Držíme v ruce vskutku ojedinělou velkoformátovou publikaci Protektorát ve fotografii, plnou neznámých či polozapomenutých černobílých fotografií. Ty vznikaly v době pro náš národ v novodobé historii nejhorší – v rozpětí let 1939 až 1945. Svého času je nasnímal známý prvorepublikový fotograf Karel Hájek a dnes na světlo boží pro právě představovanou publikaci uvolnil ze svého archivu Miloš Heyduk.
Skvělým textem knihu mimořádného obsahu, která nemá v české nakladatelské produkci od konce šedesátých let minulého století obdobu, opatřil doyen našich žijících básníků Karel Sýs. A nemohl by to být on, kdybychom se i při tak vážném námětu nezasmáli, jak nás přesvědčuje kupříkladu zadní obálka publikace, plná černého protektorátního humoru.
Tak jak to vlastně tenkrát všechno bylo? Dědečku, vyprávěj, dědo, povídej... Lidská paměť je chabá, po pár desítkách let už se zdá, že všechno bylo jinak. Zvláště překrucují-li se fakta a události za jistými, především politickými cíli, jak se dnes činí bez uzardění ve tváři téměř pravidelně. Občané začínají zapomínat, jak to vlastně bylo v „devětaosmdesátém“, popis a vzpomínky na „osmašedesátý“ už často bývají doslova historkami z říše snů. Natož pak leta válečná i čas revoluce v květnu 1945. A tak se lidé pomalu, zvláště nejmladší generace, masírováni televizí a filmem, začínají utvrzovat v mínění o hrůzovládě komunistů po osmačtyřicátém roce či o džentlmenství nacistických vojsk, vlastně bojujících proti nastupující bolševické nadvládě nad světem, nebo o české krvelačnosti a nespravedlivém poválečném vyhnání Němců. Běžný život českého občana za Protektorátu Böhmen und Mähren vlastně přece neměl daleko do idyly. Nikdo neumíral hlady, nikdo nemusel na frontu, lid pracoval a bavil se českoněmeckými filmy... Jak se posléze bránil u lidového soudu kupříkladu pražský říšský protektor Karl Hermann Frank (* 24. ledna 1898; + 22. května 1946). Všechno však bylo jinak.
Jak? Prolistujte zmiňovanou fotopublikaci, která je plná unikátních záběrů nejen z pražských ulic, smrtihlavů a třeba i prezidenta Háchy v plavkách, ale i dokumentů, včetně protektorátních vyhlášek nebo kuriozit, jakými jsou kupříkladu signály protiletecké ochrany v Protektorátu nebo Orientační mapa pro náletové zprávy. Velkou pozornost věnujte šťavnatému textu, který s mimořádnou znalostí okolností a událostí, včetně osob v tom čase figurujících, s nekompromisním hodnocením naší národní povahy i mírnou ironií napsal básník, novinář a spisovatel Karel Sýs (* 26. července 1946).
Každý něco pro vlast
„Já mám protektorát, který jsem ovšem nezažil...“ píše zkraje knihy Karel Sýs, „spojen s představou, ba pocitem stmívání, šera, mlhy (Nacht und Nebel, tak poeticky si Germáni nazvali ty nejprasáčtější akce), byť i na protektorát svítilo slunce, zejména o sportovních hrách kolaborantského Kuratoria. Dnes, kdy největší česká automobilka patří Němcům stejně jako domy na Václaváku a bezmála všechny poplužní dvory v zemi, kdy se denně vracím domů kolem Hitlera (co na tom, že švýcarského původu, co na tom, že čumí jen z filmového plakátu?!), v době, kdy knihkupectvím vévodí police označená H, kdy se dovíme ani ne tak jak Hitler zakroutil krkem židům, komunistům, odborářům, evangelíkům i zednářům, jak je bral po řadě a po lati, ale na jaký způsob mu slečna Manziarlyová předkládala vejce, jak a z jaké výšky mu musela Geli Raubalová kadit na hrudník, v této době, myslím, je třeba položit si otázku, co pro tento národ v samém středu Evropy představuje ztráta suverenity, a to nejen včera, ale zejména dnes, ztráta, proti níž je Brežněvova omezená suverenita dětskou hrou na schovávanou.“
Dále pak autor pokračuje: „Hra na schovku, jež následuje po pikání, ale i po pykání!, je zřetelně nejoblíbenější a nejrozšířenější českou národní hrou, hrou, kterou národ nadělil sám sobě možná už tehdy, kdy po husitském vzepětí sám sebe v zájmu cizího měšce rozdrtil u Lipan. Navenek se poddat, třeba i bolestně, ale nakonec to vždycky nějak zaonačit, vošulit, zažehlit, zafýrovat... Smějící se bestie jsou možná spokojené, když je co do žlabu – celý život jsem slýchával a slyším dodnes, a určitě ne sám: Za Němců byl (alespoň) pořádek.
Přijde Stalin a vezme mi tuhle prkenici, přijde Hitler a nechá mi ji, tuhle větu si po válce přehazovali jako horkou bramboru, až si Černého Petra vytáhl ministerský předseda Rudolf Beran. Udánlivý pořádek byl však vykoupen ztrátou všeho, co je tak – pro někoho, připouštím, neviditelně – cenné: rezignaci na samostatné rozhodování o národním osudu...“
Karel Sýs si během následující stovky stran knihy servítky rozhodně nebere. Vedle popisu běžného protektorátního života se ale především zabývá myšlenkou hrdinství a zrady, osobní statečnosti a kolaborantstvím, přičemž nešetří filmaře ani herce, či protektorátní žurnalisty a politiky. Jako publicista, který věnoval celý svůj profesní život poezii a novinařině, který se dlouhé roky pohyboval a pohybuje mezi osobnostmi našeho kulturního světa, a kromě jiného pečlivě četl i jejich paměti, má onen čas důkladně zmapován. A tak hojně ve svém textu cituje i řadu známých jmen, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Jaroslava Foglara, psychiatra Vladimíra Vondráčka či třeba básníky Jana Zahradníčka, Františka Lazeckého nebo Václava Renče.
V daném tématu dává prostor též historičce a spisovatelce Ivaně Matouškové, která nekompromisně hodnotí ožehavý fenomén protektorátní kolaborace a jejího přesahu do dnešních dnů.
Od Emanuela Moravce až po M. C. Putnu
Kniha nemá obsah kapitol a její text teče jako říčka, přeskakující kameny sem a tam, někde se rozdělující do několika pramínků, aby se záhy spojila v jeden tok. Sám autor předznamenává, že je mimochodný kůň, který v této knize bude těkat od šuplete k šupleti – jak se žije a co se žije přece nelze srovnat do zásuvek podle velikosti.
V závěru publikace čtenáře zcela jistě překvapí „malá čítanka“ českého antisemitismu, šovinismu, nacionalismu a aktivismu, autorovými slovy: „...od dob dřevních až po restaurovaný kapitalismus...“. Blok citátů mnoha známých jmen, z časů protektorátu po současnost, je úděsným svědectvím a jejich autoři patří na společenský pranýř, od Emanuela Moravce přes Jaroslava Durycha či Michala Bauera až po Martina C. Putnu.
Místo epilogu knihy, která by se měla zařadit do povinné četby nejen mládeže, je závěrečná stať rozebírající mýtus o atentátu na Heydricha na prvočinitele, včetně dnes již málo známého Memoranda spisovatele faktu Miroslava Ivanova, publikovaného při příležitosti 45. výročí atentátu, a co pak následovalo po předvolání Karla Sýse na ÚV KSČ. Co? To nechť se čtenář doví z knihy Protektorát ve fotografii již sám.
Velmi pěkně graficky vyvedená publikace má jedinou vadu na kráse: chybějí základní informace o autorech. Tímto se pokusíme tento nedostatek alespoň částečně napravit...
Ing. Karel Sýs, narozen 26. července 1946 v Rychnově nad Kněžnou, básník, spisovatel, novinář a publicista. V jeho tvorbě dominuje poezie, ale v posledních dvaceti letech se věnuje i české historii a satiře popřevratového politického vývoje a studiím lidové slovesnosti. Vyšlo mu pětadvacet básnických sbírek a desítka prozaických a publicistický děl. Žije a tvoří v Praze.
Autor: Ivan Černý
Snímky: Archív
Popisek k fotografickému portrétu Karla Sýse: „Jen dodávám, že o protektorátu nemohu psát neosobně. Jedna čtvrtina mojí rodiny z matčiny strany byla vyvražděna, až na strýčka Jindřicha, který uprchl, skrýval se u volyňských Čechů a přechod fronty přežil převlečen do ženských šatů, a tetičku Emu, kterou její manžel na poslední chvíli vykoupil z fronty na krematorium. Můj otec, byv odvezen s vládním vojskem do Itálie, přeběhl k partyzánům, byl zajat, strávil noc v cele smrti a přežil jen šťastným zásahem kněze, který zajatce vyvedl v hodině dvanácté z vězení zpátky do hor. A tak jsem se mohl narodit i já...“
Další literární recenze si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery