V neděli ráno 17. prosince 2017 zemřel ve věku 91 let malíř Pavel Brázda. Byl jednou z největších osobností současného evropského umění. Už ve 40. letech minulého století vytvořil vlastní styl, nazýval jej hominismus. Svou tvorbou, a to s velkým předstihem, předznamenal pop-art.
Výjimečný život v dobrém i zlém, cesta plná absurdit a až nelogických vazeb – právě ta vedla k budování výjimečné osobnosti i tvorby. Budoucí malíř se narodil 21. srpna 1926 a kolébka stála na tom nejlepším místě - otcem byl brněnský advokát a předák agrární strany Osvald Brázda, matkou Eva Brázdová, rozená Koželuhová. Ta byla dcerou Josefa Koželuhy a Heleny Čapkové-Koželuhové, sestry bratrů Josefa a Karla Čapkových. Její mladší sestra Helena Koželuhová byla známou protikomunistickou novinářkou.
Pochopitelně, že v takovém rodinném prostředí byl chlapec obklopen kumštem všeho druhu, vážně a dobře maloval a kreslil od svých jedenácti let. Samozřejmě vstřebával i názory na svět, které, možná až překvapivě, vyústily v silné sociální cítění - místo pražských kaváren zájmem o periferii. Roku 1945 se stal na krátký čas zaměstnancem krajského sekretariátu KSČ... A vše vypadalo krásně – studoval jak u Emila Filly na VŠUP, tak i na Akademii výtvarných umění v ateliéru Vladimíra Sychry. Se surrealisty se seznámil na své cestě do Paříže...
Přišel ovšem rok 1948, který mnohé mnohým změnil, převrátil. I v životě a kariéře Pavla Brázdy. Jeho rodičům byl roku 1948 zabaven majetek a otec byl poslán do tábora nucených prací. Po jeho návratu jim zabavili brněnský byt a spolu s nezletilou dcerou byli vystěhováni na venkov do bytu o dvou místnostech. V roce 1950 se Pavel Brázda oženil s Věrou Novákovou a nastěhoval se do bytu své babičky, které ovšem rovněž hrozilo vystěhování. Díky profesoru J. Solarovi, řediteli Vyšší školy uměleckého průmyslu, který zatajil jejich kádrové posudky, mohli oba manželé roku 1950 nastoupit do 3. ročníku této střední školy a vystudovat grafiku. V roce 1952 tak oba získali oprávnění živit se jako výtvarníci. Rodina ovšem žila velmi chudě a Věra i Pavel si vydělávali jako ilustrátoři lékařských odborných knih, později zejména botanických publikací. Věra ilustrovala také dětské knížky a leporela a od 80. let minulého století, kdy ji zaměstnal Archeologický ústav, oba doma kreslili archeologické střepy.
Pavel Brázda mohl poprvé vystavit tři své obrazy na Májovém salonu roku 1967 a několik kreseb ve Špálově galerii roku 1968. Potom nastal dlouhý půst zakončený až v roce 1989, kdy se Brázda zúčastnil neoficiální výstavy v podzemí Vinohradské tržnice, kterou zorganizoval Pavel Vašíček.
Krátký nástin běhu života malíř Pavla Brázdy je nezbytný k pochopení i jeho umělecké tvorby. Ačkoliv se za normalizace živil jako topič v kotelně a až do roku 1990 nemohl vystavovat – stále maloval. Maloval obrazy, které včetně těch dávných z padesátých let dvacátého století i z doby jeho pozdější izolace, jsou celým výtvarným světem považovány za zcela originální a až revolučně moderní.
V raných letech své tvorby byl silně ovlivněn surrealismem, později používal strohou až kubistickou zkratku. Silný vliv na něj mělo třeba exotické prostředí brněnských lunaparků a často až kýčovitě agresívní lidové umění reklam. Jeho vlastní umělecký směr, který v letech 1943 až 1944 formuloval spolu s Jaroslavem Dreslerem a Slávou Mančalem nazval "hominismus". Byl jakousi zkrocenou formou expresionismu, odmítal výtvarný formalismus a proklamoval "Umění srozumitelné pro lidi".
K stěžejním dílům Pavla Brázdy patří obraz Obluda čeká, obluda má čas (vlastní podobizna PB z roku 1949), kde na temném pozadí Prahy vytvořil svůj ďábelsky pochmurný autoportrét. S tím kontrastuje dívčí půlakt Věry a hnízdečko milenců-holoubků, které drží v rukou. Dílo zahrnuje celou škálu výrazů - od úzkosti a depresí až po rezistenci a intenzivní potřebu pocitu štěstí. Následující autoportrét Nezapomněl jste se oholit? (1950) je odlehčenou ironizující parafrází holičských reklam.
Překvapujícím kontrastem jsou Brázdovy až pohodové portréty manželky Věry (Věra se zamalovanými křídly, 1951, Věra s brýlemi, 1955).
Režim, především v období normalizace, neměl rád Brázdu a Brázda onen režim. Pochopitelně, že se to nemohlo nedotknout jeho myšlení, neovlivnit jeho tvorbu. Pavel Brázda uvažuje o emigraci, v tvorbě se vrací k existencionalismu. Obraz Proces (1975) je připomínkou komunistických monstrprocesů z 50. let, trauma 70. let představuje cyklus Frotovaní démoni, vytvořený jako frotáže kreseb vyrytých do lepenky.
V osmdesátých letech své kresby dále zjednodušuje, kromě jiného pod vlivem dávného latinskoamerického, především mexického výtvarného projevu. Charakterizuje je plošnost, tlustá linka a výrazná barevná pestrost. Během devadesátých let takto třeba vytvořil rozsáhlý cyklus nazvaný Hra. Patří sem i jeho Pestré hlavy, které vznikly původně jako studie k obrazům.
Pavla Brázdu, už vzhledem k jeho věku, by bylo jistě možno řadit k oněm klasikům výtvarného kumštu, kteří si vytvořili svůj svět s pevnými nedotknutelnými zákonitostmi, kde se cítili jistí a kde jim bylo dobře. Proto je téměř ohromující, že si umělec v posledních letech přibral ke štětcům a paletě i počítač. Pořídil na papíře prvotní kresbu, kterou zvýraznil fixem a pak skenoval do počítače. V něm pak pracoval místo s barvami v tubách těmi ve schránkách počítačových editorů.
To bylo, samozřejmě jen pár, doteků pozoruhodného života malíře Pavla Brázdy a jeho tvorby. Podstatně rozsáhlejší literární práce o tomto tvůrci by zcela nepochybně potvrdila onen fakt, že umělec, ač by se snažil jakkoli (pokud samozřejmě je hoden nosit označení umělec – tedy člověk, který ví, co malovat, a ví, proč i jak), nemůže dost dobře tvořit mimo realitu okolí, nemůže jí být neovlivněn, nereagovat na ni. Snad tak malá epizoda závěrem - v roce 2008 dostal Pavel Brázda z ruky Václava Klause Medaili Za zásluhy, pět let na to, když se mu postoje tohoto politika nelíbily, ji Klausovi vrátil.
Autor: Jiří Vlastník
Zdroj ilustrací: Archív redakce
Další neveselé čtení, tedy nekrology, najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku Arcusgallery