Kdo by to byl řekl, tato velká oděvní maličkost s námi existuje již více jak tři sta let. Řeč je o skleněných, ručně mačkaných a malovaných knoflících z Jizerských hor, kde se tradičně vyrábějí již od 60. let 18. století.
I když knoflíky jako takové jsou pomalu ale jistě vytlačovány z textilního průmyslu zipy, zejména těmi tzv. suchými, poptávka po těch originálních, skleněných nijak neklesá. Horší je, že se jejich složitou výrobou zabývá čím dál méně manufaktur a staré mistry tohoto řemesla nemá kdo nahradit. Situace je o to více napováženou, uvědomíme-li si, že mimo Jablonecka se skleněné ručně malované knoflíky nikde jinde na světě nevyrábějí!
Významný exportní artikl
Svého času to byl zdroj obživy tisíců rodin v drsném horském kraji, kde se dařilo pouze „bramborám a sklu“, jak říká jeden z mála posledních výrobců této vzácné komodity Adolf Hujer.
Zavítáme-li během prázdninového či víkendového výletu v Jablonci nad Nisou do legendárního Muzea skla a bižuterie, kde je kromě jiného sbírka čítající kolem pěti miliónů knoflíků nejrůznějšího stáří, druhů, barev, velikostí i námětů, tak se dovíme k historii jejich výroby nejdůležitější a nejzajímavější fakta.
Kupříkladu i to, že v roce 1787 bylo na Jablonecku sedm specializovaných výrobců, přičemž hlavním odbytištěm byla Praha, Vídeň a německé země. Úměrně narůstajícímu zájmu obchodníků přibývali téměř geometrickou řadou jejich výrobci – mačkáři a malíři. Od středověku takzvaní faktoři zastřešovali celý obchod a výrobu skleněných knoflíků - uzavírali kontrakty a zadávali práci a někdy též i zajišťovali materiál domácím sklářům po celých Jizerských horách.
„Mezi knoflíkářská centra na Jablonecku patřily Lučany, Janov nad Nisou, Josefův Důl a Smržovka,“ říká současný „faktor“ Adolf Hujer, který se svojí sehranou partou pětasedmdesátiletých mačkářů a jen o něco mladších malířek udržuje ze své kanceláře a obchodní adresy na jednom z jabloneckých sídlišť vzácnou tradici výroby skleněných knoflíků při životě.
V letech 1835 až 1845 probíhala tzv. „knoflíková válka“, vyvolaná fascinací černou barvou, která byla pro tehdejší knoflíky typická, což ocenily hlavně španělské a italské zákaznice. Tehdy v Jizerských horách začaly vznikat první velké výrobny knoflíků a tento jablonecký artikl nechyběl ani na první světové výstavě v Londýně roku 1851.
„Doslova boom se skleněnými knoflíky však propukl po roce 1860, kdy gradovala celosvětová poptávka, včetně zájmu velkých obchodních domů v USA,“ doplňuje sondu do historie Adolf Hujer ve své pracovně, které kralují unikátní historické vzorkovníky i muzeální sada starých železných mačkařských kleští, jejichž tvary se dodnes nezměnily.
Poslední století zaznamenává knoflíkářství ústup ze scény a to nejenom kvůli historickým kotrmelcům, jako druhá světová válka, znárodňování i pozdější přechod od socialismu ke kapitalismu, kdy nejenom, že se již až tak nehledělo na kvalitu, ale především rušením národních podniků a privatizací zanikla spousta výrobců. Po roce 1989 se částečně obnovila produkce módního zboží, vyráběná tradičními postupy ruční práce.
Představujeme International Glass
Adolf Hujer (* 1950) je absolventem Vysoké školy ekonomické a má sklářské předky. Jeho děd měl v Zásadě v Jizerských horách malou továrnu na sklo, jeho otec vlastnil do roku 1948 jednu z největších exportních firem skla a bižuterie v Jablonci. Adolf Hujer tedy sál takříkajíc lásku ke sklu s mateřským mlékem a pořekadlo o jablku, padajícímu ze stromu se opět zase jednou naplnilo. Během svojí životní kariéry pracoval v podniku Jablonecké sklárny, kromě jiného v Preciose i jako ředitel České pobočky rakouské firmy Swarovski. Po ukončení její činnosti nesložil ruce do klína, ale v duchu svého otce rozjel byznys v branži jemu nejbližší – v exportu ručně mačkaných a malovaných knoflíků. Díky své šikovnosti a zkušenostem se dobře zavedl na japonském, ruském, ale i na kanadském nebo třeba australském trhu. Velmi často se zde umělecké knoflíky prodávají jako sběratelském kousky. Zájem o jeho tvorbu ale mají též šperkaři, kteří s jeho knoflíky dále pracují, módní salóny, nejrůznější výrobci krojů i divadelní společnosti a filmové ateliéry.
„Skleněný knoflík není praktický, je jen krásný,“ usmívá se Adolf Hujer. “Automatické pračky a suché zipy jsou našim největším nepřítelem...“ Zdá se však, že mnohem horším problémem je ale čas, který neúprosně plyne. „Věkový průměr našich spolupracovníků, mačkářů, brusičů i malířek je vysoko nad padesát let,“ pokyvuje hlavou Adolf Hujer. „A noví zájemci o toto umělecké řemeslo nejsou...“
Historická technologie, původní mačkací kleště, obrovská paleta starých i moderních vzorů
Jak již bylo shora řečeno, klasické skleněné knoflíky se vyrábějí výhradně ručním mačkáním. V široké nabídkové paletě se vychází jak z tradičních a osvědčených vzorů, tak i ze současných módních trendů. V poslední době jsou oblíbené náměty z fauny i flory, prim hraje vážka a poupátka růží. Průměr knoflíků se pohybuje od pěti do čtyřiceti milimetrů. Všechny jsou odlehčeny použitím mosazné kaluty a jsou tak použitelné pro všechny druhy látek. Mnoho knoflíků je dekorováno zlatem a patinou, popřípadě vypalovacími barvami. Další z používaných technologií je nanášení různých povrchů ve vysokém vakuu.
Jak se tedy, krok po kroku, rodí ta miniaturní krása, se kterou se při troše fantazie dají třeba hrát nejrůznější deskové hry nebo vyrábět umělecké mozaiky?
Z natavených tyčí různých barev se vytvoří vhodná kombinace a z té se mačkacími kleštěmi za horka vymačkávají a odděluji knoflíky. Z jednotlivých kleští vypadne vždy pouze jeden druh knoflíku, takže je k pestré výrobě potřeba odpovídající množství náčiní, jehož tvar ani mechanismus se během tří set let knoflíkářství nijak nezměnil.
„Práce mačkáře je velmi nepohodlná...“ upozorňuje Adolf Hujer nezasvěcené. „Technologicky je na úrovni jako před sto lety. Mačkář přijde do práce ve čtyři ráno, aby roztopil pec, pak u ní celou šichtu sedí, zepředu je horko, zezadu chlad. Každý knoflík se takříkajíc růčo mačká zvlášť. Další postupy, jako broušení, malování a výpaly i takzvaný pokov jsou již mnohem méně fyzicky náročné, i když se i tak jedná o piplavou práci...“
Ale výsledek je úžasný, jak vidíme na kolekcích knoflíků v malé výstavní síni jedinečné firmy International Glass v Jablonci nad Nisou, kam lze též zavítat v rámci turistické exkurze a seznámit se s výrobou ručně dělaných skleněných knoflíků na vlastní oči.
Z připravované knihy Za mistry křehké krásy
Autor: Ivan Černý
Snímky Mileny Městecké
Další reportáže ze světa výtvarného umění najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery