V těchto dnech byl zaregistrován spolek Ars Magna 21, který si předsevzal záchranu a restaurování Křížové cesty světově známého českého malíře a grafika Vladimíra Komárka. Tento jedinečný skvost českého moderního výtvarného umění lze vidět v kostele svatého Petra a Pavla v Konecchlumí, nedaleko Jičína. Další náplní činnosti spolku je šíření a propagace díla Vladimíra Komárka u nás, v evropských zemích a ve světě.
V čele jmenovaného spolku je novinář, dramaturg a scénárista František Mareš.
V současné době spolek ve spolupráci s pražským grafickým studiem ART D dokončuje sběratelské vydání Křížové cesty v provedení suchá jehla. Komárkův soubor devíti zastavení je doplněn texty Michaila Ščigola, Jana Kanyzy a Františka Mareše.
Při této příležitosti jsme se posledně jmenovaného požádali o rozhovor...
Připomínat život a kumšt Vladimíra Komárka běžně vzdělanému čtenáři asi není příliš nutné, ale přesto, co Vás k osobě tohoto mistra váže a přitahuje?
Když vezmete podstatnou vlastnost obrazu, že z hlediska estetického představuje nezávislé a autonomní malířské dílo dvourozměrného charakteru, pak by se dalo říct, že po množství výstav, knih, jak monografií, tak prozaických vyprávění mistra i o mistrovi toho bylo řečeno dost a dost.
Co však vždy uniká a nikam nejde vecpat, je chvíle osobního prožitku člověka se skutečným artefaktem – obrazem. A to, co je víc tušené než reálné, to je svět, do kterého malíř vnímavého diváka zve a některého i pouští. To je vysoce osobní prožitek a jen těžko je vyjádřitelný slovy.
Řečeno Vašimi slovy, byl jste též pozván?
Kostel svatého Petra a Pavla v Konecchlumí je jaksi nad krajinou. Je to místo s prokázaným osídlením v době bronzové. I sám kraj je velice starý a řečeno vzletně, ruka člověka, v dobrém slova smyslu, je zde patrná na každém kroku.
Samozřejmě už zde nepotkáte hlouček hospodářů ve svátečním, kteří utekli manželkám z velké (myšleno mše, která začínala v deset hodin) a šli do poli a v dlaních rozmělnili klasy a kousnutím do zrna poznali, kdy dozraje pšenice a kdy se bude kosit. Tento fakt vzala doba a čas, ale oni jak by zůstali a vracejí se s každým létem, třeba jen v pocitu, třeba jen ve vzpomínkách těch, kteří je pamatují. Ale jsou tam...
A tím chci říct, to je pro mne ta pomyslná spojnice mezi Vladimírem Komárkem a těmi úžasnými strejci v kloboucích a ve svátečním, kteří jakoby, s pohanským podtextem, vzdávali hold úrodě a kraji. I moudrost jejich hlasů tam někde zůstala, je tam a na věky. I v Komárkově díle je něco, o čem se dá snít, obtížně psát, přát si... a nakonec být i smutný, protože všechno se vždycky nesplní a nepodaří...
Jak již bylo řečeno, Komárkovým vrcholným dílem je známá Křížová cesta v Konecchlumí. Můžete nám ten skvost v místním kostele přiblížit?
Křížová cesta vznikla v Jeruzalémě, kde si věřící připomínali útrpnou pouť Ježíše Krista od odsouzení až po jeho ukřižování na Kalvárii. Z iniciativy františkánů byla v příhodné krajině napodobována i v Evropě. Původně bylo v malířství Kristových zastavení jen sedm, ale od baroka stoupl počet na čtrnáct. A většina křížových cest zobrazuje utrpení spasitele v dost naturalistickém provedení, zřejmě pro hlubší křesťanské prožití víry. A tento fakt, v podivné transformaci, v různých podobách kolem nás, přežívá dodnes: inscenovaná bolest nebolí, namalovaná krev neteče, mrtví v televizi oživnou dalším pořadem... Inscenujeme sami sobě vlastní nesmrtelnost. Ale co naše nitro a duše...
Křížová cesta Vladimíra Komárka je nekrvavá. Kdybychom ji chtěli pojmenovat, mohli bychom říct, že je to velký Komárkův vzkaz o lidské (ne)obyčejnosti.
Na čtrnácti dubových deskách je návštěvníkům kostela předloženo Kristovo vítězné finále, uzavírající jeho boj obyčejného syna člověka, který se stává ztotožněním lidských osudů víry, ve které slovo Bůh znamená život. V poetickém šerosvitu barev jednotlivých zastavení je prostor, aby, kdo chce, viděl, kolikrát malíř zvedal s Kristem kříž. A kolik prostoru nechal pro každého z nás na zdánlivě prázdných místech obrazů. To je ten nenapodobitelný způsob Komárkova oslovení toho, kdo se na obraz dívá. Podívej se, pochop a přemýšlej. A dá-li „ten někdo“, pochopíš i sám sebe.
A tak můžeme bez obav říct, že jeho Křížová cesta je skutečně cestou v pravém slova smyslu, že spojuje a dovolí a nabízí po ní jít. Vede nad ideologiemi a spojuje prázdné květináče, opuštěné židle, Srdce ve skříni, Poslední večeři Páně, s odněkud shůry přineseným prostorem, místem, které nám dovoluje přes malé, běžné, zdánlivě nepodstatné věci, uvidět vysněné horizonty. Je to kouzelná brána, kterou Vladimír Komárek daruje každému, kdo je ochoten chvíli postát a podívat se. Ta brána má jméno a historií potvrzenou pravdu, že co je poctivé a prosté, rodí již po věky neobyčejné.
A tak velikost této cesty se dá shrnout do několika vět: Je to ku slávě lidského ducha stvořený skvost, kde boží je lidské a lidské je boží. S mementem pro všechny, že na kříži světa je volné místo pro každého z nás.
A zbývá dodat, že do kostela Svatého Petra a Pavla v Konecchlumí skutečně přicházejí lidé z celého světa.
Záchrana obrazů, které nahlodal zub času, byla prvním podnětem k založení spolku?
Byl to jeden z prvních podnětů. Ale dubové desky Křížové cesty nenahlodal zub času, malbu ničí lak, který měl zajistit její téměř věčnost. Ale jak již to s věčností bývá, nezajistil. Zřejmě kvůli prostředí a asi i nevhodné volbě laku, krystalizuje a vytváří na malbě „ podivný prach“, takže se ztrácí barevnost díla a možná by se časem ztratilo i ono samo, kdyby nedošlo k odbornému restaurátorskému zásahu.
Pro ten jsme se rozhodli a připravili jsme celou škálu akcí, které by měly přinést finance na restaurování všech čtrnácti děl.
Jednou z vlaštovek bude i připravovaná sběratelská záležitost?
Prvním z našich spolkových počinů, který je před reálným dokončením, aby se stihl předvánoční čas a my potěšili Komárkovi příznivce a sběratele, bude signovaná Křížová cesta v provedení suchá jehla Vladimíra Komárka. Exkluzivních sběratelských kompletů bude jen čtyřicet. Další již nikdy nebudou.
Závěrem: Kdo jsou zakládající členové spolku a jaká bude činnost kromě záchrany Křížové cesty?
Zakládajícími členy Ars Magna 21 jsou Vladimír Komárek junior, Martin Kadlec, Jana Kadlecová, František Mareš... Naší činností budeme podle svých možností vyplňovat určitá bílá místa na poli kultury. Tu mnozí, odpovědní i méně odpovědní, začali chápat v prvotním významu slova a ten, myslím, znamenal obdělávání půdy.
Budeme programově pomáhat spisovatelům, výtvarníkům, mladým umělcům. Chceme naší činností pomoci doložit fakt, že kultura není „jen obděláváním půdy“ a často zapomínané kulturní tradice, jsou skutečně odkazem, který přechází z generace na generaci a podílejí se na něm ve své podstatě všichni.
V naději na hodnotnou budoucnost budeme připomínat hodnoty minulosti a současnosti, aby se nenaplnila ona osudová věta, že kdo se nepoučil z historie, musí ji znovu prožít.
Autor: Ivan Černý
Snímky: Ars Magna 21
Další rozhovory o výtvarném umění u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery