U kávy a sauvignonu (5) – Richard Adam

Navždy zůstat pány kluky, jsem nazval jeden z článků o tomto vynikajícím pěvci především swingových melodií. Byli jsme přátelé, čehož jsem si považoval a mohu říci, že on skutečně tím klukem, klukovským frajerem, byl až do pozdního věku. O to více mě ohromila večerní smutná zpráva, že nás v osmdesáti šesti letech navždy opustil. Měl bych asi napsat nekrolog, ale nějak to nejde. Pustil jsem si jeho cédéčko s názvem Je to tak příjemné a snažím se vzpomínat jen na to krásné a veselé. Třeba i na své dětství, které mi, a jistě celé jedné generaci, jeho písničky náležitě zpříjemňovaly. Ne, smutek se k panu Ríšovi nějak nehodí, a tak místo nekrologu přidávám jeden z našich rozhovorů...

Kdo vlastně byl Richard Adam? Těm mladým asi moc neporadím. Pamětníkům, kterým paměť už krapet selhává, jen připomenu pár písniček a jsem přesvědčen, že zaslzí a pookřejí. Stejně jako ty stovky seniorů, které chodívaly na jeho koncerty. Dárek na památku, Tichý kout, Měsíc ve víně, Tina Marie, Příliš mlád, Můj strýček, Páni kluci, Šestnáct se víckrát nevrátí, Příběh naší lásky, Kristínka... Nádherné songy, které kdysi zvedaly posluchače ze židlí. Ale potom přišli Elvis, Gott a Beatles s novými rytmy a slavní swingaři včele s Cortésem, Chladilem a Adamem se dostali poněkud na druhou kolej.

Neproklínali jste je? Nezahlodala závist, nezvedala krevní tlak nezdravá rivalita?

Myslím, že ani ne, každý jsme dál dělali na svém písečku. A zvláště Karla Gotta si nesmírně vážím. A to nejen jako excelentního, fantastického zpěváka, ale i jako člověka. On má skutečně radost, když se kolegovi něco povede. Mohu to doložit touto příhodou. Jak víš, zpíval jsem dlouho v bývalé NDR, vydělal nějaké ty marky a chtěl si koupit auto. Byly to ovšem marky východní, a tak mi ještě deset tisíc tuzexových bonů chybělo. Volal jsem tehdy Karlíkovi: „Hele, ty zpíváš na tom Západě, nepůjčil bys mi deset tisíc.“ Poslal jsem za ním svou ženu, která jako baletka u něho tancovala. Víš, co ten darebák udělal? Dal ji šek, kde vyplnil všechny náležitosti kromě sumy, se slovy: „Ať si tam Richard napíše sám, kolik potřebuje.“ V té naší branži ani tak nezáleží na tom, kdo co zpívá. Spíše jaký je člověk. Jsou tak kamarádi, na které je spolehnutí, jsou i ti druzí. A třeba právě Karel Gott, Pepíček Zíma či Milan Chladil byli vždy skvělí parťáci. Takovým byl i můj vlastně žák s krásným, lyrickým hlasem, Jiří Vašíček.

Mohli bychom hovořit o mnoha věcech. Třeba o trablech s někdejší Státní bezpečností. Ale zůstaňme u písniček. Jak ses k nim vlastně dostal?

Táta byl řezníkem z Hlubočep a mou touhou po pěvecké kariéře nadšen příliš nebyl. Považoval ji, jak říkával, za „neštambilní“. Ovšem „komediantská“ rodina jsme byli. Mou sestřenici Jarku Adamovou si oblíbil jak známo Jan Werich, teta Máša Horáková byla partnerkou Járy Pospíšila ve Velké operetě. Jako rodina bychom mohli sloužit za vzor. Za ty dlouhé roky, co pamatuji, jsme si navzájem neřekli křivého slova. Občas se spolu sejdeme a pořádáme svůj soukromý Adamfest. Teta Máša si mě posadila jako třináctiletého ke klavíru a zkoušela, jak umím zpívat. Potom šla za tatínkem s doporučením: „Ty, nech ho to dělat, uvidíš, jednou tě překvapí“. A táta na to – když chce zpívat, tak ať se to pořádně naučí. A pořídil mi učitelku hudby… Jako kluk jsem jinak hltal Rychlé šípy, na Žvahově řádil s partou kamarádů, kromě jiných s Vladimírem Škutinou, do tajů erotiky nás zasvěcovala Anička Ferencová. Avšak stále více jsem poslouchal v rádiu Vlacha s Arnoštem Kavkou a Jiřinou Salačovou, Jaroslava Malinu s Bajo triem a Standou Procházkou, do pozdních nočních hodin čekal za plotem Barrandova až se zvedne R. A. Dvorský ve sněhobílém smokingu a začne zpívat - a nesl za to doma patřičný trest. V mých šestnácti letech pak kluci v tanečních na Žofíně přemluvili Ladislava Habarta, aby mě pozval na pódium. Vybral jsem si Dárek na památku, Tichý kout a foxtrot Tisíc chutí. „Bylo to dobrý, přijďte si zase zazpívat,“ řekl kapelník.

Jaké jste tehdy měli vlastně vzory?

Byli jimi američtí swingaři, Perry Como, který mě oslnil daleko dřív než Frank Sinatra. Ale největším byl náš Rudolf Cortés, protože ten vnesl do naší hudby to, co by tam mělo být i dneska. Nádherný, srozumitelný hlasový projev. Lkali jsme s Milanem Chladilem: „My se to musíme učit, on to má od Boha.“ Spolu jsme však dopadli špatně – byl mým idolem, ale on mě neměl rád. Jak to vzniklo? Na vině byl velký hit Váš dům šel spát, který mi jednou nabídl autor Alfons Jindra. Tak jsem to zpíval, ale souběžně ho Cortés nahrál na desku a jednou na plese Lucerny, kde jsme oba vystupovali, neunesl fakt, že tam píseň zazněla dříve z mých úst. Strašně se nakrknul, a i když jsme spolu často vystupovali, nikdy jsem mu nevysvětlil, že jsem v tom nevinně. Přesto, že i ve svých pořadech Stará láska nerezaví jsem tu skladbu pouštěl v jeho podání a říkal lidem, že on ji zpívá nejlépe, což byla pravda. Miloval jsem Jiřinu Salačovou. Jako devatenáctiletý kluk jsem na ní čekal na Václavském náměstí, kde zpívala se Slávou Záděrou v Arkádii. Já měl své první motorové vozidlo, což byla jednosedadlová motorka Manet. Jaké pak bylo překvapení nočních chodců, když tu slavnou hvězdu, která byla pro nás něco jako pro Američany Doris Dayová – žádná sexbomba, ale neobyčejně milá ženská s krásným altem, nádhernými písničkami a chováním, spatřili, jak s nějakým klukem na blatníku mopedu ujíždí Václavákem dolů až do Konviktské, kde bydlela... Byl jsem do ní a jejího zpěvu tak zamilován, že jsem třeba sedl na rychlík do Mariánských Lázní, kde zpívala, a po koncertu jel opět vlakem zpátky. Byl jsem později šťastný, že máme společnou učitelku zpěvu, Jelenu Holečkovou-Dolanskou. Učil jsem se u ní klasickému zpěvu, měla mě ráda a odvedla si mě i na HAMU, kde mě naučila belcantu.

Začínal jsi s cikánskou kapelou v Komárně, zpíval s Daliborem Brázdou, Echtnerem, Bartákem, Vlachem, jméno Adam se stalo pojmem a přišel Můj strýček..

To má ohromnou historii. Když jsem se vracíval v noci ze zájezdů, stavil jsem se často v hotelu Jalta, kde hrál v baru orchestr Slávy Kunsta. Šéf toho využil a dal mi smlouvu, že když se tam objevím, zazpívám jednu nebo dvě písničky. Jednou jsem přišel a Sláva mi povídá: „Už jsi viděl ten film s Jacquesem Tatim Můj strýček? Tam není sice žádná písnička, ale krásná muzika, která podmalovala celý film. Co kdybychom z toho udělali písničku my?“ Tak poslal melodii Zdenku Borovcovi, ten to otextoval a my to natočili na desku. Za několik měsíců jsem volal do Supraphonu, abych věděl, jak se deska prodává. Řekli mi: „Víte, kde nejvíc? Ve Francii! A česky zpívaná!“ Představ si, že Francouzi byli naprosto šokováni, že nějací Češi z toho udělali písničku! Když mluvíme o Francii, rád jsem zpíval písničky Yvese Montanda. Vždy, když potkám Evu Pilarovou, tak mi připomíná: „Až budeš natáčet novou desku, ať tam nechybí Ten den, kdy se vrátí déšť...“

Vy, swingaři padesátých a šedesátých let, jste vlastně měli štěstí. Písničky vám psali excelentní textaři...

Můj dvorní textař byl Bohuslav Nádvorník, který mi udělal ty největší hity. Vzpomínám, jak mi volal na Štědrý den v třiapadesátém roce: „Hele, já nemám žádné peníze, tak si vem´ tužku a papír, já ti jako vánoční dárek něco nadiktuju.“ A já začal psát – Už v mládí míval jsem tě rád, tvá krása nedala mi spát, dnes máme oba šedý vlas... Prostě text na velký hit Nat King Colea Too Young. Alexej Fried, salonní komunista a skvělý muzikant, udělal aranžmá a během dvou měsíců jsme skladbu Příliš mlád natočili v rozhlase. Jaké bylo moje překvapení, když se ke mně dostala zpráva, že v americkém časopise Down Beat sám Nat King Cole prolásil, že „...nějaký zpěvák ve střední Evropě má lepší úpravu skladby, než já...“

Když někde zmíním jméno Richard Adam, často slyším: Jó, to je ten, co zpíval Kristínku...

Kristínka má zvláštní historii. Já jsem ji zpíval skutečně jako první, a to v Lucerně, kdy mi ji přinesl autor Zdeněk Petr. „Hele, my budeme za dva měsíce natáčet v rádiu hudební komedii Sto dukátu za Juana a z ní je tato písnička. My s Vladimírem Dvořákem bychom potřebovali zjistit, jak bude úspěšná, jak se bude líbit. Tak ji tam šoupni do programu,“ požádal mě. Trochu jsem na kytaru uměl, tak jsem si vzal papír s textem na podium a začal zpívat. V Lucerně tehdy bylo dva tisíce lidí, a když jsem dal poslední akord, bylo hrobové ticho. Samozřejmě jsem ztuhl. Jenomže to bylo ticho před bouří. Pak se strhl takový aplaus, že se Kristínka okamžitě opakovala a nastoupila svou slavnou cestu. V éteru ji ale zpopularizoval Vladimír Salač, kterému patřila a který ji nazpíval skutečně půvabně. Znali jsme se, byl to báječný kluk, herec, občas i zpěvák. Vzpomínáš na film Anděl na horách a jeho: „Jaro se do oken dívá...“

V někdejším Tatran baru jsem asi nikdy nebyl. Prý to byla velká sláva...

Začal jsem vadit Státní bezpečnosti, a tak jsem nesměl do radia ani do televize. Nevadil jsem ale na dolním konci Václavského náměstí v Tatran baru, kde jsem dělal programy – režíroval, psal scénáře, sháněl umělce. Byla to kvalitní vystoupení, třeba i baleťáků z Národního divadla či Laterny magiky, a nebyla cenzurována. Papaláši sem chodili se zahraničními hosty, aby se pochlubili, jak světově se v Praze žije. V Tatran baru jsem dostal smlouvu na tři měsíce a zůstal tam šestnáct let. Jednou k nám přijel ředitel prestižního Friedrichstadtpalastu a povídá pak svým umělcům: „Vás je padesát, jich jen sedm, ale podívejte se, co dokážou!“ Dělali jsme světový hudební repertoár říznutý povinným ruským tancem, ale ten se právě líbil.

Pamětníci jistě nezapomněli na samostatné recitály Richarda Adama po celé republice, které začal dělat jako jeden z prvních po vzoru Sinatry. Už méně se ví o jeho hostování v bývalé NDR.

Němci byli dál než my. V těch pořadech vždy působili zahraniční umělci od nás i ze Západu. Vystoupat na pódium Friedrichstadtpalastu nebylo tak snadné. Do Německa jsem se dostal jako záskok za Jiřího Poppera. Zpíval jsem s orchestrem Gűntera Golasche. Včera neděle byla a další skladby Semaforu mnou nazpívané německy se staly velikými hity. Německý producent za mnou přišel s otázkou, kam na to chodím. „To máme u nás nějakého Jiřího Šlitra,“ odpověděl jsem. Myslím, že jsem tam byl dost populární, mohl jsem být dokonce i slavnou mezinárodní hvězdou. Nahrávali jsme ve studiu německy Vomáčkův hit Zhasněte lampiony. O pauze šla kapela na pivo, já dal technikům padesát marek, aby mi pustili muziku znovu. A nazpíval jsem „lampióny“ anglicky jako Oh, How Beautiful is Love. Nahrávku jsem z recese poslal do Radia Luxembourgh. Jaké bylo moje překvapení, když se mi po čase ozvali – Pošlete okamžitě autorizaci! Z toho uděláme ne evropský, ale světový hit... V Supraphonu ale o nějaké spolupráci s imperialistickou stanicí nechtěli ani slyšet.

Ono se ale mnoho nezměnilo. V televizních archívech leží Adamovy pořady Stará láska nerezaví s legendami naší písničky prý jen proto, že oslovil „příliš přátelským tónem“ nějakého účinkujícího soudruhu... Tak jezdí jen křížem krážem republikou a zpívá. Většinou s Yvettou Simonovou.

Poprvé jsem se s ní potkal někdy v roce 1953, když jsem měl v Edenu pro rozhlas nazpívat Příběh naší lásky. Přijdu tam a vidím jakousi zpěvačku. Povídám ji: „Koukejte, tady by to chtělo druhý hlas.“ Tak jsme to tenkrát spolu živě nazpívali a kdo tehdy nebyl v hospodě, tak byl večer u rádia. Prostě úspěch jako hrom. A následně - málokterá obřadní síň, kde by se to nehrálo. Yvetty si obrovsky vážím a obdivuji ji. Zrovna minulý týden jsme spolu vystupovali v Olomouci, ona živě s kapelou zpívá i ty nejtěžší věci, hlas ji pořád slouží, je skvělá…Jen mě na ní mrzí, že nechce zpívat písně svého bývalého manžela Vomáčky. Byly to krásné věci, vzpomínáte na Lampióny, Šel chlapeček na procházku, Zamilovaná?

Co když swingař v letech nezpívá? Je čas na krmení ptactva v parku?

Když nezpívám, tak dělám něco rukama, doháním tak vše, co jsem za celý život zanedbával. Ale času je málo, jsem stále nedostatkovým zbožím. Dělám sedmdesát až osmdesát koncertů do roka, buď sám, nebo s jednou zpěvačkou. Sám si to uvádím. Nejraději v zařízeních pro seniory. Když si přečtou můj plakát, čekají v sálech už hodinu před vystoupením. Někdy si mě vyžadují i opakovaně, říkají mi, že jsou po mých koncertech čtrnáct dní zcela jiní, veselejší... A tady bych chtěl pronést kritiku našich medií, všech těch hudebních redaktorů, kteří myslí šablonovitě: „Jsou to staří lidé, tak jim pustíme jednou týdně dechovku.“ Ale to není pravda. Když současným seniorům bylo šestnáct, sedmnáct, tak už mnozí tančili tak zvané ploužáky či rokenroly. Já mám ovšem jinak dechovku rád, sám jsem s ní pár desek natočil, ale senioři jsou dnes trochu jiní, než si myslí ti, kteří řídí rádia. Mohu to potvrdit – když jim zpívám ten swing či třeba i rokenrol, všichni společně zavzpomínáme na mládí. A já skončím, ale oni nejdou domů, postaví se do fronty a jdou mi poděkovat. Peníze tu pak nejsou podstatné, toto je největší honorář!

Před časem se mi splnil jeden sen. Touhou každého z nás bylo zazpívat si Sinatrovu My Way. Čtyřicet let jsem čekal na dobrý český text a teď ho mám. Oprášil jsem i Suliku v češtině, byť si ji oblíbil chlapík jménem Džugašvili, který se smutně proslavil jinak než muzikantsky. Písničkám je ale jedno, kdo zrovna sedí na trůně.

Richard Adam zpíval „melodie, které pohladí“, jak se jmenuje zároveň i album jeho slavných evergreenů. Patřil mezi velké osobnosti swingové éry. Za oceánem i jinde si těchto svých „Sinatrů“ jinak považují, už třeba jen proto, že tento druh muziky je věčný, nadčasový, stojící jaksi nad ostatními žánry. Je pro mě dost nepochopitelné, že u nás tomu tak není. Životní pouť velké legendy české písničky, zpěváka, který se narodil 14. listopadu 1930, tedy skončila. Budeš mi tu, a jistě nejen mně, Ríšo, chybět.

Nejen kvůli melodiím, ale i pro ten životní esprit, klukovskou frajeřinu, kterou jsi infikoval své okolí. Za všechny pamětníky – díky.

Autor: Jiří Vlastník
Snimky Jiřího Vlastníka a jeho archiv

Další rozhovory ze seriálu U kávy a sauvignonu si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery

Všechny rozhovory, které na webu Putování za uměním vyšly, najdete zde