Rozhovor - Norbert Lichý: Žiju s maminkou. No a co...

Zákaz kouření v restauracích a kavárnách Vás trápí hodně?

Ten zákaz je úplný nesmysl. Ono to neprospívá, když člověk chodí pořád z tepla ven do zimy, aby si zakouřil. Já jsem od tý doby imrvére nachlazenej. Když jdu po představení ještě v kostýmu zpocenej kouřit ven, to je… (odmlčí se)

Máte hezký náhrdelník. Trošku mi připomíná italskou směs, takový ty bonbónky, v každém je nějaké překvapení. A hezky voníte.

Takový postřeh mě u silného kuřáka překvapuje. Navíc tu sedíme v oblaku dýmu, že…

Vůně je základní seznamovací věc! Když vám někdo nevoní, tak se s ním nevyspíte. Ale povídejte spíš, co byste chtěla vědět.

To bude nejlepší. Stále platí, že byste nevzal pražské angažmá?

Nikdy jsem neřekl, že odmítám veškerá pražská angažmá. Jenom jsem ještě nedostal nabídku, která se neodmítá.

Neustálé pendlování mezi Ostravou a Prahou Vás neunavuje?

Je to součást mé práce. Ano, unavuje mě to. Naštěstí se vzdálenosti zkracují, dobrým vlakem jste v Praze za tři hodiny a pět minut, což se dá vydržet.

Herec s nezaměnitelnou vizáží sám ve vlaku… Spolucestující Vás nejspíš poznávají a možná chtějí navázat kontakt. Neobtěžuje Vás to?

Ani ne. Ono to není zase tak časté. Někdy je to milé víc, někdy míň. Většinou je to spíš milé. To bych tuhle práci nemohl dělat, kdybych nebyl připravenej, že se toto bude stávat.

Máte náročný život plný divadelních a filmových rolí, k tomu cestování. Z čeho čerpáte energii?

Ono toho zase tolik není. Jsou jistě herci, kteří točí a hrají víc. Energii čerpám z milých setkání s dobrými lidmi, třeba teď s vámi. Nebo když jsou hodně vstřícní diváci na představení, to opravdu nabíjí.

Jsem rád i v Beskydech na chalupě. A doma, to je taková oáza klidu. Těžko se to vysvětluje. Přijdu a mám prostě pocit, že su doma.

Pravda je, že čím jsem starší, tím víc mě práce unavuje. Někdy plánuju, že přestavím celou chalupu od komína po podlahu během prázdnin, a pak zjišťuju, že týden jen koukám do přírody a nedělám nic.

Oslavil jsem nedávno pětapadesáté narozeniny, prý je to nejhezčí rok chlapa, nejlepší léta. Hm, nevím… Možná bych volil jiná léta. Mládí, kdy mi bylo kolem dvaceti.

Pocházíte z divadelní rodiny. Maminka baletka, tatínek zakládal Divadlo Petra Bezruče, v němž teď hrajete.

Tatínek byl i ředitel, režisér, herec a dramatik!

Ano, vím. Díky němu jste stál poprvé na jevišti už v devíti letech. Vzpomenete si ještě, jak jste se cítil?

Nebylo mi úplně dobře. Zvláště když mi dali kostým, bílé štrampličky a baret, připadal jsem si trošku jako debil. Nicméně to prostředí je magické. S tatínkem jsem se chodil dívat na zkoušky, dělal často pohádky a já viděl celý jeho repertoár. Také orchestřiště mě fascinovalo. Pozorovat, jak tam sedí v té díře muzikanti…

Kdy přišel moment, v němž jste se na jevišti cítil poprvé sebejistě?

Čekám na to. (ticho)

Skutečně?

Ano. Ale jsou chvíle, kdy se cítím dobře. Když vím, co mám hrát, když je to dobře napsaný a režírovaný. Pak jsem na jevišti rád skoro vždycky.

V které divadelní roli je Vám obzvlášť dobře?

Teď je to Lízal v Maryše nebo Kopfrkingl ve Spalovači mrtvol. Měl jsem rád i Klaudia v Hamletovi a Rogožina v Idiotovi. Těch rolí je víc. Taky byly role, v nichž jsem se cítil mizerně. Musel jsem předstírat, že to tak není. Součástí mé role bylo hrát, že jsem spokojený.

Dobrý pocit vzniká i tím, že cítíte odezvu diváků. Oni vám neodpustí, když se dělá něco polovičatě. Publikum v Ostravě, v Divadle Petra Bezruče, je dobré. Chodí i studenti středních škol.

Když přijdou do divadla v dnešní době tak mladí lidé, je to moc hezké a samo o sobě zvláštní. Ti lidi musí být trošku jiní než běžné masy. Asi jim něco schází.

Tušíte co?

Chytrost se vytrácí. Stačí podívat se na televizi.

Vy sám jste v televizi hodně.

Nedělám to ale proto, že bych si snad myslel, že je to bůhvíjaký umělecký počin. Schází nám tady Shakespeare, ale třeba i ten obyčejnej Dietl. Někdo, kdo umí psát dialogy a u koho nemám pocit, že vůbec nikdy nevyšel na ulici. Že neví, jak se lidi mezi sebou baví.

Někteří diváci si pak logicky hledají cestu k divadlu nebo si třeba zajdou na filharmonii. Cítí, že jim zábava z televize nestačí.

Jsem rád, že jsem vyrůstal v době, kdy se víc četlo. Začínal jsem Ferdou Mravencem a pokračoval vším, co mi doma doporučili. Četl jsem knihy válečné, detektivky, americkou drsnou školu, ale třeba taky Čapka. Teď jsem ulítnul a vrátil se k Jiráskovi, k F. L. Věkovi.

To mě překvapujete, Jiráska čte dnes málokdo.

Poslouchám ho jako audio knihu. To je prostě krásná čeština! Mám ten jazyk rád, je opravdu bohatý.

Obohacuje Vás podobně i muzika? Ne každý ví, že skládáte scénickou hudbu, navíc hrajete v kapele…

Kapelu mám, ale už moc neskládám. Možná že některým opravdovým muzikantům spadl kámen ze srdce. Byl jsem takový intuitivní skladatel, nemám to vystudované.

Která hudba je „ta Vaše“?

V poslední době mě překvapila vážná hudba. S Janáčkovou filharmonií jsem uváděl koncerty. Je to obrovská síla, když sto lidí dělá to samý. Všichni se sejdou ve stejném čase a v tom čase tam jsou i diváci. Dojde k něčemu zázračnému, podobně jako u divadla.

Mám rád v hudbě leccos, třeba i punk. Každá hudba je dobrá, když je v ní srdce, názor a dobrý muzikanti. Ani ti muzikanti nemusí být tak dobří, musí ale vědět, co chcou!

Vaší kultivovanou češtinou probleskují moravismy. Čím vším je pro Vás Ostrava?

Rodným městem. Městem, kde nikdy nebylo nic zadarmo. Horníci byli sice dobře zaplacení, ale já bych jejich práci dělat nechtěl. Město je to zároveň lehce špinavé, špatně se v něm dýchá.

Když jsem z Ostravy dojížděl do svého prvního angažmá v Šumperku, vídal jsem cestou samé fungující továrny. Pak přišla revoluce a najednou byly všechny prázdné. Nebyla práce. Teď už je to lepší, ale těch prvních deset let po revoluci převažoval pocit, že je to šílený. Obdivuju všechny, kteří se přesto neodstěhovali.

Ani divadelníci to tam nemají jednoduchý. V Praze je dabing, hodně se točí, ale herci na oblasti žijí většinou jen ze svých divadelních platů. Ne všichni špičkoví režiséři tam chtějí. A já mám rád dobré režiséry, kteří s hercem pracují.

Mám rád, když inscenace vzniká názorovým střetem, dialogem režiséra s hercem, tvůrce s tvůrcem. To je ta chvíle, kdy miluju divadlo.

Ztvárňujete temné role. Co Vám to dává? Třeba takový Spalovač mrtvol…

Ale to je pozitivní chlapík! V našem podání není strašným zločincem od začátku. To je tatínek od rodiny, maloměšťák, který chce jen dobře dělat svoji práci. Pro mě je Spalovač mrtvol příběh o tom, jak dokáže doba semlít člověka. Jak se stokrát opakovaná lež stává pravdou, až nakonec člověk přestane uvažovat.

Pochopení pro další ze svých divadelních postav, vypočítavého Lízala, otce Maryši, máte také?

Taky to myslel dobře. Je to hrozný, ale já si nemůžu pomoct. (důrazně) On to myslel dobře. Nechtěl, aby jeho dcera umřela v bídě. Oni tenkrát viděli ty majetky.

Co Vaše role ve filmu Promlčeno, který se teď chystá do kin?

Tam hraju nepotrestaného vraha. Řeší se otázka, zda jeho zločin má, nebo nemá být promlčen. Velké téma viny a trestu. Ani to bych nechtěl soudit.

Žijete Vy sám s nějakou vinou?

Každý má nějaké ty kostlivce. Byl bych šťastný, kdyby se některé věci v mém životě daly vrátit a řešit jinak. Něco, co mi připadalo nedůležité, bylo důležité. Některé role už bych hrál jinak. Některé vztahy bych řešil jinak.

Konkrétnější být nechcete?

Ne, já myslím, že to úplně stačí. (ticho) Člověk prostě udělá chybu, protože je člověk. To je vlastně na lidech to nejhezčí, že jsme omylní. Že nejsme dokonalí. Musíme doufat, že nám bůh a ti konkrétní lidi, kterým jsme ublížili, odpustí.

Věříte v Boha?

(ticho) Víte, já jsem slyšel takový krutý vtip: Herci se před smrtí promítne jeho film života. Přijde Mirka Spáčilová (filmová kritička) a dá mu patnáct procent. Tak asi tak. (ticho) Určitě něco je, ale…

Zkoušíme teď v divadle inscenaci Dvorní šašci, adaptaci knihy Viktora Fischla. Hraju velitele vyhlazovacího tábora a v jednom z dialogů se židovským vězněm říkám: „Jak je to s tím vaším Bohem? Vždyť na tohle by se nemohl dívat!“ A to je věc, o které přemýšlím často. Proč jsou války a genocidy? Proč je v nás zabudované zlo? Máme v sobě lásku, sexualitu, schopnost přemýšlet. Ale proč to zlo?

Protože bez něj a bez utrpení by nebyl soucit.

Ale kde budete hledat ve válce, která byla třeba v Jugoslávii, soucit? Vidíme to v televizi, jíme u toho šunku a kouříme. A říkáme „jejda, to je hrozný“.

Divadlo je důležité i proto, že může před zlem varovat. Že není jen zábavou, ale i jakýmsi svědomím. Protože, jak říkal Shakespeare, nastavuje zrcadlo.

Víte, kolikrát podlehnu pochybnostem, jestli má můj život cenu? Té šílené myšlence, že vlastně nic nevytvářím? Po zedníkovi zbyde stěna, po lékaři operace, ale v divadle…

Lidi si vezmou v šatně kabáty a třeba si už pak na nic z toho, co viděli a prožili, nevzpomenou. Přál bych si, aby si třeba třikrát vzpomněli. Aby se jim vybavila nějaká scéna a ptali se: Co to se mnou udělalo? Co mi to dalo? Jak to tedy vlastně je?

Divadlo má moc zasáhnout duši člověka.

Nejen divadlo. Každý člověk má tu moc. V jakémkoli rozhovoru s kýmkoli. V životě i prostřednictvím médií. I proto mě mrzí, že zábava tak poklesla. Proč se lidi vracejí k Televarieté, Horníčkovi, Suchýmu a Šlitrovi? Protože to bylo chytrý a mělo to punc lidskosti a kumštu.

Vznikaly krásné seriály, třeba F. L. Věk, Sňatky z rozumu, Byl jednou jeden dům. Nakonec ani ta Nemocnice na kraji města nebyla špatná. (odmlčí se) Hezky se usmíváte. A máte krásné oči. I když se teď na mě nedíváte.

Nechtěla jsem Vás pohledem znervózňovat, připadalo mi, že se potřebujete soustředit na odpověď.

Mně to neznervózňuje! To bych jinak nemohl dělat práci, kterou dělám. Víte, kolik se na mě dívá lidí?

Tady jste sám za sebe, to může být těžší. Snažím se být ohleduplná.

Myslíte, že herec může být v každé roli úplně jiný? Že tomu nedává těch několik procent sebe? Když zahraju za život tři sta rolí, v každé z nich jsem to pořád trochu já. Já, který prožívám jiný život. Snažím se zhodnotit všechny své zkušenosti a všechny své proměny. A ty role zase mění mě.

Nemohu si odpustit: třeba Kopfrkingl ze Spalovače mrtvol?

Třeba. Před chvílí jsme mluvili o té válce… Ve Spalovači mrtvol říkám: „Buďme šťastní, že žijeme v tak nádherné zemi.“ A opravdu, buďme šťastní, že po nás nikdo nestřílí a že tady máme krásný holky.

Co mě ale obtěžuje, to jsou ty nekuřácké hospody. (Zapaluje si další z mnoha cigaret.) Je to ponižující, kouřit někde na dvorku. Skoro jako kdysi ve škole…

Nemáte obavu o své zdraví?

Mám obavu o své zdraví, když kouřím venku před hospodou v minus deseti! (odmlčí se) Máte se mnou nějaké dlouhodobější plány? Když zítra umřu, může vám to být jedno, máte splněno.

Smrti se nebojíte?

Ne. Smrt je součástí života. Bolesti se bojím. A toho, že jsem někde nechal nějakou vinu, kterou jsem nenapravil. Nebo toho, že zemřu bez dětí.

Mrzí Vás, že je nemáte?

Jo, docela jo. Nechtěla byste…?

Jedno dítě už mám.

Jenom jedno? To je málo!

Vím, že je to obtěžující otázka, zvlášť když vám ji novináři pokládají opakovaně, ale nedá mi to… Žijete stále s maminkou?

Ano. (ticho)

Jak se Vám s ní žije?

(rozčileně) Dobře. Dobře se mi s ní žije. (odmlčí se) Tak s ní prostě žiju, no a co? Nevím, proč bych neměl žít s maminkou. Ať mi to někdo vysvětlí. Já díky tomu nejsem sám, ona není sama. Bylo by pro lidi srozumitelnější, kdyby ona měla jedna plus jedna a já dva plus jedna? Už by se na mě nedívali skrz prsty?

Mrzí mě jen, že jsem k ní někdy krutej a zlej, nepřijímám její dobré rady. Nedodržuju životosprávu. Zneužívám její dobroty, laskavosti a lásky.

To bude mít radost, až si to přečte.

No, nevím, jestli vám tohle budu autorizovat. Jsem proti své vůli velmi upřímný. Vám je těžké něco neříct, jste osobnost. A máte před ouškem takovou roztomilou pihu.

Pozorujete lidi kvůli své profesi?

Nedělám celý život nic jiného, než že studuju lidi. Herec Petr Nárožný kdysi řekl, že vojna není marná, protože tam člověk pozná široké spektrum charakterů, a to je hrozně zajímavé. Vyrůstáte v určitém prostředí, obklopujete se podobnými lidmi, ale pak přijdete na vojnu… Ona vůbec vojna není pro chlapa špatná, alespoň na chvilku. Život není prdel.

Co byste od života ještě chtěl?

Aby lidi tolerovali, jaký jsem, není to se mnou jednoduchý.

Oženit jste se nikdy nechtěl?

Nějak to nevyšlo. Když já jsem chtěl, ona nechtěla, a když ona chtěla, já jsem nechtěl. Nepotkali jsme se v tom správném čase. Jsem takový staromilec, není mi špatně samotnému. Večer přijdu domů, unavenej, protivnej, zlej, a nemusím nic předstírat.

Na jevišti se neustále odhalujete. Herectví je emočně vyčerpávající. Na lásku už pak kolikrát není chuť, emoce jsou vydány.

Autorka: Barbora Cihelková
Zdroj: Právo

Další filmové rozhovory si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery