Malíř Josef Jíra (* 11. října 1929; + 15. června 2005) byl nazýván básníkem Podkrkonoší. Retrospektiva Divadlo světa, kterou lze v Oblastní galerie Liberec vidět do neděle 29. září 2019, ho ukazuje v mnoha výtvarných i životních rolích. Jako originálního expresionistu, sugestivního portrétistu, pozorného pozorovatele městských reálií i člověka zmítaného vnitřními běsy.
Jako bonus vyšel v rámci výstavy malířův deník Život bez rukávů, glosující jeho zážitky z pražské protialkoholní léčebny U Apolináře. Název, stejně jako předmluva díla, pochází od spisovatele Bohumila Hrabala.
Kromě něj patřili k významným autorovým přátelům režisér Miroslav Macháček či herci Vlastimil Brodský a Josef Kemr. Portréty těchto dvou mistrů stříbrného plátna patří na výstavě k těm nejvýraznějším.
Olej, portrét Josefa Kemra z roku 1973 ukazuje herce sedícího v popředí. Jsou na něm nejvýraznější jeho oči, pronikají skly brýlí ven z obrazu. Za ním, ve druhém plánu, se v barokním pološeru skrývá půl něčí tváře a zcela v dáli je pouze tušený pověšený kříž s přibitým světcem. Jde nejen o poukázání na hercovu silnou víru, ale i na všudypřítomnost něčeho vyššího, co člověka přesahuje.
Plátno Bróďa (Portrét herce Vlastimila Brodského) z roku 1986 je výtvarnou sondou do duše populárního herce. V hlavní roli jsou opět jeho oči. Veliké, smutné, s latentní naléhavostí. Pozorovatel má dojem, že mu chce figura na obraze něco říci, ale nejde to. Silueta věže v pozadí odkazuje k reáliím staré Prahy.
Oba výše uvedené portréty působí spíše posmutněle, zatímco Portrét Bohumila Hrabala z roku 1997 ukazuje spisovatele jako pábitelského bohatýra plného tvůrčích a duševních sil. Odhodlaný výraz ve tváři, oči jako dva řeřavé žhnoucí uhlíky, to je Hrabal podle Jíry.
Na druhém díle, Pan Hrabal vykládá tarot z roku 1983, se autor přesunul z expresionistického škuneru do nejisté bárky surrealistické koláže. Spisovatel je na ní pouze stínově naznačen, zbytek představují jen nepřímé odkazy a tajemné symboly. Doplňují je třeba výstřižky z novin, pohlednice a hrací karty.
Někde přízraky, jinde už mrtvoly
Velkou duchovní sílu mají obrazy inspirované Velikonocemi (v šedesátých letech 20. století namaloval stejnojmenný cyklus). Autor si jejich spirit nesl v sobě již od dětství, mluvil doslova o náboženském mysteriu, které v sobě velikonoční obřady měly. Díky tomu, že je zažil v původní čisté podobě, mohl jejich poselství posléze díky imaginaci přenést na plátna.
Olej Velikonoce (1963) má v sobě křesťanský i původní pohanský rozměr. Syrová, jakoby symbolistická malba, která využívá pouze základních tvarů figur v kombinaci z temnými barvami k tomu, aby akcentovala onu archaickou spirituálnost. Ukřižovaný světec připomíná spíše totem divokých přírodních kmenů, ale naznačená kaplička v druhém plánu už odkazuje ke křesťanství.Mezi oběma krajnostmi mají pak úlohu spojovníku tři figury, vedoucí na provaze obětní zvíře.
Nejprozaičtějším Jírovým tématem jsou naopak obrazy inspirované životem starých putyk, hospod, náleven, ale i kaváren či barů. Tvůrce je vidí nejen jako místo, kde lidé holdují alkoholu, ale také coby místo setkávání lidí. Olej Poslední tanec pro Ericha Kaizra (1994) zobrazuje hazardní hráče karet. Místo hlavy jednoho z nich použil autor skutečnou kartu žaludského krále.
Obraz U Tygra (1988) ukazuje interiér proslulé pražské nálevny. Klenba místnosti evokuje nějaký potemnělý svatostánek. Číšník v zelené vestě celebruje s rukama plnými půllitrů pivní mši. Kolem dlouhých stolů sedí rozostřené figury hostů. Někde jsou to už jen přízraky, jinde už mrtvoly.
Na zdi výstavního prostoru je citace výtvarného teoretika Jindřicha Chalupeckého. Ten o Josefovi Jírovi uvedl, že jeho obrazy jsou dramatickými improvizacemi a jeho cílem je vypodobnit svou vizi světa jako dějiště přízraků a symbolů. Ale je třeba dodat, že Jírovy obrazy jsou kromě toho také dějištěm každodenního lidského zápasu o vlastní identitu.
Autor: Jan Šída
Zdroj: Právo
Recenze dalších událostí z výtvarného umění u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery