Nedávné oslavy 100. výročí založení Československé republiky doprovázelo velké množství kulturních akcí. Jednou z významných byl i loňský říjnový koncert předního pěveckého amatérského tělesa Emauzského sboru a orchestru v Praze, jehož dirigent v úvodu slavnostního večera posluchačům připoměl současnou společenskou situaci, ve které se ztrácejí ideály a národ vlastní vinou postrádá duchovní jistoty. Kdy vlastenectví a projev národní hrdosti jaksi vymizely z našeho života. A když se objeví, tak v nebezpečně pokřiveném zrcadle přítomnosti, jako jsme tomu například byli nedávno svědky v nesmyslných diskuzích, při uměle vyvolaném sporu o délku a novou podobu státní hymny.

Ilustrační snímek Tomáše Koloce

Tak jako Franz Kafka v dětství bydlel v bytě, v němž bylo jedno okýnko, které vedlo do Chrámu Svatého Mikuláše na Starém Městě, já pracuji v knihovně, z níž vede průchod do Chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Dnes jsem šel do místnosti, kde máme umístěny numismatické sbírky a ucítil jsem intenzivní vůni něčeho jako spáleného listí. Okna v místnosti byla zavřená a v jiných prostorách knihovny nic takového cítit nebylo. Záhada. Pak jsem pochopil. Otevřel jsem dveře a za zvuku chorálu vystoupil na kůr, zahalený dýmem kadidla. Pode mnou byla v plném proudu první slavnostní mše Svatováclavského týdne...