Rozhovor - David Vávra: Žijeme stádním způsobem a máme to rádi

„Je kolem nás tolik chaosu, že člověk potřebuje nějaký řád,“ říká architekt, herec, autor, skaut a evangelík David Vávra, zakládající si na tom, že se v jeho životě opakují ve stejný čas stejné činnosti.

Tuším, že ani letošní léto nebude výjimkou.

Proto jsem třeba nejel do Karlových Varů, kde se na festivalu uváděl film Chata na prodej, v němž hraju: v tomhle termínu k nám přijíždí na chalupu jeden kamarád a společně na kole objíždíme stejná místa.

S dalšími kamarády pak jedeme napřed na vodu, pak na kola a se „sklepáky“ a rodinou na stejné místo do Chorvatska. Už poosmadvacáté. Žijeme stádním způsobem a máme to rádi. Naučili jsme se tak žít za komunismu a ani kapitalismus nám ho nezničil.

Zmínil jste Chatu na prodej. Čekal jste, že v jednašedesáti dostanete velkou roli v celovečerním filmu?

Nemám v tomhle směru nějaké tužby či očekávání, bral jsem to jako milou pozornost. Moje poslední podstatnější filmová zkušenost se odehrála v minulém století (Kopytem sem, kopytem tam Věry Chytilové – pozn. red.), jinak to byly jen drobné epizody. O to víc jsem si to vychutnal, o to víc mě to bavilo.

Jste na své chalupě také tak nemluvný jako Vaše postava?

Ano. Jsem tam zaujatý drobnými pracemi: pletím, přesazováním, stříháním stromů, tvarováním keřů. Manželka má na starosti trávníky, já sekání trávy stroji považuju za nemoderní. Jsem pro kosu. To taky dělám jednou za rok v částech zahrady, kam se sekačkou nezajedou.

Když děti viděly fotografie z natáčení, konstatovaly, že se můj výraz nijak neliší od toho, který mám na naší chalupě. Dokonce si myslely, že oblečení, které mám na sobě, je moje z chalupy. Taky tam nosím třicet let staré odložené věci. Naprosto s tou svojí postavou otce splývám. V podstatě hraju sám sebe, i s těmi mými kecy a prudami, které k věku 60+ patří.

Jak se Vám líbilo v manželství s Ivanou Chýlkovou?

Naše dialogy nám mnohdy připomínaly naše domácí situace. Tohle manželství mělo tu výhodu, že končilo klapkou.

Kromě ní tam hrajete vedle dalších renomovaných herců. Nesvazovalo vás to?

Když jsem v mládí hrál s renomovanými herci, měl jsem stažené hrdlo, ale poté, co jsme natočili přes sto dílů Šumných měst a Šumných stop, což znamenalo mnoho hodin před kamerou se spoustou textu a akčních záběrů, už mě spolupráce s lidmi, o kterých se často píše v novinách, tolik nevzrušuje.

Nezanedbatelná je taky vaše mnohaletá jevištní zkušenost. Kolikátou sezónu se Sklepem po prázdninách zahájíte?

Osmačtyřicátou. Starší jsou snad jen Cimrmani. My máme tu výhodu, že jsme začali, když nám bylo čtrnáct. To je oproti nim sakra náskok. Byli našimi vzory: spolu s mimem Ctiborem Turbou a Vodňanským a Skoumalem.

Kladl jsem si otázku, kdy vlastně skončíme. Když sleduji, že Cimrmani umírají na jevišti, nevidím pro nás jinou cestu.

Jak jste se za těch 47 let změnili?

Já osobně se cítím úplně stejně. Ani naše vztahy za ta leta nic nenarušilo. Sklep mi připomíná parní válec, který jede pomalu, povrch neválcuje dokonale jako moderní stroje, ale stále jede a jede. A nějaké drobné nesrovnalosti v poklidu semele.

Změnilo se nějak vaše publikum?

Máme fotku někdy z počátku osmdesátých let minulého století, kde se v jedné řadě směje malé dítě, babička a mladá dívka s mládencem. To setrvává dodneška.

Jak dělíte vystupování v „domácí“ Dobešce a na zájezdech?

Je to neměnné, stejně jako ostatní věci kolem mě: na Dobešce hrajeme třikrát až čtyřikrát za měsíc, stejný počet představení máme mimo Prahu. Víc nehrajeme, protože každý máme svou práci.

Ve stejnou dobu jezdíme na stejná místa. Takže duben nebo říjen to jsou lázně, květen až červen cyklistika v jižních Čechách, listopad patří severní Moravě, kde píšeme nové představení.

Takže co sezóna, to nové představení?

Udržuje nás to v kontinuitě i v tom, že můžeme měnit předmět svého rozčarování či okouzlení – prostě si to se společností vyřídit na pódiu. Je to krásný způsob psychoterapie a uklidnění, saunování divadlem.

Mění se vaše sestava?

Je nás pořád stejně. Do Sklepa se nedá vstoupit. Tam se můžete jen narodit nebo přiženit. Poslední nový člen přišel před 25 lety.

Baví se obecenstvo stejnými věcmi jako dřív?

Řekl bych, že se v poslední době baví víc. Vypovídá to o stavu společnosti, která se potýká s disharmonií a arogancí moci. Proti té se nejlépe bojuje smíchem.

Při vší disharmonii ve společnosti se v téhle zemi máme hodně dobře.

Máme. Chybí ale o tom pozitivní poselství. Dvacet let se všechno zpochybňuje a relativizuje. Kdo ještě dneska oceňuje, že může jezdit, kam chce, že může číst, co chce, říkat, co chce. O co jde, že? Že se Palach upálil? A co jako? Byl mladej, neměl se upalovat... Hodnota čehokoli se vytrácí, přestupky proti řádu se považují za normální.

Materiální blahobyt je patrný, ale každý si kolem sebe najde příklad, že se má někdo ještě líp. Druhá věc je, že plnění materiálních přání přidělává starosti, nečiní člověka šťastnějším. Auta, domy, jachty, to jsou hrozné starosti.

Jak se žije v téhle zpovykané době architektovi?

Jsou různí investoři: státní, u nichž se musí projít dlouhým byrokratickým řetězcem a obrnit se vůči alibismu, ale nakonec to nějak dopadne. Pak jsou soukromí investoři, ti jsou osvícení, nebo neosvícení. Jen někdo dokáže svoje peníze přetavit v něco, co je smysluplné a má v sobě i částečku toho, co nazývám omylnou prchavostí.

Co si pod tím mám představit?

Nikdo se věci nemůže dotknout cele, na to nemáme pozemské schopnosti, můžeme se jen dotknout určitého chvění. Jenže to málokdo z bohatých lidí chápe. Chtějí mít chytrý dům, pyšný dům, nevím, co všechno. Prostě rouhání se blahobytu. A to nemusí skončit dobře.

Co Vám jako architektovi působí větší radost, práce pro soukromého investora, nebo veřejná zakázka?

Hezký úkol může přijít od kohokoli. Člověk musí počítat s tím, že se skutečně zrealizuje jen třetina projektů. Druhá třetina se nakonec neuskuteční, zbývající končí tragicky, určitá malá část i konfliktem.

Tyto změny jsou ale přirozené: lidem se vykloubí životní situace, něco se jim přestane líbit, přestane se jim dařit v podnikání, nedostanou dotace. Takže z toho, co architekt vymyslí, spatří světlo světa jedna třetina, což je ještě dobré. Z tohoto pohledu neexistuje rozdíl mezi veřejnou a soukromou stavbou, není morálnější navrhnout divadlo nebo kostel než novinový stánek. Jde o to, zda to je kvalitní. Zda věci, u kterých se to neočekává, něco změní. A to může být třeba chodník, kout na popelnice nebo vlakové kupé.

Nezřídka se vyjadřujete k různým architektonicko-stavebním kauzám. Která Vám teď nejvíc leží v hlavě?

V nadsázce jsem říkal, že Chobotnice (návrh nové Národní knihovny na Letné od Jana Kaplického – pozn. red.) není moc blízko Hradu, ale příliš daleko, a že by měla vykukovat z třetího nádvoří. Panorama Pražského hradu ještě není hotové, chybí mu otisk 20. nebo 21. století.

Tím chci říct, že přeju nové architektuře, aby našla svoje místo a dostala právo vstupovat do panoramatu města. Je však dobré zachovat z minulosti pár příkladů, které ukazují, jak v nesnadné době socialismu s náhradními materiály a nízkými rozpočty mohli tvůrci dosahovat architektonické kvality srovnatelné se světem. Nikoli je odstraňovat. Mám na mysli budovu bývalého plynárenského dispečinku Transgas, postavenou na pražské Vinohradské třídě na počátku 70. let 20. století v unikátním brutalistním stylu.

Čemu se teď ve svém ateliéru věnujete?

Kromě několika rodinných domů třeba i rekonstrukci Městského muzea v Jaroměři od Josefa Gočára, jedné z prvních moderních staveb v Čechách. Původně to byl obchodní dům Wenke, kde se prodávalo „od jehly po automobily“.

Chceme revokovat obchodní dům s pamětí nové funkce, šedesáti let muzea. Zároveň tam oživíme zahradu, přidáme přednáškovou místnost. Cílem je, aby všechno, co uděláme, zůstalo neviditelné.

Budete pokračovat v architektonické osvětě typu Šumná města a Šumné stopy?

Šumná města vznikla v 90. letech minulého století jako obrana industriální architektury 20. století před ničením. Chtěli jsme, aby se její ochrana dostala na úroveň ochrany stylů minulých století. To se, nejen kvůli nám, relativně povedlo a společnost si jí začala vážit. Města se jí chlubí, vydávají brožury, práce na tomto poli přestala být tak důležitá. Přišlo nám líto, že jsou opomíjeni velcí tvůrci, kteří odtud odešli a změnili jinde kulturu, dokázali se vcítit do jejích potřeb a dodnes tam jsou uctíváni. A tak vznikl seriál Šumné stopy, mapující práci českých tvůrců za hranicemi.

Na podzim budeme točit pět australských, novozélandských a tasmánských dílů. Všude tam působili význační čeští architekti jako Alex Jelínek (* 1925; + 2007), který v roce 1950 emigroval do Austrálie, na Novém Zélandu zase působil asistent Adolfa Loose Heinrich Kulka (* 1900; + 1971), jeho význam pro novozélandskou architekturu byl nesmírný. V Čechách po něm zůstalo několik realizací, mezi nimi vyniká vila Kantor v Jablonci nad Nisou.

Věřím, že harmonický vztah s Českou televizí vydrží a Šumné stopy budou dál pokračovat. Šumných měst bylo šestašedesát, Šumných stop zatím přes čtyřicet, rád bych to s nimi ještě před důchodem taky dotáhl k té šestašedesátce.

Vy se chystáte do důchodu?

Za dva a půl roku. Takže bychom chtěli ještě stihnout Ukrajinu s Podkarpatskou Rusí a Slovensko. Bylo by hezké, kdyby se poslední záběr odehrál v košické restauraci Golem: ten mi tam přinese poslední kávu, já mu vyndám šém a odejdu do důchodu.

Autorka: Dana Braunová
Zdroj: Právo

Další rozhovory si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery