Nakladatelství Globus vydalo v edici Miraculum Ocatavum Mundi Paměti z Fastrova mlýna autorky Marie Vondrové-Fastrové (* 31. května 1875; + 6. března 1958). Je to již třetí vydání tohoto, jistě pozoruhodného díla, tentokrát vyzdobené ilustracemi kutnohorského výtvarníka, pedagoga a filmaře Vladimíra Císaře.
V Čechách, a možná nejen zde, je to jistá tradice, která doufám stále žije. Každé slušné město, mnohdy i víska, měly své kronikáře a díky jejich úsilí vznikala často velice pozoruhodná dílka, zachycující sled událostí toho kterého regionu. Ta ovšem přesto jen výjimečně upoutala čtenáře mimo jeho hranice. Museli pak nastoupit všichni ti Jiráskové, Holečkové a další profesionální psavci, kteří tyto informace díky svému umu přetavili do svých románů, které díky renomé těchto osvědčených a uznávaných autorů teprve zaujaly širší publikum, lapidárně řečeno – dostaly je do čítanek.
Nicméně – výjimky potvrzují pravidlo. A troufám si říci, že takovou je i Marie Vondrová-Fastrová, která, byť byla jen „pouhou“ učitelkou, napsala dílo, jež svým obsahem i formou rozhodně onu regionálnost, a určitě i provinciálnost, převyšuje.
Napsal jsem „pouhou“ učitelkou – je třeba ovšem dodat, že ona byla jedním z prvních „kantorů v sukních“, vybojovala si své učitelské řemeslo v dobách, kdy ženy na tuto profesi vybírány rozhodně nebývaly. Píšu o tom záměrně – ona odvaha, možná i touha po dobrodružství, byla asi rodu Fastrových dána do vínku, přestože pocházel z jihočeských pohodových Domažlic.
Kutnohorský Oslošachtecký mlýn, o kterém je v kronice (či románu?) autorky řeč, má velmi letitou tradici, sahající snad i do raného středověku. Fastrovi jej koupili v roce 1836 a Marie Vondrová-Fastrová zachycuje události v podstatě až za jejich, Fastrovy, éry. Přiznám se, že když jsem onu krásně knihařsky i graficky vybavenou publikaci otvíral, očekával jsem pohodové, poněkud „uspávající“ vyprávění o životě mlynářském – pana otce s fajfkou, pracovité panímámy a čeledíny, dovádivé děvečky, sečtělé a moudré stařešiny rodu... A to už vzhledem k fotografiím zřejmě většinou hluboce věřící rodiny Fastrových, která držela pohromadě, kde bylo patrné, jak se všichni rádi měli. Ovšem už po prvních kapitolách bylo vše jinak. Fastrovic byla i rodina řádně podnikavá, pracovitá, lidé plni emocí. A tak v často i napínavém ději se s jejími členy vydáváme třeba až do Ameriky, řešíme události velice dramatické, kdy mlýn vzkvétal, ale i hrozil úpadek a zánik.
Nechci samozřejmě popisovat děj. Snad jen formu. Marie Vondrová-Fastrová psala překvapivě moderně (první vydání vyšlo v roce 1948), používala krátké věty „s tahem na branku“, s citem pro spád děje, oproštěné od nabízejícího se romantizování, „písmácké“ zdlouhavosti, popisnosti. Nepřipomínala tak Boženu Němcovou, spíše Adolfa Branalda, můžeme-li tak lapidárně škatulkovat.
Na knižních pultech v posledních letech přibývá stále více literatury. Bylo by možná zajímavé zjistit, kolik z těch hromad a hromádek tvoří literatura, které se kdysi a snad i stále říká krásná. Upřesnil bych – jak obsahově a formálně, co se stylu psaní, ale i poctivým knihařským zpracováním, týká. Jsem si jist, že třetí vydání knihy Marie Vondrové-Fastrové s názvem Paměti Fastrova mlýna sem rozhodně patří.
Knihu Marie Vondrové-Fastrové Paměti z Fastrova mlýna s ilustracemi Vladimíra Císaře si můžete prohlédnout a případně i objednat v internetovém Knihkupectví theressa nebo přímo zde.
Autor: Jiří Vlastník
Zdroj snímků: i-passage.cz
Další knižní recenze si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku antikvariátu U Skleněné kašny
Videorozhovor s výtvarníkem Vladimírem Císařem, ilustrátorem třetího vydání knihy Paměti z Fastrova mlýna, najdete zde