Publicista a spisovatel Jiří Vlastník se setkal při svých literárních cestách s mnoha pozoruhodnými osobnostmi, a to nejenom ze světa kultury. U některých z nich čistě pracovní zájem přerostl do vztahu, který by se dal nazvat přátelstvím. V tom případě se rozhovory stáčejí na jinou úroveň, káva, sklenka vína či koňaku dostávají tak říkajíc „jiný buket“. Tyto osobnosti toho mnoho prožily a hodně toho znají – autor proto rád nechá ochutnat i čtenáře webu Putování za uměním. Dnes s hercem Jaroslavem Marešem.
Potkal jsem se s filmovým idolem mého mládí vlastně pozdě – už to nebyl ten sebevědomý okouzlující mladík sportem vypracované postavy, jak jsme ho znávali ze stříbrného plátna, ani onen značně výřečný, výbušný estrádní komik, jak si snad na něj ještě rádi zavzpomínají zbývající pamětníci.
Když mi paní Marešová zavolala, že se manželovi udělalo dobře a mohu tedy přijít na kus řeči, nevěděl jsem, kdo a co mě čeká. O kdysi velice populárním herci Jaroslavu Marešovi se řadu let nemluvilo, nepsalo – jak už to u nás tak bývá. A přitom jsme s ním trávili mnoho krásných chvil, ať už jako s romantickým mladíkem třeba ve šrámkovském filmu Léto, často však s neodolatelným floutkem, jako ve filmech Plavecký mariáš, Nahá pastýřka, Florenc 13:30 a v mnoha dalších snímcích. Než zakotvil v roce 1952 v Národním divadle, stačil na plátně zahrát i dramatické role, jako ve filmu Černý prapor či Zocelení.
Ale nechci se dnes věnovat jeho rozsáhlé herecké kariéře, jen zavzpomínat na příjemné chvíle s mimořádnou osobností. Našel jsem tehdy v křesle u Marešů už dosti nemocného muže, ovšem neobyčejně kultivovaného ducha a především brilantního, mně velice blízkého humoru. A Jaroslav Mareš mi začal vyprávět - dotkněme se alespoň pozoruhodného dětství a mládí. To, je-li prožito za jistých dramatických okolností, ať už v dobrém či zlém, ovlivní obvykle výrazné umělecké osobnosti jak v jejich pozdější herecké práci, tak i jejich životní postoje jako takové.
Vždy jsem se domníval, že jste typický Pražák – zlatá mládež, Pepíci, či jak se za Vašich časů mladíkům od Vltavy říkalo...
Nikoliv, pocházím z Husince, kde se narodil Jan Hus a pak já. Moje zbytečná skromnost mi nedovoluje se jmenovat na prvním místě. Mládí jsem ale prožil ve vzdálené cizině. Po první světové válce tady byla dost bída. Nebyla tu práce a tak táta odjel s rodinou do Francie. Táta byl výborný a všestranný lakýrník. Maloval pokoje, přemalovával nábytek, pracoval jako písmomalíř, pozlacovač. Učil se za Rakouska u německého mistra v Prachaticích čtyři roky. Tam v jižních Čechách, dokud nepřišel Hitler, byly vztahy s Němci dobré. Jak jsme se dostali do té Francie? Jezdili zde náboráři, táta na jejich nabídku přistoupil a odjel nejdříve sám, aby zjistil, jak se věci mají. Po půl roce nám poslal peníze, abychom mohli s mámou za ním přijet. Dojeli jsme do města Vernon... Moje nejsilnější dětská vzpomínka z té doby? Bylo tam tehdy zvykem, že dělníci chodili do práce v modrácích. V jedné kapse láhev vína, ve druhé veku bílého chleba proloženou paštikami či sýrem. Dodnes mám před očima ten obrázek i tu vůni...
Řeklo by se skoro exotika - dětství ve Francii! Jistě se vybaví množství dalších vzpomínek...
Ne všechny jsou ovšem příjemné, ani zde nebyl život v té době snadný. Ve Francii, ve Vernonu mi zemřela maminka, byl jsem ještě malý chlapec a bylo to moc smutné. Umřela v nemocnici na tuberkulózu. Ona hrozně dřela. Pocházela od Vodňan, byla pletařka, dokázala si vydělat na kus pole a kravku. Byla šikovná a tak, přestože dělala ve Vernonu ve fabrice, po večerech ještě štrikovala Francouzkám krásné šaty. Jednou mi upletla žlutý svetřík a povídá: „Jaroušku, tady počkej, hezky seď a nehejbej se. Půjdeme se tetám pochlubit, jak jsem ti to pěkně upletla.“ Bylo to na ulici a já zůstal stát před krámem se staženou roletou, kterou právě někdo krásně natřel fialovou barvou. Pochopitelně, že jsem se o ní při čekání na maminku opřel... Přišli jsme k tetám, které tedy mohly obdivovat krásný pruhovaný, žlutofialový svetr.
Je to jedna z mála vzpomínek na maminku, které mi zbyly. Zůstal jsem s tátou pak sám, pochovali jsme ji na hřbitově ve Vernonu, který ale už neexistuje, byl zničen při bombardování za invaze spojenců. Táta měnil několikrát místo a vždy si finančně polepšil, až nakonec skončil v Rouenu ve velkých loděnicích. Tam se mi to líbilo. Chodil jsem tam do školky a poznal poprvé biograf. Ještě němý. Táta s maminkou chodili do zahradní restaurace, kde bylo promítací plátno a promítaly se zde filmy. Vstupné bylo jeden frank, kdo ale seděl za plátnem, platil jen padesát centimů. Obraz tam byl také dobře vidět, jen byly obrácené titulky. Tam jsme tedy sedávali a já s nadšenýma rozzářenýma očima zbožňoval Chaplina. Pamatuji se, jak předváděl v Evropě tehdy jen málo známý moderní tanec. Začal jsem též tančit a lidé mi házeli peníze. Bylo to mé první veřejné vystoupení a první honorář. Poznal jsem v oné restauraci Friga, Rin-Tin-Tina a všechny ty další báječné legendy. Šťastné dny ale netrvaly dlouho. Maminka začala stonat a já po jejím odchodu skončil na rok v sirotčinci, než mě dal tatínek do péče jedné rodiny. Jmenovali se Blanamovi a nebyli to vlastně ani Francouzi, ale Baskové. Paní jsem říkal maminko, měla dvě svoje děti, jednoho chlapce z Belgie a mě.
Zůstal jste, po návratu do Čech, s touto „náhradní“ rodinou v kontaktu?
Místa svého dětství jsem navštívil až v roce 1956 při zájezdu Národního divadla do Paříže. Dostal jsem tehdy dokonce k dispozici auto s řidičem a průvodce, kteří se mnou projeli cesty mého mládí. Dojeli jsme až do vesnice, kde jsme kdysi měli od místního sedláka pronajatý dům. Já jsem žil hlavně v Normandii, která trochu připomíná Anglii svými nízkými živými ploty. Vzpomínám třeba na nádherné normandské krávy s ohromnými telaty. Stál jsem nyní s dojetím po třech desítkách let před ohradou a nakukoval dírou po suku dovnitř do zahrady na dům a vlastně ještě kamsi mnohem dál... A najednou se ozvalo: „Tak nekoukejte a pojďte dál!“ Tak jsem vešel a povídám: „Vy se na mě asi nepamatujete, já jsem Žak Maré, jak jste mi tu kdysi ve Francii říkali.“ Táta tehdy totiž trval na tom, aby mě vyslovovali co nejsprávněji a tak jsem se psal Mares. Jaroslav ale neprošlo, Francouzi by tak dlouhé jméno nepřežili a tak mě překřtili na Žaka. Sedlák mě tedy poznal, vzpomenul i na mého tátu lakýrníka. Kolem pobíhal pes a tak se ptám - to je Medor, tak sugestivně mi připomínal mého dávného společníka, že jsem si v tu chvíli neuvědomil, že už by to musel být psí pradědeček. „Ne, není to tvůj Medor, ale jeho vnuk,“ trochu mě potěšil sedlák.
Když jsem tedy dělal v tom padesátém šestém okružní jízdu krajinou svého dětství, paní Blanama, tu moji náhradní maminku, jsem též navštívil. Ještě žila, dodnes ji mám před očima - tu šedovlasou paní s drdůlkem jako od Lotreca. Dobře se na mě pamatovala. Žila už v pensionu pro staré, vlastně takovém útulném venkovském hotýlku. Řekl jsem ji, že jsem ten a ten. „Á, ty jsi ten Němec!“ Ne, Čechoslovák. „Ó, můj Žak!“ Tak jsem ji dal na památku hedvábný šátek. Hotýlek jí platily děti, protože starý Blanama už nežil. Byl to ohromnej chlap. Dělal lodníka mezi Paříží a Rouenem, kde bylo překladiště vnitrozemských parníků na zaoceánské. Oni to tam mají tak zařízené – celou Francií můžete projet různými kanály od severu k jihu. Od Lille až do Marseille. Systém průplavů začali budovat už za Ludvíka čtrnáctého. Spojeny jsou řeky Marna, Seina, Loire, Garona...“
Proč jste se vrátili? Francie vlastně mohla mít druhého Maraise...
Tak mi říkal můj kamarád Karel Effa - Jardo Marais. S Jeanem Maraisem jsem se ale nikdy nesetkal. Proč jsme se vrátili? Ona ani v té krásné Francii to nebyla jen samá idyla. Francie za první světové války značně hospodářsky vykrvácela, daleko více než Německo. Ztratila i mnoho práceschopných obyvatel, skoro v každé rodině oplakávali mrtvého. Když jsme tam ve dvacátých letech přišli, nabízeli tátovi občanství i pozemky. A on to tehdy nepřijal, což se později ukázalo jako velká chyba, stejně jako to, že byl v odborech. Když přišla krize, prefekt mu vzal jako cizinci pracovní povolení a jeli jsme v roce 1931 šupem do Prahy, přesněji řečeno domů do Husince k babičce. Táta si mezitím našel novou paní. Byla to polská Ukrajinka, která pracovala u nás na statku ve Francii. Narodila se mi brzo jedna sestra, přišla i druhá. Starší Helena dostala francouzskou státní příslušnost, protože tam platil zákon, že dítě narozené ve Francii získává občanství automaticky.
Odjížděli jsme ze země mého mládí v malém náklaďáčku, deky, peřiny, nábytek - vezli jsme na něm celý náš majetek, to co se nevešlo, prodal táta vetešníkovi. Nechali jsme tam i náš statek, který nám patřil včetně množství králíků, které táta choval a rozdával. Bez králíka od nás neodešla žádná návštěva... Choval je volně na zahradě mezi šedesáti ovocnými stromy, kde se bez kontroly množili a táta nikdy přesně nevěděl, kolik těch ušatců vlastně má. Francouzi jsou ovšem na králičí maso vysazeni, je to skoro jejich národní jídlo. Když jsme tedy odjížděli, přeskočil můj pes Medor plot a běžel za naším autem, já seděl na korbě a plakal. Medor běžel stále, až už nemohl. Chtěl jsem vyskočit za jízdy a vrátit se k němu, ke svým šťastným dnům. Nakonec Medor i statek zmizeli za obzorem, vše časem přebolelo, jenom dlouho, velmi dlouho jsem nemohl žádného psa mít…...
Vrátili jste se do často idealizované První republiky ve třicátých letech – moc jste si ale v období světové krize asi nepolepšili...
Ano - přijeli jsme do Čech, kde také vrcholila krize. Táta z Francie ovšem nějaké peníze měl. V Husinci si přečetl reklamní slogan o továrně, která vyrábí nejlacinější ložnice v republice. Nabízeli sice místa, ale pro pomocné dělníky za pět korun na den, řemeslníkům pak dávali deset. Bylo to hrozné. Koukal jsem zděšeně kolem sebe. Na polích kolem Husince tahaly pluhy a žebřiňáky místo koní vyhublé krávy, to by v Normandii nebylo myslitelné! Šeptával jsem zděšeně – táto, já chci pryč, tady přece žijí samí barbaři. Češtinu jsem ve Francii poněkud zapomněl, mluvil jsem tak nějak francouzsko-česky. Ve Franci jsem se učil výborně, teď jsem měl ve škole problémy. I když jsem měl vlastně ve vzdělání náskok. Ve Francii totiž tehdy platilo, že talentované dítě mohlo postoupit do vyšší třídy již v pololetí. To se mohlo udělat na základní škole dvakrát a tak jsem postoupil ve třetí třídě v pololetí do čtvrté.
Když jsem se vrátil do Čech tak jsem měl jednu třídu k dobru. Táta nakonec získal práci v Českém Brodě jako, dnes by se řeklo, malíř jakýchsi billboardů či figurín. Nebyl tam však dlouho, pohádal se s majitelem a byl rok bez práce. Což byla v té době katastrofa. Český Brod byl v té době v rukou sociálních demokratů, kteří se snažili život lidí bez práce jak to šlo ulehčit. Poznal jsem tak záhy, jak chutná obecní polévka. Mnohé problémy se řešily různou svépomocí. Chodil jsem do Masarykovy dělnické akademie, později do Českého Brodu do měšťanky. A nemohl jsem stále dohnat češtinu. Mou nejčastější známkou z rodného jazyka byla čtyřka. Sloh jsem měl ovšem výborný. To mě bavilo už ve Francii, kde jsem si i přivydělával, když jsem psával statkářským synkům, kteří často pílí a talentem zrovna nevynikali, domácí slohové práce. Napsal jsem třeba tři, nejlepší si ponechal a dvě prodal po franku. A poznával pomalu třídní rozdíly a nespravedlnost – synkové patřičně bohatých sedláků šli domů s jedničkou a já většinou s dvojkou.
Táta byl tedy bez práce, zato já jsem se díky tomu stal uhlobaronem. Nevíte, o co jde? Prostě jsme kradli uhlí. Když jel od Kolína vlak s uhlím, byl pokropený vápnem, aby se poznalo, zda se z něj kradlo. My jsme v místě, kde vlak přibrzďoval z nadjezdu skákali na vagony. Můj kamarád Pavel Bázlík byl starší a silnější. Já jsem naplnil pytle, za jízdy vyskočil a Pavel pytle sbíral a odnášel. Měli jsme to perfektně spočítané – museli jsme skočit mezi vagony, abychom dopadli doprostřed druhého. Nebylo to bez nebezpečí. Byly tam případy přejetých nohou i smrti. Krom toho nádraží hlídali četníci. Krize nebyla žádná sranda. Dostávali jsme jinak příděl od města tři metráky uhlí na rok. Na Havlíčkově předměstí byla spousta nezaměstnaných a spousta uhlobaronů...
Kdy a jak v tom případě mohla vůbec začít Vaše herecká cesta, vrcholící na jevišti Národního divadla?
Přežili jsme nejhorší dny. Táta pak dostal práci v továrně Ogar v Praze ve Strašnicích, mnohem později to bylo vývojové oddělení Jawy. A já se tam učil zámečníkem. Chtěl jsem se ale stát malířem nebo jít v tátových stopách a vyučit se lakýrníkem, protože mně se tátovo řemeslo moc líbilo. Vzpomínám, jak maloval, jak jsem tomu já říkával, zpívané obrázky. To mě poslal v neděli pro za dvě koruny míchaného piva. Napil se, začal malovat a ke každému detailu svého obrázku si pobrukoval jinou melodii. Zpíval si šlágr, když maloval listí, svůj šanson měly velehory, jiný zase vesnický voříšek u boudy či kopretiny ve váze. Chtěl jsem také jednou tak v pohodě popíjet míchané pivo a prozpívat se životem nad svými obrázky, ale měli jsme na výtvarnou výchovu profesora, který kladl důraz spíše na rýsování než na kreslení a tak jsem nakonec místo u plátna a palety skončil u rýsovacího prkna. Učil jsem se zámečníkem a přiznávám se – vůbec mě to nebavilo. A opravdu jsem nikdy dobrým zámečníkem nebyl.
Byl jsem v té době dlouhým urostlým klukem plným energie, kterou jsem chodil utrácet do místní DTJ – Dělnické tělovýchovné jednoty. Psal se rok 1937 a já jsem se přes tuto organizaci dostal k sociální demokracii, stal jsem se jako šestadvacetiletý nejmladším předsedou v místní odbočce Sociálnědemokratické mládeže. DTJ bylo vlastně její sportovní složkou. „Detejáků“ bylo v Českém Brodě víc než sokolů. A řádně jsme se hecovali. „Chceš-li míti z dítka vola, pošli si ho do Sokola,“ byla jedna z našich oblíbených průpovídek, Sokolové nám ovšem nezůstali nic dlužni. Tak jako oni měli populární sokolovny, my měli své liďáky patřící sociální demokracii, odborům, kam jsme chodívali cvičit. Součástí našeho lidového domu bylo i divadlo a biograf, kde jsem spatřil svůj první zvukový film. Dokonce jsem tam dělal uvaděče a dostával honorář ve výši padesáti haléřů za představení. Hrál jsem tu své první divadlo. Byla to dětská opera, kterou s námi na měšťance nastudoval náš třídní profesor. Scénář jsme vlastně napsali sami a to pod lavicí při hodinách němčiny. Skládali jsme jednotlivé verše, dali tomu název „Stavíme si město nové“ a pan profesor nám vše jen zredigoval, je-li to formálně v pořádku. Každý jsme zpíval několik rolí. Mělo to jít dokonce do rozhlasu, přijeli tam s technikou, ale kluci nějak popletli party a tak se to nakonec nevysílalo. Moje první premiéra se tedy moc nevydařila.
Na naši operu se zapomnělo, až po mnoha letech jsme začali po tomto díle pátrat, ale marně. Ve Strašnicích jsem v divadle spojeném se sociální demokracií pokračoval. Byl zde v té době významný divadelní ochotnický spolek Aragon. Na Vinohradech pak jakýsi Václav Válek vedl soubor Zapadlí talenti. Byla to též levicová scéna, měli dokonce svá vlastní slova na hry a písně Voskovce a Wericha. A my s nimi měli dost silnou družbu. Vedli je dva židovští chlapci a zde začínal svou hereckou dráhu třeba Pepík Pehr. S Aragonem jsme zprvu hráli jen scénky proložené zpěvem, později jsme si troufali i na větší celky. Se Suchomelem, který později působil jako profesionál v Divadle mladých, jsme vytvořili dvojici jako Voskovec a Werich. Zdůrazňuji jako. Osvobozené divadlo nás všechny nakazilo, bylo naším velkým vzorem. Pravidelně jsme tam chodívali. K stání za tři koruny. Šatna byla za korunu, to byla jedna zmrzlina, tak jsem většinou stál v zimníku. A museli jsme vniknout co nejrychleji dovnitř, abychom získali místa hned u orchestru a viděli své idoly co nejblíže. Jednou mě tam v kabátě spatřil Karel Vacek, který hrával u Ježka na trubku a dělal si ze mě legraci, abych si ještě vyhrnul límec. Naznačil jsem mu, že nemám peníze na šatnu, tak mi o přestávce poslal pětikorunu..
Začátky Osvobozeného jsem samozřejmě nestihl, začal jsem tam chodit od roku 1935, ale stále to byla velká sláva. Úžasné byly derniery, kdy se odzpívávaly všechny ty krásné písničky...
Dostavila se únava, další vyprávění jsme museli nechat na příště... Bohužel, mnoho těch setkání už nebylo, herec Jaroslav Mareš (* 24.dubna 1921) zakončil svou životní pouť 29. října 2003), v roce 2017 nás opustila i jeho paní. Můžeme se s ním ovšem potkávat ve více jak devadesáti filmech, mnoha televizních inscenacích a seriálech. Pamětníci jistě rádi zavzpomínají na jeho role na jevišti Národního divadla.
Autor: Jiří Vlastník
Snímky: Autor a jeho archív
Další rozhovory ze seriálu U kávy a sauvignonu si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery
Všechny rozhovory, které na webu Putování za uměním vyšly, najdete zde