Křehká, rázná, sršící energií jako Teslův transformátor, něžná, zarputilá, pohodová, vtipná, zadumaná... Těch přirovnání bychom mohli ke zpěvačce, kytaristce a tanečnici flamenka Lucií Zhory vršit ještě mnohem více. To však není smyslem tohoto rozhovoru, chtěli jsme vás hlavně seznámit s kutnohorskou osobností a jejími názory i pracovními a uměleckými plány...
Třebaže je téměř jisté, že jste na tuto otázku odpovídala již nesčetněkrát, nedá mi, abych naše posezení nad šálkem vynikajícího černého anglického čaje nezačal "originálně". Vystupovala jste jako Lucie Nosová (dcera písničkáře Pepy Nose), před časem jste překvapila a zvolila jste si signifikantní umělecké jméno Lucie Zhory. Proč?
Jsem dcerou Pepy Nose, ale jsem tu také sama za sebe. S tímto uvědoměním přišlo i nové jméno. Nos je životní cesta a Hora je životní cesta. Obě mají společné to, že nějakým svým způsobem trčí do prostoru. Roli tu sehrálo samozřejmě místo, kde jsem se narodila. Když se mě někdo ptal, odkud jsem, řekla jsem že z Hory. Později jsem se začala i tak podepisovat. A když jsem si všimla určité zvukomalebnosti toho slovního spojení, nechala jsem se definitivně chytit do stříbrného jména.
Poměrně často hrajete a zpíváte při vernisážích, které připravuje před výstavami kutnohorská umělecká agentura ArcusGallery. Co Vás na takovýchto vystoupeních přitahuje?
Na vernisážích je vždy pěkná atmosféra, lidé jsou tam přirozeně ztišení. Obrazy jsou tiché a když se na ně díváte, také se stáváte tiššími, začnete se jim v jistém smyslu podobat. V takovém prostředí se skvěle zpívá. Po nějakém čase objevíte, že každý obraz má svou vlastní melodii a já chci tuto melodii nějak zachytit. A navíc, organizátorovi vernisáží nemůžu nic vytknout, mně se na nich vystupuje opravdu moc dobře. Setkávání lidí, pro které je krása životně důležitou hodnotou, je pro mě velmi obohacující.
Jak změnila pandemie čínského viru Váš život? Mám na mysli především život umělecký... Ale, pokud uznáte za vhodné odpovědět, i život osobní...
Byla to taková ta poslední kapka. Existuje tu prastará hra lží a polopravd a koronosaurus ji ještě více zviditelnil. Pokud je řečena někde někým pravda, hrozný řev a zděšení na sebe nenechá dlouho čekat. Netolerance pravdy a zdravého rozumu byla vždy masovou záležitostí. Teď je ale obrovská. Nejsem tu proto, abych tuto hru podporovala. Nejsem tu proto, abych cizí sny žila. Nejsem tu proto, abych v hloupé hře nemorálních nelidí hrála roli slepě poslouchajícího užitečného idiota. Už jsem toho idiota párkrát hrála a opravdu mi to stačilo. Takže jak mě to změnilo? Dávám si velký pozor na to, koho nebo co pustím do svojí blízkosti. V jednom druhu tance se říká, že když se bubeník zblázní (myslí se tím rytmicky nesnesitelná až panická rychlost), tanečnice musí zůstat v klidu. Dva blázni zkazí představení. Jeden to nedokáže.
Jaké máte plány pro rok 2021, kam a na která vystoupení pozvete svoje fanoušky?
Ach ty mé plány... Zhudebnit básníky z Kutné Hory a okolí 19. a 20. století, zhudebnit velkou tarotovou arkánu, zatím je hotová karta Blázen a Pokušitel, takže to znamená natočit dvě CD... A samozřejmě najít flamenkového kytaristu, abych mohla mít živé dechberoucí taneční vystoupení :). A natočit klip. A slyšet vlastní duši a hlas Boha a nějak srozumitelně je dostat oba do nějaké krásné písně... Tak zatím tak. No a termíny vystoupení dám včas vědět, slibuji.
Jeden termín však můžu prozradit už teď. Na pondělí 2. srpna 2021 připravuju recitál Básníci Hory Kutné a kraje přilehlého. Zpívat, hrát a tančit budu v znovuobnovované ArcusGallery, v magickém prostoru v podloubí...
Je známo, že se vedle kytary a zpěvu aktivně a nebál bych se říci i zarputile věnujete flamenku. Kdy jste tomuto temperamentnímu tanci propadla a co Vás na něm tak přitahuje?
Flamenko mě okouzlilo, když mi bylo asi 33 nebo 34 let. Ta intenzita, neporazitelnost a nekompromisní hrdost, to bylo něco, z čeho se mi až doslova motala hlava. Tehdy jsem si řekla, tohle musím mít, protože to má hloubku, cenu, smysl, to je ono, to je ONO! Je to tanec, který nemůžete tančit s ohnutými zády a s mentalitou vystrašeného poslušného otroka. Chce od vás, abyste v sobě našli krále a královnu. Brzy ale zjistíte, že králem nebo královnou se nestanete přes noc, této úrovně nelze lacině dosáhnout, je tu přítomna přísnost a přesnost, kterou nelze nijak obejít. Já ten tanec miluju, má tolik odstínů a já jsem popsala jen jeden... Tančete. A zpívejte. I kdyby vám to všichni zaprodanci z toho hloupého nelidského bezduchého světa zakazovali. Protože jak už jsem řekla, nejsme tu proto, abychom cizí sny žili, ale abychom vlastní pohár, pohár vlastní duše, naplnili...
Autor: MiM
Snímky Josefa Slavíčka
Další rozhovory z hudebního světa najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery