Rozhovor - Kurátorka Helena Doudová: S brutalismem se tu zachází necitlivě

Kurátorka výstavy Nebourat! Helena Doudová. Zdroj snímku: Národní galerie

Výtvarné umění

Výstavou Nebourat! ve Veletržním paláci v Praze se Národní galerie snaží českému publiku ukázat, v čem spočívá hodnota brutalistní architektury. Jak říká kurátorka výstavy Helena Doudová, kontroverzní postavení brutalismu v Česku souvisí hlavně s tím, že budovy vznikaly za minulého režimu. Veřejnost je proto nechrání. Mnoho z nich už bylo strženo nebo nenávratně poškozeno necitlivou rekonstrukcí.

Proč se o osud těchto budov začala aktivně zajímat Národní galerie, když se o ochranu architektury mají starat především památkáři?

Myslím, že vyhlášení stavby za kulturní památku bývá až poslední záchrannou brzdou, kdy hrozí zánik budovy. Je smutné, že kvalitní stavby a technické experimenty své doby nahrazuje průměrná komerční a administrativní architektura. Na druhou stranu není možné žít ve skanzenu kulturních památek, to není dobré ani pro architekturu samotnou.

doudova brutalismus 1Cílem výstavy v Národní galerii je zvýšit povědomí o hodnotě staveb navržených a postavených od šedesátých do osmdesátých let, které byly ovlivněné brutalismem, mezinárodním architektonickým stylem. Nicméně z vystavených brutalistních pražských objektů jsou jen dvě budovy kulturními památkami, a to je málo. Jsou to budova bývalého Federálního shromáždění a obchodní dům Kotva.

Naproti tomu byly již tři výjimečné stavby, Transgas, Telefonická ústředna v Dejvicích a hotel Praha, zbořeny a většině hrozí přestavba.

Pomohlo by, kdyby dosáhly na status kulturní památky?

Není nutné všechny stavby prohlásit za památky, ale je potřeba hledat pro ně nové využití, oživit je a opravit neudržovaný parter. Bohužel v současnosti je spíš pravidlem, že se s brutalistní architekturou zachází necitlivě. Někteří historici architektury proběhlé přestavby hodnotí jako devastační.

Za úspěšnou přestavbu lze považovat renovaci obchodního domu Kotva za účasti autorky Věry Machoninové. Například ale aktuální přestavba budovy bývalého Mezinárodního svazu studentstva v Pařížské ulici v Praze dramaticky a trvale změní charakter domu, i když se snaží zachovat kompozici hmot.

Některé výtky jsou ale oprávněné. Například budovu Federálního shromáždění odřízla magistrála od Václavského náměstí, takže vznikl izolovaný ostrov, který nikomu k srdci nepřirostl.

Budovu Federálního shromáždění si veřejnost nesprávně asociuje s normalizací před rokem 1989, ale ona byla navržena v takzvaných zlatých šedesátých letech. Na její stavbu dohlížel předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, kterého zachycuje i ojedinělý dobový dokument ve výstavě. Podobně jako mnohé další stavby je plodem liberálního období před rokem 1968, kdy mohli architekti cestovat a se západní architekturou srovnali krok.

U Federálního shromáždění autoři navrhli živý parter, promenádu navazující na Václavské náměstí a Vinohradskou třídu. Izolovala ho až pozdější změna v dopravním plánování magistrály, s níž v projektu nepočítali. Dnes se doprava v okolí Národního muzea cíleně zklidňuje a uvažuje se o napojení tramvají a pěších komunikací na Vinohradskou třídu. Vracíme se tedy k jejich původnímu záměru. Další rovinou, která také souvisí s tím, jak lidé stavby vnímají, je jejich nedostatečná údržba.

Poslední jsou individuální estetické preference. A v tomto je situace v Čechách zatížená odmítnutím období socialistického státu. Stylově stejné stavby jako MET Breuer v New Yorku nebo Barbican v Londýně jsou považovány za perly architektonického brutalismu.

Proč se podle Vás během třiceti let po sametové revoluci nepovedlo laické veřejnosti dostatečně objasnit, v čem spočívá hodnota těchto budov?

Politické odmítnutí předchozího režimu a nekritický postoj k neoliberálnímu ekonomickému modelu šly ruku v ruce. Po třiceti letech, kdy byl kapitál převeden do soukromých rukou, se ukazuje, že paušální odmítnutí historické paměti nahrává investorům, kteří stavbami v centru města zamýšlejí především generovat zisk. Společnost tím přichází nejen o architektonickou hodnotu brutalistních staveb, ale přitakává ztrátě celé roviny kulturní paměti, kam patří i kulturní domy, sportoviště a podobně.

doudova brutalismus 2Dnes už bychom ale měli být schopni rozlišovat a uznat, že socialismus byl i přes své problematické stránky schopen investovat do veřejných budov, stvořit projekty velkých měřítek a vysokých kvalit. Jde například o bývalé Federální shromáždění, Transgas, metro, obchodní domy Kotva a Dům bytové kultury či hotel Intercontinental.

Proti tomu dnes není možné financovat z veřejných rozpočtů takto velké veřejné stavby, protože majetek měst byl do značné míry zprivatizován a soukromý sektor veřejné zájmy nezastane. Naopak vytváří investorské tlaky, zejména na lukrativní pozemky v centru Prahy.

Některé budovy byly už přestavěny nebo zdemolovány. Jsou z Vašeho hlediska některé z nových aspoň přibližně stejné kvality jako ty zaniklé?

O tom vedou architekti, historici architektury a památkáři časté polemiky. Na pozemcích po zbořených hodnotných stavbách vzniká často relativně průměrná komerční architektura, jak naznačil nedávný rozhovor s architektem Jakubem Cíglerem o plánované stavbě na pozemku Transgasu. Florentinum, které vzniklo na místě zbořené bývalé tiskárny Rudého práva, je předimenzovaný kancelářský komplex, který má za cíl maximalizovat hmotu a plochu pater vzhledem k výškové regulaci daného území.

Zdařila se některá z rekonstrukcí chátrajících budov natolik, že ji může veřejnost vnímat jako nápravu zoufalého stavu?

Úspěšnou přestavbou brutalistních budov jsou designový hotel SAS Royal Hotel od Arneho Jacobsena nebo brutalistní československá ambasáda Jana Bočana ve Stockholmu, kterou přeměnilo studio Johannes Norlander Arkitektur na sídlo módní značky Acne Studios. Interiéry byly bohužel výrazně pozměněné.

doudova brutalismus doudovaObecně je podle mě nutné změnit uvažování o architektuře. V současné době pracujeme s omezenými zdroji, proto nemá smysl budovy bořit a nahrazovat je novými. Demolice jsou neekologické. Jde o proměnu myšlení z čistě modernistické ideje tabula rasa, tedy stavění na zelené louce, k uvažování o cyklech materiálu, jejich znovuvyužití, recyklaci, ekologické zátěži odpadu, který vzniká při bourání budov.

V rovině architektury jde o to propojit obor designu s vědomostmi o materiálovém cyklu budov a proměnit přemýšlení o materiálu a odpadu jako o zdroji, který je možné znovu využít. V tom vidím budoucnost architektury.

Které z těch Vámi zmiňovaných ohrožených staveb aktuálně hrozí největší nebezpečí?

Jedná se o zmíněný dům Mezinárodního svazu studentstva, chystá se přestavba hotelu Intercontinental a Nové scény Národního divadla, kontroverzní je plánovaná přestavba již památkově chráněného vynikajícího obchodního domu Máj, hotelu Thermal v Karlových Varech. V Brně se připravuje demolice tzv. Bílého domu. Z okolí těchto staveb jsou také odstraňována nebo mizí cenná sochařská díla ve veřejném prostoru. Je to velmi živé téma.

Autorka: Eva Vejdělková
Zdroj: Právo

Další rozhovory o výtvarném umění u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery