Ruska Agnessa Mironovová se nikdy nezajímala o politiku. Přesto se stala součástí nejvyšší bolševické „elity“. Její manžel ale náhle zmizel a poté sama skončila v gulagu. Příběh zapsala Mira Jakovenková, známá, která ji chodila asi dvacet let navštěvovat.
Vzpomínkové literatury vychází hodně a zdaleka ne všechno stojí za to. Kniha Agnessa v překladu Kateřiny Šimové nevybočuje z řady líčením sovětského pekla na zemi, nýbrž samotnou vypravěčkou. Agnessa je trochu povrchní, vychytralá, občas až cynická a sebestředná. Ale někdy se v ní naopak ozve dobrota. Rázná žena vůbec nevystupuje jako typická oběť, ani se neomlouvá za to, že se po určitou dobu měla velmi dobře na úkor jiných. Je upřímná. Nesnaží se ospravedlnit. S ohromnou chutí vypráví o svém mládí a nikdy nezapomene zdůraznit, že byla velmi hezká.
Svého muže, stalinského čekistu, měla zřejmě ráda. Rozhodně ale nebyla zapálenou komunistkou. Zpočátku si plně neuvědomovala, kde manžel pracuje, nebo jí to bylo možná jedno. Vzpomíná spíše na jejich hezkou vilu, oblečení nebo chování ostatních důstojníků a manželek. Mira Jakovenková v poznámce uvádí, že její popisy garderóby byly i po desítkách let tak neúnosně podrobné, že je musela proškrtat.
„Když jsme žili v Alma-Atě, v Kazachstánu umírali nejprve rozkulačení, pak Kazaši, a nejen tam, taky na Ukrajině byl hladomor. O tom jsem samozřejmě nic nevěděla, protože my jsme měli všechno. Dozvěděla jsem se to až od Leny,“ vzpomíná Agnessa.
Svět rudých pozoruje jakoby z dálky, necítí se být jeho součástí. Většinou si zachovává nadhled a stará se o módu nebo o pomoc méně šťastným příbuzným.
Zhruba od poloviny vyprávění začíná přituhovat. Agnessa se s mužem nastěhuje do luxusního bytu ve velké budově pro bolševickou crème de la crème. Tam se žije úplně jinak, každodenní problémy dělnické třídy neexistují, jenže skoro každou noc přijíždí černé auto a některý nájemník zmizí. Ukáže se, že ten či onen zasloužilý soudruh byl agentem zahraniční mocnosti či účastníkem židovského spiknutí. Paranoia sílí, i Agnessa už špatně spí a manžel si dává pod polštář pistoli pro případ nutnosti rychlé sebevraždy.
Ač je Agnessa knihou převážně děsivou, objevují se i uvolněné, a dokonce humorné úseky. Třeba popis školení pro manželky důstojníků, kde přednáší zapálený bolševik. Manželky politické bláboly vůbec nezajímají, ale všimnou si, že školitel dobře vypadá, a některé pak začnou předstírat zájem o komunismus. Šprtky se přímo předhánějí v uvědomělosti.
Autor: Stanislav Dvořák
Zdroj: Novinky
Zdroj snímků: emaraton.cz
Další knižní a audioknižní recenze si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku antikvariátu U Skleněné kašny