Po přehlídce několika fádních a omšelých pohádek v posledních mnoha letech, trpících nezábavným a hloupým dějem, neživotnými postavami a nesoudržným fikčním světem, představuje pohádka režiséra a scenáristy Petra Kubíka Princezna zakletá v čase velmi příjemnou a vítanou změnu, která je jejich pravým opakem. Umně totiž kombinuje tradiční prvky českých pohádek s moderními motivy a žánrovými schématy současné zahraniční fantasy tvorby, což jí výrazně přidává na atraktivitě a zajímavosti, nehledě na to, že je i velmi slušně napsaná a natočená.
Základ je ještě v podstatě klasický – na hlavní hrdinku, princeznu Ellenu (slovenská herečka Natalia Germani), je krátce po jejím narození seslána zlou čarodějnicí kletba, která má být naplněna v den princezniných dvacátých narozenin. A jako jediná naděje na prolomení zlého zaklínadla se od začátku jeví princ Jan (Marek Lambora), jenž se zná s Ellenou od dětství. Co však tento mustr inovativně ozvláštňuje, je podoba zvláštního obranného kouzla, které Ellenu před naplněním kletby chrání. Princ Jan je totiž na oslavě princezniných dvacetin ve snaze o získání jejího srdce neúspěšný, načež do království dorazí ničivá bouře, hrozící jeho absolutní zkázou. Avšak těsně předtím je princezna uvržena do časové smyčky, která ji následně nutí prožívat den svých narozenin i s jeho tragickým vyústěním neustále dokola (což jí ale na druhou stranu dává i neomezené množství pokusů na nalezení způsobu, jak nad kletbou a zlou čarodějnicí vyzrát).
Film Princezna zakletá v čase tudíž využívá stejný koncept jako třeba snímky Na Hromnice o den více, Na hraně zítřka, Všechno nejhorší nebo třeba nedávné Palm Springs, jejichž hrdinové byli také rukojmími cyklického časoprostoru, opakovaně řešili ty samé situace a snažili se ze svého zajetí vymanit, případně pokusit se dosáhnout nějakého předem definovaného cíle zkoušením mnoha různých postupů. V případě princezny Elleny slouží časová smyčka hlavně k tomu, aby se oprostila od role pasívní krásky v nesnázích, kterou je potřeba zachraňovat prostřednictvím chrabrých jinochů, a sama se ujala aktívní role a naučila se spoléhat především sama na sebe. Což samo o sobě působí v rámci českých pohádek jako značná změna oproti standardu. Podobně jako ve filmu Na Hromnice o den více si navíc i zde hlavní hrdinka projde proměnou, během níž se stane lepším člověkem – a vyléčí se tak ze své namyšlenosti.
Děj filmu každopádně z běžných příběhových schémat snímků o časových smyčkách nijak zvlášť nevybočuje a zůstává v tomto směru u pouhého opisování. Co jej však činí pozoruhodným, je právě nezvyklé naroubování tohoto motivu na českou pohádku plnou magie, v níž je snaha vymanit se z prokletí každodenního resetu osudově provázána se záměrem zachránit království před zánikem. Petr Kubík, pro nějž je Princezna zakletá v čase druhým celovečerním režijním počinem, ji natočil a se svými dvěma kolegy Lukášem Danielem Paříkem a Viktorem Krištofem i spolu-napsal velmi vkusně a dokázal jejímu vyprávění vtisknout relativně svižné tempo a pojmout ji tak, aby bavila nejen děti, ale i dospělé nebo odrostlejší mládež.
Jednak si dovedně poradil s akčními scénami (povedené souboje i efektní zničení království během temné bouře), poměrně nápaditě využil onu časovou smyčku i videoherní dějovou strukturu založenou na opakovaném procházení týchž lokalit, na několika místech si vypomohl moderními písničkami a také zdařile vedl mladé herce a herečky, jejichž dialogy byly záměrně napsány tak, aby zněly co nejsoučasněji, zejména co do užívání hovorových výrazů. Snaživí protagonisté hlavních i vedlejších rolí (opomenuta by neměla být hlavně Eliška Křenková v roli princezniny jízlivé kamarádky a studentky alchymie) pak ještě podtrhují zdání současnosti i svými gesty, smyslem pro humor a vykazováním určité míry nadhledu a odstupu. Těmito prostředky pak docela svěže narušují leckterá pohádková klišé, jako je třeba mockrát omílané hledání té pravé lásky, která nakonec zlo vždy porazí.
Prvky jako hudba nebo na české prostředí silně nadprůměrná úroveň digitálních triků zas napomáhají vytvořit zdání velkoleposti a překrýt to, že autoři snímku zřejmě nepracovali s kdovíjak vysokým rozpočtem. Dobré dojmy povadnou jen ve chvílích, kdy je humor těžen z až příliš laciných zdrojů (například komické duo královských strážných), nebo když z dialogů místy sálá nadbytečnost a zbytečná zdlouhavost (třeba při hovorech princezny s kuchařkou) a divákova pozornost a zaujetí příběhem se tím tříští a ztrácí. Podobný neblahý efekt mají i nadužívané vysvětlovací pasáže a stejně tak i opakování některých scén po čase spíš unaví, než aby okouzlovalo vrstvením vynalézavých obměn.
Hlavní je ale to, že Princezna zakletá v čase působí od začátku do konce dostatečně zábavně, svěže a napínavě, že její fikční svět dává smysl a že se dokázala oprostit od archetypů svých předchůdců, třeba už jen tím, že v ní namísto silných mužských postav hrají zcela přirozeně prim silné ženské postavy, které obstojí i jako věrohodné akční hrdinky. I přes řadu zaškobrtnutí je tak Princezna zakletá v čase jednou z nejlepších českých porevolučních pohádek a zároveň jednou z mála funkčních českých fantasy, jíž bohužel výrazně uškodilo uzavření kin na začátku října 2020 (tedy krátce po její premiéře), protože by si zasloužila mnohem větší pozornost, než jaké se jí dostalo.
Autor: Honza Varga
Zdroj: filmspot.cz
Zdroj snímků: bohemiamp.cz
Trailer k pohádce Princezna zakledá v čase najdete zde
Další filmové recenze najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery