě doktora. Já jsem narozen na šťastné planetě a toto zvládám.
Zvládl jste i boj o život. Co se právě lékaři, který dobře ví, jak to s ním vypadá, v takových momentech honí hlavou?
Při dopravní nehodě mi přejeli obě nohy, rozdrtili slezinu, zničili polovinu plic. Když jsem se dostal z jednotky intenzivní péče, tak jsem více méně nemohoucně měsíce ležel v nemocnici, ale musím říci, že se sebemenší deprese nedostavila. I když kouřím od osmnácti, tak jsem nesáhl na cigaretu. Dá se říci, že po mozkovém traumatu jsem byl v pohodě. Nic jsem moc nepromýšlel. Říkal jsem si - vadilo by mi, kdybych umřel? Odpověděl jsem si, že ne. Ale to není doktorské myšlení, jde čistě o osobní vlastnost.
Náš rozhovor doprovázejí árie z Tosky a Bohémy. Jsou lékaři moudřejší díky své profesi? Projevuje se to při výběru koníčků, kdy právě vážné hudbě mnozí z nich dávají přednost?
I mezi doktory jsou workoholici, kdy práce je jejich jedinou životní náplní. Ale je mnoho takových, kteří když ze špitálu vytáhnou paty, volí koníčky od oboru naprosto vzdálené, spíše duchovní. Já jsem si našel cestu k hudbě už v mládí. Moji rodiče byli abonenti filharmonie. Soustavně jsem začal navštěvovat koncerty někdy v roce 1954. Aktivně jsem nehrál na nic, až po medicíně jsem začal chodit na klavír a angličtinu. A chtěl jsem dálkově studovat matematicko-fyzikální fakultu. Chtěl bych říci, že matematika je výraznou složkou doktorskěho myšlení. Ale zpět k hudbě. Nashromáždil jsem asi tři tisíce desek. Před deseti lety jsem si pořídil věž a obohatil sbírku dvěma tisíci cédéček. Preferuji spíše komorní hudbu, kvarteta. Mám rád Mozarta, snad kromě Bacha barokní hudbu vůbec.
Truchlivý kontrast Malé noční hudby s realitou všedního dne plicního odborníka – tuberkulózou...
V USA přibyla asi o čtvrtinu. Důvodem je příliv cizinců především z Karibiku a jihovýchodní Asie a zvýšený počet lidí s oslabeným organizmem, jako narkomanů, osob infikovaných virem HIV. Dříve tam léčili tuberkulózu praktičtí lékaři, nyní se to otočilo a věnují se jí plicní odborníci. Nakládají s ní jako s vysoce nakažlivou nemocí. Jde o to, že zvláště z jižní Asie přicházejí kmeny bakterií, odolných vůči stávajícím lékům. My jsme v tom poněkud laxní a přitom tuberkulózy u nás neubývá. Zvláště po převratu v 1989 celý ten systém, který se tu budoval od Masarykovy ligy proti tuberkulóze, zkolaboval a demontoval se. V soukromých ordinacích není motivace, aby se o pacienty s TBC starali. Systém, který tu trval šedesát, sedmdesát let byl sice rigidní, ale svoji úlohu plnil. V současné době jsme na tom hůř než před patnácti lety.
Doktorské cesty a sny...
Myslím, že medicína člověka deformuje, to je nepochybné. Každého jinak. Obávám se ale, že mnoho doktorů po tom, co si odbudou povinné atestace, rezignuje na další vzdělávání. Ne všichni to berou jako poslání, nedrží krok s výzkumem, vědou. Sen? Já osobně bych řekl s jiným autorem - vším jsem byl rád. Býval jsem kardiologem, jednu dobu jsem byl jediný, který tu dělal srdeční katetrizace. Zabýval jsem se ledvinami, šéfoval dialýze. Vše, co jsem dělal mě stimulovalo, že jsem o tom oboru chtěl co nejvíce vědět. Už na medicíně jsem studoval z anglických učebnic, stále sleduji mnoho světových časopisů.
MUDr. Kamil Krofta nebyl v našem zdravotnickém světě snad příliš velkou bílou vránou. Odpovědností, obětavostí a erudicí vzhledem k zahraničí spíše průměrně placení čeští lékaři často vyrovnávají ostatní nedostatky rezortu. Ani teď vlastně nevíme, jak moc jsou díky své profesi lékaři výjimeční, na operačním stole si jistě každý přeje, aby to platilo v nejvyšší míře. Kamil Krofta byl nejen s ohledem na profesi jistě mimořádnou osobností, což je asi v jeho rodě pravidlem a mrzí mě, že jsme se poté vídali spíše z časových důvodů méně, než bych si přál.
Pár návštěv jeho pracovny, koncert v Rudolfinu až nakonec 5. května roku 2008 nás Kamil Krofta (narozený 5.července 1937) opustil navždy.
Text a snímky: Jiří Vlastník
Další rozhovory ze seriálu U kávy a sauvignonu si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery
Všechny rozhovory, které na webu Putování za uměním vyšly, najdete zde