Recenze - Unikátní příspěvek ke svědectví o nacistických zvěrstvech

Otevři ústa za němého,
za právo všech postižených
Přísloví, 31,8

Představovaná kniha se nečte lehce, a už vůbec ne před spaním. Rozum se zdráhá popisované hrůzy přijmout a vstřebat. Jak je možné, že se to všechno stalo? Kam zmizel cit a lidskost? Nikdy, nikdy opakujme snad bilionkráte, nemůže být nacismu odpuštěno. Neexistuje pomyslná tlustá čára, dávající zapomenout na cynické snahy fašistických Němců vyhladit Židy, Cikány, Slovany a další „podlidi“. Ďábelské propočty, jak nejlépe a kolik za hodinu spálit lidí, jak je skládat, aby lépe hořeli, jak je nejlépe a nejekonomičtěji likvidovat v plynových komorách, jak... jak... jak...

Čechoslovák Filip Müller sepsal koncem sedmdesátých let minulého století čeho byl svědkem, co na vlastní oči viděl a zažil jako člen židovského komanda „spalovačů“ v osvětimské továrně na smrt. Jeho kniha zůstává jedním z nejdůležitjších zdrojů poznání o masovém vyvražďování v táboře Osvětim-Březinka.

Sonderbehandlung neboli zvláštní zacházení

Filip Müller (* 3. ledna 1922; + 9. listopadu 2013) se narodil v Seredi nad Váhom a byl 13. dubna 1942 deportován do Ovětimi, kde byl záhy přidělen k vězňům, kteří se, izolování od zbytku tábora, museli podílet na přísně tajné akci „Sonderbehandlung“, tedy na masovém vyhlazování Židů v krematoriích a plynových komorách. Jako jeden z mála přeživších očitých svědků osvětimského inferna detailně popisuje, co denodenně zažíval. Jsou to otřesné zážitky na dvorech krematórií a ve svlékárnách, z nichž byli většinou nic netušící lidé lstí vlákáni do plynových komor v přesvědčení, že se jdou osprchovat. Odehrávaly se tam doslova hororové scény, jakožto i hrůzné výjevy ze spaloven a spalovacích jam, jejichž fungování esesmani nepřestávali zdokonalovat a za jejichž provoz byli členové sonderkommanda odpovědní.

Kniha je tedy svědectvím a žalobou muže, který mnohokráte jen o vlásek unikl smrti. Na téměř dvěstěpadesáti stranách líčí ale nejenom masové zabíjení tisíců řeckých a statisíců maďarských Židů, tragický osud tzv. terezínského rodinného tábora, pravidelné selekce v sonderkommandu a nezdařenou vzpouru vězňů, což vše jako zázrakem přežil, či pokusy o útěk, kde posílá v motácích zprávu světu o poměrech ve vyhlazovacovacím táboře, ale popisuje i všední život v koncentráku, práci v podobě lámání zlatých zubů z úst mrtvol i hledání peněz a šperků či drahokamů v tělních otvorech vězňů popravených Cyklonem B a následné šmelení s esesáckými strážemi. Popisuje každodenní boj o přežití, jakož i chování táborových kápů a velitelů. Někteří byli za své zločiny a brutalitu po druhé světové válce postaveni před soud a k jejich odsouzení významnou měrou přispělo právě toto Müllerovo svědectví.

Bez emocí a výčitek

Je až s podivem, jaký zvláštní odstup si autor při práci na této knize dokázal udržet. V jeho vyprávění nenajdeme žádné výčitky ani nenávist. A jak by byly na místě a pochopitelné! Filip Müller se však zachoval jak se sluší a patří na správného dokumentaristu a ovládá své emoce. Jeho publikace je děsivým až popisně technickým dokumentem doby, svědectvím jednoho z „nositelů tajemství“, který „zóny smrti“ Osvětimi a Březinky poznal z besprostřední blízkosti.

Pouze v jediné pasáži přiznává duševní muka a následnou touhu ukončit to vše sebevraždou, v čemž mu zabrání jedna ze židovských dívek, jdoucích na smrt s příkazem, že on... on musí žít, aby mohl jednou vyprávět, žalovat za všechny ty umučené a zpopelněné... neboť Němci budou zcela jistě chtít vše zapřít či alespoň zlehčit. Na její slova ostatně dojde, nacisté se v posledních chvílích před příchodem Rudé armády snažili srovnat plynové komory a kreamotoria se zemí a likvidovali i veškeré písemné doklady a dokumenty, včetně propočtů a plánů na masové vyvražďování.

Po válce se Filip Müller ve zbědovaném stavu vrátil na Slovensko. Odtud se po krátké době přestěhoval do Prahy, kde byl svěřen do lékařské péče. Až do roku 1953 nemohl kvůli špatnému zdravotnímu stavu pracovat. Většinu času trávil v sanatoriích a vykonával alespoň přednáškovou činnost o utrpení vězňů koncetračních táborů.

V roce 1969 emigroval do Spolkové republiky Německo, kde o deset let později vydal svoji knihu v němčině. Navzdory nedobrému zdravotnímu stavu vystoupil v několika soudních procesech proti osvětimským zločincům jako svědeck. Veřejnosti je též znám z devítihodinového filmového dokumentu Šoa (1985). Zemřel v roce 2013 ve věku téměř 92 let.

České vydání knihy je doplněno doslovem německého historika Andrease Kiliana, jednoho z největších současných znalců historie holocaustu. Právě on, jakož i spisovatelův syn Michael Müller, se zasloužili o to, že představovaná kniha vyšla i v českém překladu. Bohužel jsme se ale v jinak zasvěceném doslovu nedočetli, proč Filip Müller během své emigrace zamířil zrovna do země zla, která zrodila tolik násilí a újmy jiným národům. To ho už jen samotná němčina nestrašila a nepřipomínala mu děsné události v Osvětimi? Hloubavý čtenář to sotva může pochopit. Vždyť si mohl k životu vybrat jinou, vstřícnější zemi, která jemu a osatním Židům nikdy tak strašně neublížila. To je však již námět na jinou studii.

Autor: ič
Zdroj snímku: Archív Rybka Publishers

Další knižní recenze si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku antikvariátu U Skleněné kašny