Spisovatelka, hudebnice a výtvarnice Petra Vychytilová má za sebou, kromě jiného, výtvarnou průpravu, jako lektorka uměleckého vzdělávání a arteterapie patřičně zajímavou práci a potom ještě dceru Anetku a dva syny, Jana a Daniela. Ti jsou dlouholetými členy Kühnova dětského sboru. A to nás zajímalo, to byl hlavní důvod, proč jsme si s oběma kluky a jejich maminkou sedli na kus řeči.
Rozhovor to však nebyl úplně jednoduchý. Kluci chodí teprve do základní školy, napadne vás tak zeptat se na známky, na kroužky, je-li paní učitelka hodná…Ovšem tito mládenci už účinkují v operních představeních v Národním a Stavovském divadle - Prodaná nevěsta, Jakobín, Tosca, Kouzelná flétna, každoročně jsou součástí Letních shakespearovských slavností coby elfové v komedii Veselé paničky windsorské. Česká filharmonie v únoru 2022 uvedla melodram Jiřího Antonína Bendy Medea pod vedením dirigenta Tomáše Netopila a režisérky Alice Nellis, kde dostal hereckou příležitost starší Jan. Zahrál si též ve filmové vánoční pohádce režiséra Karla Janáka O vánoční hvězdě. Se slavným Kühnovým dětským sborem vystupují u nás i v zahraničí… A to pak musíte nastolit poněkud jiná témata povídání. Které může být třeba zajímavé pro návštěvníky operních domů, když vedle velkých hvězd vidí na podiu často partu dětí, které podávají také pozoruhodné výkony.
Od kdy jste, pánové, začali do slavného dětského sboru chodit?
"Já od osmi," okamžitě uvedl Honza, který právě usedl do škamen osmé třídy. "A já dokonce už od šesti," přidal se mladší Daniel.
Předpokládám, že jste jen vyplnili přání maminky, třeba by bylo lepší honit se na hřišti za míčem, či sbírat známky...
"To tak ani nebylo. Do Kühnova sboru chodila sestra, jednou nás tam vzala a nás to začalo bavit. Oba jsme ale rádi zpívali už předtím, mamka nás do toho nutit nemusela. Známky sbíráme, ale turistické. Vedle zpívání nám zbývá čas jen na výlety do přírody, ale nejsme v nějakém oddíle, jezdíme jen tak volně."
Maminka se ovšem hlásí o slovo: "Trochu to s tím nátlakem přece jenom pravda je. Chtěla jsem prostě zachovat rodinné tradice. Sama jsem do “kühňáku“ chodila, hrála na všechny možné nástroje a moc jsem si přála, aby děti také zpívaly. Jinak, když mluvím o tradicích, ty jsou svým způsobem hlubší, i když moji předkové se přímo uměním neživili. Maminka se zabývala chemií, ale výborně hrála na klavír, táta byl právník, ale byl i členem karlovarské kapely, děda, ač ředitel banky se skvěle kamarádil s kytarou a s babičkou jsem všichni krásně zpívali… A k tomu volnému času. Vedle takového souboru na profesionální úrovni se toho opravdu moc stihnout nedá. Honza dělal chvíli šerm, ale sloučit to se zpíváním opravdu nešlo."
Kühnův dětský sbor není jen tak ledajaká parta dětí a dostat se mezi ně asi není zcela jednoduché...
Nicméně Honza naše představy poněkud vyvrátil: "Přímo konkurs jsme nedělali. Jak už jsem řekl, jen jsme doprovázeli sestru na zkoušku, ale všimla si nás sbormistrně, sedla ke klavíru a vyzkoušela. Dopadlo to dobře, hned nás zařadila do příslušných oddělení."
"No, ona to zase taková procházka sadem růží nebyla," dodala opět maminka. "Zkoušeli hudební předpoklady, intonaci, hudební sluch, jakou mají hlasovou polohu…"
"Ano, je to tak, ale my to brali jako zábavu," Honza na to. A Daniel přikyvuje, ostatně letos jsou prvním rokem spolu v jednom oddělení.
Zpíváte, zpíváte a zase zpíváte. A musí to být v takovém legendárním tělese dokonalé. Zbývá vůbec nějaký volný čas?
"Není to až tak zlé. Týdně máme jen dvě zkoušky," tvrdí unisono kluci. "Ovšem není to pro všechny stejné," dodává Petra Vychytilová. "Jsou skutečně dvě základní zkoušky za týden, ale když jsou některé děti vybrány pro divadelní představení, filmová natáčení, pro koncerty – je toho zkoušení mnohem více. Takže se Honzík letos ani nezastavil… A zkoušet musejí i doma. To třeba dostanou notový materiál týden před natáčením a musejí to rychle zvládnout. V covidové době tak cvičili na dálku dokonce i po telefonu."
To pak jistě musí přijít otázka – i ve sborovém zpívání nepochybně existují samotáři – sóloví zpěváci, stojící kdesi před souborem… Už jste se, kluci, propracovali k této metě?
I – a znělo to od Petry Vychytilové patřičně pyšně… "Z těch mnoha stovek dětí se podaří vychovat sólisty jenom pár desítek. Je to jistě velký úspěch, ale i spousta práce. Ti, kteří se osvědčí, jsou vybíráni na různé akce pořád dokola a mají obrovský zápřah."
Když to muzikant myslí s nějakým nástrojem vážně, většinou musejí znát noty. Jak je to u zpěváků v dětském sboru, zvláště pak u těch hodně pozdě narozených?
"Noty musíme znát všichni," ubezpečil Honza. "Třeba nedávno jsme měli dvoutýdenní soustředění, jehož součástí je i hudební nauka, vlastně je to taková malá „hudebka“. Co se týká hudebních nástrojů, na flétnu, kterou má ráda mamka nehraju, ale učím se na ukulele. Dobrý hudební sluch a orientace v notách je skutečně potřeba. V souboru zpíváme všechno možné, folklór, populární, ale i vážnou hudbu. Teď zrovna zkoušíme skladbu Ave Maria a to od různých autorů… Mně se líbí hlavně ta od Antonína Dvořáka."
Takže i doma zní vážná hudba, nebo si pustíš i rokenrol?
"Rokenrol zrovna ne, ale posloucháme rádi i písničky."
Ten čas, jistě krásný, v Kühnově dětském sboru jednou skončí. Co dál, jak využít všechno to, co jste se naučili? Jistě se vydáte na cestu, na krásnou cestu, operních pěvců… Ostatně, maminka by určitě nic jiného nedovolila.
"Mně by se líbilo stát se policistou, kriminalistou," ohromil nás Jan. "Rád se dívám na detektivky a určitě by mě to bavilo."
"A já budu kuchařem," špitl Daniel. Maminka vše statečně zvládla, zůstala při vědomí a jen dodala, že Honzík má především komediální talent a dle jejího názoru by se uplatnil jako loutkoherec. Druhý synek Daniel je prý naprostý pohodář, který nezná trému, ale také opravdu po operní kariéře moc netouží.
Dobře, dejme tomu. Ale na scéně Národního divadla už oba vystupujete a dokonce tam musíte podat skutečné herecké, ba často dramatické výkony…
"Pro ty dětské role se vybírají jen děti, které k tomu prostě mají předpoklady. A není to snadné. To se udělá základní výběr, poté proběhnou zkoušky, a následuje další, užší výběr," vysvětluje Petra Vychytilová.
"Ty opery se nám nehrají všechny stejně," doplňuje Honza. "Třeba Tosca je moc dramatická a těžká na pochopení, ale taková Prodaná nevěsta je pro nás spíše zábavou. Škoda, že v novém nastudování už nás nepotřebují."
"Mně se ale nejvíce líbí Jakobín," přispěl svou troškou do mlýna Daniel.
Na operním podiu je váš soubor častým hostem, což je vcelku pochopitelné. Ale vy jste spolupracovali i s Jiřím Menzelem…
"Ano, i když se s ním přímo nepotkali. Jde o představení Veselé paničky windsorské v Menzelově režii a překladu Martina Hilského a jedná se pro kluky o čistě hereckou záležitost. Ostatně to můžete posoudit – stále se Shakespearovo dílo uvádí na Letních slavnostech na na nádvoří HAMU, v krásných prostorách pozdně barokního Lichtenštejnského paláce," vysvětluje Petra Vychytilová.
Začíná nová divadelní sezóna. Jistě i před vaším souborem stojí nové úkoly…
"Tím hlavním je příprava vánočního koncertu. Ale třeba právě teď byl celý Kühnův sbor přizván k natáčení filmu Amerikánka režiséra Viktora Tauše. Bude to takový návrat do historie – bude se natáčet scéna ze sametové revoluce. Čekají je také Trojanovi Broučci, což je osm sborových písní za doprovodu klavíru. Dále Malá mše vánoční - scénické provedení České mše vánoční Jakuba Jana Ryby v dramatizaci a režii Elišky Hrubé Toperczerové na scéně Divadla Horní Počernice. Na prkna Stavovského divadla se opět vrátila Kouzelná flétna Wolfganga Amadea Mozarta."
Kühnův sbor má zřejmě pestrou paletu činnosti, což jsme netušili.
"Ano, ten záběr je skutečně široký. Kluci třeba doprovázejí známé zpěváky – nedávno zpívali s Markem Ztraceným, Danielem Hůlkou. Honza si zazpíval krásné sólo vedle Aleše Hámy v Lucerně se skupinou Hamleti, když mu bylo devět let. Vybrali ho s dvaceti dívkami do pásma pohádkových písniček, konkrétně z filmu Ať žijí duchové. Sólo nazpíval i na několik kompaktních disků. Podílel se i na natáčení mojí audioknihy Nastydlá strašidla. Spolupracuje také se skupinou Markazíni."
Naučit se a pamatovat si texty v tak různorodých oborech je asi dost obtížné. Není to na úkor počtu jedniček na školním vysvědčení?
"Ne, není," ujistila maminka. "Kluci jedou stále na vyznamenání. A to jde Honza už do osmé třídy." K tomu jmenovaný dodal: "Nejvíc mě baví dějepis, ten miluju. A nejméně fyzika." S oblibou dějepisu souhlasil i Daniel, pro kterého by pak mohla být vyškrtnuta z osnov geometrie.
Nezpíváte jen česky, ale i v několika dalších jazycích. Pro operní hvězdy vcelku běžná rutina, u pěvců základní školou povinných je pro nás záhadou, že i oni to zvládnou…
"Ten text si zapamatujeme stejně jako v češtině," prohlásil Honza a přikývl na to i Daniel. "Zpíváme tak texty anglické, latinské, Carmen jsme dělali ve francouzštině, Tosku pak v italštině…"
Jak z našeho odpoledního a příjemného povídání vyplynulo, i přes nesporný talent a skvělou průpravu není jisté, zda se kluci i se svojí sestřičkou budou jednou věnovat hudbě profesionálně, zda jim jednou budeme tleskat a volat bravo v divadelních sálech. Nicméně semínko bylo zasazeno, je pečlivě zaléváno a rostlinka vzkvétá a ty plody zcela jistě nějaké přinese. Doma bere Petra Vychytilová do ruky flétnu či ukulelku, přidává se tamburína, ozvučná dřívka a už se muzicíruje. Nejen jako nezbytný trénink pro práci v souboru, nejen pro nácvik písní do hudebních pásem, které pořádá velice aktivní maminka, ale hlavně pro radost z hudby jako takové. A s tou je život mnohem bohatší, a to i v případě, že je někdo kuchařem či policistou.
Autor: Jiří Vlastník
Snímky: Jiří Vlastním k archív Petry Vychytilové
Spisovatel a publicista Jiří Vlastník je spolupracovníkem redakce
Další rozhovory z hudebního světa najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery
